Doteky č. 31

Bulletin LORMu, léto 2002

Verše

Od dětství mám rád vše…

Victor Hugo

Od dětství mám rád vše, co křídla v přírodě má.
Jako kluk dělal jsem vše, co se dělat nemá,
a hlavně, toť se ví, jsem hledal pod stromy
holátka, spadlá z hnízd. Potajmu, v soukromí
své jizby v podkroví, jsem pečoval pak o ně.
Když ptáčci odrostli, hnízdili na balkóně,
v kleci, kde sehnali vždy něco na zoubek;
nejvíce ke mně lnul divoký holoubek:
nepoznám do smrti vztah věrnější a užší…
Snad proto rozumím si s každou plachou duší.

12. dubna 1840

(Z knihy Jen ty nám zůstáváš, ó lásko…,)

Slovo šéfredaktora

Milí čtenáři!

V právě končícím příjemném a teplém jaru nastává doba rekondičních pobytů. Pro některé hluchoslepé Lormáky, zvláště z řad neslyšících, osaměle žijících nebo hůře pohyblivých, jsou tyto prospěšné akce často jediným zdrojem komunikace s ostatními lidmi, jednou z mála příležitostí k navazování přátelských vztahů a k získávání nejrůznějších informací. První letošní pobyt se uskutečnil v polovině května v rekreačním středisku Orbita poblíž Rožnova pod Radhoštěm. Postřehy z Beskyd i z dalších pěti letošních rekondic uvedeme v příštích dvou číslech Doteků.

Reportáže ze všech akcí LORMu nejvíce oceňují a vyhledávají čtenáři s převažujícím zrakovým postižením. Dalším vděčným a velmi oblíbeným tématem jsou zejména: seriál o léčivých a aromatických bylinkách a dosti překvapivě i rubrika ZDRAVÍ. Neslyšící Lormáci s přidruženými zrakovými vadami mají vinou informační a komunikační bariéry velmi stručné vyjadřování. Bohužel tito jedinci většinou zčásti nebo zcela postrádají abstraktní myšlení a někteří z nich neznají všechny běžně používané pojmy. Týká se to hlavně od narození neslyšících seniorů a částečně i střední generace. Nejmladší generace neslyšících, narozená od konce šedesátých let, je již vybavena podstatně lépe, zejména po jazykové stránce. Hlavní zásluhu na zlepšení do roku 1989 neutěšené situace neslyšících a hluchoslepých ve společnosti má především rychlý vývoj moderní techniky, například dostupnost a neomezené možnosti počítačů. Hluchoslepí mají možnost využití přídavných zařízení k počítačům, zejména tzv. braillského řádku. Velmi oblíbenou zájmovou činností hluchoslepých je poezie, ti odvážnější si občas sestavují drobné povídky ze života. Z této skutečnosti jasně vyplývá, že případné změny skladby jednotlivých článků v našem časopise musí probíhat pozvolna s ohledem na specifické zájmy smyslově postižených čtenářů. Není tedy možné zařadit například fejetony, jak je tomu zvykem u jiných časopisů pro zdravotně postižené (Noviny Můžeš, Bariéry, regionální zpravodaje pro zdravotně postižené a seniory, apod.).

Významnou událostí pro všechny hluchoslepé na celém světě je založení Světové federace hluchoslepých. Stalo se tak v říjnu loňského roku na Novém Zélandu. Více se o této organizaci dozvíte v článku PhDr. J. Jakeše, zařazeného do rubriky ZE SVĚTA. Nelze zapomenout ani na domácí akce, především na mezinárodní seminář rodičů s hluchoslepými dětmi v Olomouci, o níž pojednává reportáž PhDr. D. Štěrbové. V rubrice ZÁLIBY (HOBBY) tentokrát dostaly přednost příběhy s domácími zvířátky místo léčivých bylinek. V příštím čísle se k léčivým a aromatickým rostlinám vzhledem ke značné oblibě určitě vrátíme.

Na závěr bych chtěl všem čtenářům oznámit, že LORM v dubnu tohoto roku změnil své sídlo. Předkládám vám tedy novou adresu: LORM – Společnost pro hluchoslepé, Zborovská 62, 150 00 Praha 5, telefon: 02/57 32 54 78, e-mail: info@lorm.cz, www.lorm.cz

Hodně životního optimismu, teplého letního sluníčka, pěknou dovolenou a dobré počtení přeje Váš

Zdeněk Sedláček

Zprávy

Výcvik koordinátorů-dobrovolníků

Po sepsání pracovní smlouvy se zástupcem vedení LORMu – Otou Pačesovou, jsem byla vyslána do vzdělávacího střediska HESTIA (Národní dobrovolnické centrum Praha) v obci Sedlec (Jůnův statek) v době od 24. do 27. 3. 2002. Tento výcvik byl určen zájemcům o dobrovolnictví z občanských sdružení, zařízení sociální péče, nemocnic, škol a dalších pracovišť. Cílem výcviku bylo vytvoření systému dobrovolné pomoci v organizacích tak, aby se stala prospěšnou jejich činnosti. Na tomto školení se nás sešlo 30 lidí z Čech, Moravy i Slezska. Byla jsem překvapena zjištěním, že kromě mne a dalších 3 lidí, byli ostatní účastníci studenti, vysokoškoláci, anebo také krátce po ukončení studia. V neděli večer po příjezdu a následné večeři nás garant výcvikového programu, PhDr. Jiří Tošner, seznámil s programem. Poté jsme se postupně představili, řekli, kde pracujeme, odkud jsme přijeli, kdo nás na tuto akci vyslal a co od školení očekáváme. Sešli jsme se tam různorodé skupiny – od mládežnických center, přes občanské poradny, ekologii, kulturní programy, poradny pro uprchlíky, spolek vozíčkářů, Spektrum Kroměříž, humanitární organizace, charity, hospice, diakonie, ÚSP, domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných, nemocnice, občanské sdružení Domek až po Domov sv. Antonína, který zastupovala řádová sestra Heřmana. Druhý den, v pondělí, se začalo s debatou o tom, jaké jsou dosavadní zkušenosti, možnosti a současné bariéry dobrovolnictví. Pro mne to bylo velmi poučné a zajímavé.

Minulý rok 2001 byl "Rok dobrovolníků". Zejména v západních zemích a v USA, kde má dobrovolnictví dlouholetou tradici, se pěstují tyto občanské ctnosti, a stalo se samozřejmou součástí jejich životního stylu a hodnot. Dobrovolnictví není chápáno jako oběť, ale jako přirozený projev občanské zralosti. Dobrovolník přináší nejen konkrétní pomoc, ale zároveň je obohacen o nové mezilidské vztahy a nenahraditelné životní zkušenosti. Třetí den jsme se dozvěděli, kde hledat zdroje dobrovolníků – například z řad nezaměstnaných, žen v domácnosti a hlavně mezi studenty. Ve skupinách s podobným zaměřením jsme zkoušeli vytvářet nové projekty pro získání dobrovolníků na vybranou akci. Potom jsme měli volný večer, kdy jsme ve skupinách či společně dali návrh, jak strávit poslední večer. Můj návrh, abychom si udělali výlet na horu Říp, podpořily jen 2 dívky, někteří si chtěli zajet za zábavou do Prahy, ale nakonec jsme zůstali v přízemí statku, kde byla jediná hospoda v Sedlci a kde jsme se také stravovali. Debatovalo se o všem možném – o problémech studentů, nezaměstnaných, nemocných a postižených. Také jsme probrali ekologii a astrologii. Ve středu dopoledne byla přednáška s besedou na téma "Organizace a právo v dobrovolnictví". Pak následovalo zhodnocení výcviku, závěrečná beseda a po obědě byl odjezd domů. Toto školení nám hodně pomohlo v problematice mezilidských vztahů a také se uzavřely dohody na výměn zkušenosti v rámci oblastí. I já jsem získala další zkušenosti s prací s lidmi a také poznatek, že když je dobrá parta, tak se udělá velký kus práce a je přitom i legrace.

Jana Linhartová

Projížďka po Brně

V sobotu 9. března odpoledne jsem jel s paní Zdenou Vyhnánkovou na výlet. Tramvají jsme jeli od hlavního nádraží do Brna-Bystrce na konečnou stanici. Odtud jsme šli pěšky k přehradě na občerstvení, kde jsme pili limonádu. Potom jsme došli na přehradní zeď na řece Svratce. I když bylo chladno a foukal silný vítr, svítilo nám však sluníčko, tak se mi tento výlet moc líbil.

Jan Kessner

Kvalita života a možnosti vzdělávání hluchoslepých dětí

Ve dnech 19. – 21.4. 2002 se uskutečnil ve spolupráci Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, občanského sdružení ZÁBLESK (sdružení rodičů a přátel hluchoslepých dětí) a Speciální MŠ a Speciální ZŠ pro sluchově postižené v Olomouci seminář s mezinárodní účastí, věnovaný problematice hluchoslepých dětí a dospělých.

Na semináři přijali účast a vystoupili odborníci zabývající se hluchoslepotou, například PhDr. Mária Podhájecká, Csc. z Pedagogické fakulty v Prešově, doc. PaedDr. Libuše Ludíková, Csc. z Pedagogické fakulty UP v Olomouci, PhDr. Dana Štěrbová z FTK UP v Olomouci a zástupci organizace LORM. Významným přínosem pro třídenní setkání byla i účast rodin hluchoslepých dětí od nás i ze Slovenska a samotných hluchoslepých osob. Výměna zkušeností mezi nimi, odborníky a pedagogy speciálních škol byla základem pro navrhovaná řešení tíživých problémů, vztahujících se k hluchoslepotě jako takové. Tato kategorie například není uznávána zdravotní klasifikací. Pro lékaře existují pouze poruchy zraku s přidruženými poruchami sluchu nebo poruchy sluchu s přidruženými poruchami zraku, popřípadě mentální postižení s přidruženými poruchami zraku a sluchu. Z toho pak vyplývá nedostatečné porozumění specifikám hluchoslepoty ze strany lékařů a jiných odborníků. Z dalších závěrů můžeme uvést aktuální nedostatečný počet pedagogů, vztahující se k hluchoslepému žáku. Jak informovala Mgr. Jana Šarišská, ředitelka Evangelické školy pro hluchoslepé v Červenici, od března 2002 je na Slovensku stanoven poměr jednoho pedagoga na jedno hluchoslepé dítě. V naší republice existuje pouze jediná třída pro hluchoslepé děti ve Speciální ZŠ a Speciální MŠ pro sluchově postižené v Olomouci.

Mezi jinými se řešily otázky dalšího vzdělávání hluchoslepých osob v naší republice a potřeba uzákonění osobních asistentů a problematika samostatného bydlení v malokapacitních objektech (menších domech s chráněnými byty). Systém poradenství pro osoby s diagnózou hluchoslepoty je zanedbáván, neboť tato diagnóza vlastně neexistuje.

Závěrečné komuniké mezinárodního semináře bude odesláno příslušným ministerstvům (MŠMT ČR, MZ ČR, MPSV ČR), jakož i představitelům zákonodárného systému v ČR.

PhDr. Dana Štěrbová

Nikdy sám v metru

Vše má rub a líc. I na cestování metrem se dá najít něco dobrého. Čím mám slabší sluch, tím víc musím být opatrný. Kolejiště, dveře, vodící linie, zapovídaní lidé. Na co mám víc dávat pozor? Není třeba mít stres. Jeden pomocník mne opustí, další jedinec pomoc brzy nabídne. Jsem jako štafetový kolík, který si předávají běžci při závodech. Kratičké rozhovory, povrchní seznámení.

Dlouhá chodba. Někde zcela na konci kamelot nabízí noviny. Netuší snad, že mne jeho hlas vede až téměř k němu. Několikrát jsem neodhadl, jak je blízko a vrazil jsem do něho. Teď už mne z dálky vidí a zesílí hlas. Je mi majáčkem k navedení na schody.

"Mohu vám pomoci?" Rád přijímám i od dědů, natož od takové mladice. Vítr tlačený vlakem metra foukne její vlasy do mého obličeje. Pochválím, jak jsou dlouhé. "A to jsem čistá blondýnka!" Loučíme se s úsměvem.

Přijatelné ticho v metru mi umožňuje slyšet, která stanice bude následovat. Nepřejedu.V další stanici se do vozu nahrne skupina německy mluvících lidí. Všichni se překřikují. Neslyším hlášení o stanicích. Jak jen se řekne, že potřebuji na chvilku ticho a proč? Už to mám! Křičím svou žádost do ucha Němce vedle mne. Pochopila. Až jsem se lekl síly jejího hlasu, jak je okřikla. Všichni ostatní postupně utichají. Už slyším, která je příští stanice. Budu vystupovat. Němci si šeptají. Ze stanice celá ta parta vystupuje se mnou. Zahrnují mne pomocí a ochotou. Škoda, že jim nerozumím.

"Kam potřebujete?" Sděluji pánovi, že potřebuji ven z metra a pak přes ulici. "Rád vás doprovodím, ale z metra nesmím! Jsem tu dozorcem." Posmutním, ale proč? Vždyť vím, že někteří dozorci nepřehlédnou červenobílou hůl.

"Pojďte pane, povedu vás!" Chlapská ruka mne vede za rukáv. Nestačím kontrolovat, jdeme-li tam, kam potřebuji. To mého průvodce vůbec nezajímá. Má jiné cíle. "Pane, Bůh nedopustí slepotu. Vy budete vidět! Už brzy dojde k zázraku!" Jak je naivní! Udivuji ho odpovědí: "Jsem šťastný i bez dobrého sluchu a zraku." Nemusím vidět to špatné, co vidí on. Zchladne jeho sektářské nadšení pomáhat takovému bezvěrci, jako jsem já. Brzy mne s omluvou opouští.

Lormáci, obrňte se železnou trpělivostí a pak se nemusíte obávat cest metrem. Držím vám všem palce!

Viktor Sedlář

Jubilea

Ve třetím čtvrtletí roku 2002 oslaví životní jubileum tito členové nebo klienti LORMu:

16. 7. – Ludmila Havlíčková 60 let, 3. 9. – Otakar Nepraš 65 let, 4. 9. – František Slunéčko 95 let

Významné jubileum

Dne 25. července 2002 se dožívá 80 let zakládající člen LORMu pan PhDr. Zdeněk Šarbach. Do dalších let mu přejeme hodně životního elánu, pevné zdraví a ještě spoustu tvůrčích nápadů.

Úmrtí

V květnu tohoto roku opustil ve věku nedožitých 77 let navždy řady Lormáků pan Václav Zoubek z Klecan u Prahy.

Poradna

Zaměstnanost zdravotně postižených občanů a její právní úprava (dokončení)

Povinnost zaměstnávat občany se změněnou pracovní schopností může zaměstnavatel splnit trojím způsobem:

  • zaměstnáváním občanů se změněnou pracovní schopností ve výši povinného podílu,
  • odebíráním výrobků od zaměstnavatelů zaměstnávajících více než 50% zaměstnanců se změněnou pracovní schopností nebo zadáváním výrobních programů těmto zaměstnavatelům, nebo odebíráním výrobků chráněných dílen provozovaných občanským sdružením, státem registrovanou církví, náboženskou společností, církevní právnickou osobou, nebo obecně prospěšnou společností, či zadáváním výrobních programů těmto subjektům,
  • odvodem do státního rozpočtu – výše tohoto odvodu činí ročně za každého občana se změněnou pracovní schopností, o kterého zaměstnavatel nesplnil povinný podíl 1.50 násobek průměrné mzdy v národním hospodářství uveřejněné Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů za 1. až 3. čtvrtletí roku, v němž nebyl povinný podíl naplněn.

Pro účely plnění povinného podílu podle písmene a) se do povinného podílu započítává každý zaměstnanec se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením třikrát.

Zaměstnavatel je povinen do 15. února následujícího roku písemně oznámit úřadu práce místně příslušnému podle svého sídla nebo trvalého pobytu plnění povinného podílu za uplynulý kalendářní rok a způsob jeho plnění. Nesplnil-li zaměstnavatel povinný podíl uvedený pod písmenem a) nebo b), je povinen jej splnit podle písmene c). Výši tohoto odvodu je povinen stanovit a odvést jej do státního rozpočtu nejpozději do 31. ledna kalendářního roku, který následuje po roce, za který povinnost odvodu vznikla, tedy do konce roku, který následuje po roce, v němž měl být občan se zdravotním postižením zaměstnán. Zaplacení povinného podílu prokáže zaměstnavatel při plnění oznamovací povinnosti.

Pokud jde o nařízení vlády č. 228/2000 Sb., o stanovení povinného podílu občanů se změněnou pracovní schopností na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele, byl celý jeho obsah přenesen přímo do zákona o zaměstnanosti. Tím se toto vládní nařízení stalo nadbytečným a proto bude zrušeno.

Jak již bylo uvedeno v minulém čísle, povinným podílem osob se změněnou pracovní schopností, které je zaměstnavatel povinen zaměstnávat, se rozumí 4% těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců, které zaměstnavatel zaměstnává. Pokud zaměstnavatel zaměstnává osobu se změněnou pracovní schopností s těžším zdravotním postižením, započítává se tato osoba do výše uvedeného povinného podílu třikrát.

Je třeba poznamenat, že dosud platná definice občana se změněnou pracovní schopností je značně široká a obecná, což má za následek, že její uplatňování v praxi způsobuje značné problémy. Je proto zcela nepochybné, že při nejbližší možné novelizaci bude nutné zvážit zcela zásadní změnu pojetí tohoto pojmu tak, aby skutečně odpovídalo potřebám občanů se zdravotním postižením.

Dále bych naše čtenáře chtěl upozornit, že podle platné právní úpravy, kterou provádí vyhláška č. 232/1997 Sb., je možné, aby příslušný úřad práce podle místa trvalého bydliště žadatele poskytl občanu, který na základě příslušného oprávnění samostatně podniká, tedy je výdělečně činný, příspěvek na zřízení chráněného pracoviště. Příspěvek je fakultativní, to znamená, že občan si podá žádost a příslušný úřad práce podle svých konkrétních finančních možností rozhodne, zda mu příspěvek poskytne a jaká bude jeho výše. Maximální výše příspěvku představuje částku 100.000,- Kč.

V případě občanů s těžkým zrakovým a sluchovým postižením je možno příspěvek poskytnout například na vhodné počítačové vybavení, na koupi speciálního nábytku či na vybudování světelné nebo zvukové signalizace. Podá-li občan se změněnou pracovní schopností žádost písemnou formou, příslušný pracovní úřad mu sdělí další podrobnosti o podmínkách poskytnutí příspěvku v jeho konkrétním případě. Většinou vyžaduje velmi podrobné vymezení potřebných úprav, které žadatel hodlá z příspěvku hradit.

Podle stejné vyhlášky lze poskytnout také příspěvek na provoz chráněného pracoviště, který je určen na úhradu provozních nákladů tohoto pracoviště, tedy nákladů spojených s odběrem energie, vody, tepla atd. Výše příspěvku představuje částku maximálně 40.000,- Kč ročně. Stejně jako v předchozím případě jde o příspěvek fakultativní, jeho poskytnutí závisí tedy na možnostech konkrétního úřadu práce.

Vyhláška obsahuje podmínku, že chráněné pracoviště, na které byly oba příspěvky poskytnuty, nesmí být zrušeno nejméně po dobu dvou let. V případě, že je pracoviště před uplynutím této lhůty zrušeno, příspěvek je nutné vrátit, a to celý, popřípadě jeho adekvátní část. Jedinou výjimku představuje situace, kdy pracovník nevykonává práci ze zdravotních důvodů, tedy z důvodů zhoršení zdravotního stavu.

Závěrem je třeba ještě dodat, že výše uvedené příspěvky mohou být poskytnuty též zaměstnavateli, který zaměstná občana se změněnou pracovní schopností a vytvoří pro něho vhodné pracovní podmínky. I zde se totiž jedná o chráněné pracoviště, přičemž postup při podávání příslušné žádosti, jakož i při rozhodování o výši příspěvku ze strany příslušného pracovního úřadu, je obdobný jako v případě poskytování příspěvku osobě samostatně výdělečně činné. Rozdíl je pouze v tom, že žádost podává zaměstnavatel, u kterého zdravotně postižený občan pracuje, nebo který takového občana hodlá teprve zaměstnat. Příspěvek je pak poskytnut tomuto zaměstnavateli, který je povinen jej využít ve prospěch zdravotně postiženého zaměstnance.

JUDr. Bohuslav Dohelský

Zdraví

Akutní zánět středního ucha

Naším sluchovým orgánem jsou uši. Ucho se skládá ze tří základních částí: zevního ucha, což je vlastně boltec, který slouží k zachycování nejrůznějších zvuků, následuje střední část, kde se zvuky pomocí složitého systému drobných kůstek zesilují a poté postupují dále do vnitřního ucha, odkud jsou pak zvukové impulsy přenášeny sluchovým nervem do mozku. Tam se zpracují a výsledek je to, co ve skutečnosti slyšíme. Pokud je některá část ucha poškozená nebo jsou porušené sluchové nervy, trpíme například nedoslýchavostí, slyšíme šumy, popřípadě vůbec nic. Ve vnitřním uchu se také nachází ústrojí rovnováhy, které nám zajišťuje normální pohyb – je-li porušené, stěží udržíme rovnováhu, trpíme závratěmi, vše se s námi točí?

Z hlediska zánětu je nejvíce ohrožené střední ucho, tvořené kůstkami (kovadlinka, třmínek, kladívko) a celou řadou kanálků. Z nich je nejdůležitější Eustachova trubice, která je spojnicí s nosohltanem. Při rýmě, nachlazení, chřipce a zánětu nosohltanu pak mohou choroboplodné zárodky přestoupit touto trubicí až do středouší a vyvolat zde zánět (otitis media).

Zánět může probíhat akutně nebo chronicky. Při akutním průběhu má nemocný zvýšenou teplotu a hlavně trpí silnou bolestí ucha, na kterém nemůže ani ležet. Co je příčinou bolestí? Při zánětu dochází k tvorbě sekretu, který nemůže odtékat Eustachovou trubicí zpátky, protože je uzavřena zduřelou sliznicí. Hromadí se tedy ve středouší, tlačí na bubínek, který je zarudlý a vyklenutý směrem ven. Když se nemocný neléčí, bolesti se stále zvětšují až bubínek sám praskne a hnis odteče zvukovodem, což pacient vnímá jako úlevu. Bohužel při prasknutí se většinou bubínek poruší, což může mít další vážné následky: pokud bubínek nesroste, hlavně když je otvor u kraje, zánět může přestoupit na ušní kůstky a vést k jejich odumírání. Důsledkem je poškození sluchu až hluchota. Navíc při opakovaném prasknutí je časté úplné zničení bubínku.

Léčba spočívá v podávání antibiotik, která zánět tlumí, a přikládání obkladů zmírňujících bolest. Nedojde-li ke zlepšení, musí lékař v místním znecitlivění bubínek propíchnout a sekret vypustit.

Nedoléčený akutní zánět středního ucha a jeho opakování může přejít v chronické stadium nebo se postupně rozšířit do dalších částí lebky, do mozkových blan, napadá také kosti.

K zánětu středního ucha jsou náchylnější malé děti, protože mají kratší a užší sluchové trubice. Výjimkou nejsou ani novorozenci, kteří mohou mít zánět po porodu, kdy jim plodová voda vnikla Eustachovou trubicí do středouší. Navíc děti neumějí správně smrkat a nemohou tedy pořádně dostat rýmu z nosu ven, takže se hromadí v dutinách a snadno postupuje dále.

Při chronickém zánětu mívá nemocný bolesti ucha jen občas, proto ani nevyhledá lékaře a dostaví se na ušní až kvůli potížím se sluchem. Chronický zánět se léčí antibiotiky, která se podávají nejen celkově, ale i přímo na bubínek, terapeutickými výplachy, případně se při operaci odstraní napadená kostní tkáň a otvor v bubínku se uzavře.

Z časopisu Rytmus života č. 42/2001 pro Doteky upravil Z. S.

Řádky pro seniory

Vzpomínka na léta minulá

Když jsem chodil s kamarády
v světlé školní síně.
Když jsem často odpočíval
na matčině klíně.
Když jsem hrával na schovávanou
za našimi vrátky.
Žel, že se ty blahé chvíle
nevrátí se zas zpátky.

Směrem na západ od hlavního města Prahy, na rozhraní okresů kladenského a rakovnického leží vesnička Pecínov. Je to již dlouhá řádka let, když jsem se tam narodil. V tomto kraji jsem prožil svá dětská a chlapecká léta, ukončil školní docházku. Tenkrát to byla obecná a měšťanská škola a ještě jeden ročník nepovinné školní docházky, kam jsme chodili společně s děvčaty. Potom jsem se šel učit krásnému knihařskému řemeslu, kterému jsem zůstal dodnes věren.

V té době, kdy nám končila škola a naposledy opouštěli školní lavice, byli jsme svědky mnichovské zrady, kdy německá vojska obsadila české pohraničí a brzy nato i celé území Čech a Moravy. Prvního září 1939 napadla německá vojska také Polsko a začala druhá světová válka. Hned od začátku války byl kulturní a společenský život ochromen a zakázán, takže mládež a dospělí se scházeli jen u stolové zábavy.

Na takové stolní zábavě byl každý stůl v sále označen písmenem, každý příchozí do sálu dostal na klopu pořadové číslo. U stolu se psala psaníčka. Odesílající psaníčko složil a na vrchní stranu označil, komu má být psaníčko doručeno. Například pan nebo slečna u stolu A s číslem B a pošťák v sále psaníčka doručoval. Psaníčka byla humorná i láskyplná. Tak a podobně se u nás na venkově bavila mládež v době okupace.

V polovině válečného období jsem spolu s jedenácti kandidáty skládal tovaryšskou zkoušku, a to před pětičlennou porotou v Ústavu pro zvelebování živností v Praze. Krátce po vykonané zkoušce tovaryšské jsem si našel zaměstnání v jednom uměleckém knihařství ve Slaném, kam jsem každý den autobusem dojížděl. V novém prostředí jsem se seznámil s novými lidmi, a také šéf byl velice dobrý člověk. Byl jsem rád, že mohu pokračovat v oboru, kterému jsem se vyučil. Avšak záhy se u mě projevila šeroslepota, při které jsem měl potíže zejména v zimním období, kdy se brzy setmělo a pouliční světla byla zatemněna. Přemýšlel jsem, jak se v takové situaci dostanu do zaměstnání a zpět. Nakonec jsem našel novou bezbariérovou pěší zónu s opěrnými body. Takto se mi podařilo bez průvodce za tmy a husté mlhy zvládnout cestu z domova k autobusu a večer zpět.

Ve Slaném jsem se ještě ani pořádně nerozhlédl, když mi bylo oznámeno, že se mám dostavit k transportu na práci do Norimberka. Pro moje oční onemocnění jsem byl v Praze na klinice vyšetřen a osvobozen od dalšího transportu do Říše. Uvědomil jsem si, že mne mohl potkat stejný osud jako dvěma mladým lidem z naší vesnice, kteří odjeli do Německa a již se nevrátili, zahynuli v troskách domů po bombardování.

Znovu jsem se vrátil ke své práci, v létě jezdil na kole, v zimě jsem byl ubytován v malé světničce za dílnou a stravoval se v hotelu. Tam byl šachový klub, který jsem pravidelně navštěvoval. Když skončila válka, odešel jsem do metropole severních Čech a natrvalo tam zakotvil, oženil se a spolu s manželkou začali budovat nový domov.

Ruda Růžička, Ústí nad Labem

Dopisy

Prázdninová cesta Lukáše a Marty do Alp (3. část, závěrečná)

Další den jsme dorazili do nejznámějšího italského zimního střediska Courmayeur, které se rozkládá na levém břehu horního toku řeky Dora. Nad městečkem se tyčí mohutný masív Mont Blancu, který skýtá mnoho různých variant pro sportovní využití. Uchvátily nás místní starodávné úzké kamenné uličky, které byly typické pro italská městečka. Zde jsme si na chvíli odpočali, dokoupili zásoby jídla, napsali pohledy pro známé přátele a své nejbližší, a pak opět vyrazili zpět do hor údolím Val Sapin. Musím se zmínit, že během putování po italských horách jsme zažili největší muka z celé cesty, jelikož zde byly velká vedra (přes 40 stupňů ve stínu), množství much a komárů, které z člověka vysávali tekutiny od rána až do večera. Proti sluníčku nám nepomáhal ani vysoce kvalitní opalovací krém. Mazali jsme se 3x denně a stejně jsme měli puchýře od věčně pálícího sluníčka po celém těle. Hlavu jsme si ochraňovali pokrývkami a oči brýlemi, opatřené samozřejmě 100% UV filtrem. Jakmile jsme se ráno před osmou hodinou vydali na pochod, už za čtvrt hodinky jsme se nekompromisně topili ve vlastním potu.

Po třídenním trápení v italských podmínkách jsme dorazili k chatě Elena, kde jsme strávili poslední noc na italském území, čehož jsme řádně využili a za poslední italské liry jsme si nakoupili drahocenné tekutiny, já samozřejmě pivo, které jsem už neměl asi 10 dní a vůbec mi nevadilo, že stálo v přepočtu 90 korun. Co by člověk neudělal pro pivo, že?

Zajímavostí tohoto místa bylo, že se o pár metrů dál rozkládal ledovec Pré de Bar, za nímž vyčnívá ostrý štít Mont Dolent, na němž se stýkají hranice tří sousedících zemí – Švýcarska, Itálie a Francie. V pozdních nočních hodinách jsme byli také svědky záchranné akce pomocí vrtulníku, kterým se ze stěny zmíněné protější hory zachraňovali buď zranění či vyčerpaní horolezci. V soutěsce Grand Col Ferret jsme vstoupili na území Švýcarska. Procházeli jsme krásnými, rozkvetlými alpskými pastvinami, na kterých se všude pásly krávy, jenž měly na krku obrovské zvonce, připevněné pomocí kožených pásů, které vydávaly příšerné zvuky. Byl to mimořádně silný zážitek, když jich bylo celé stádo a ony vám ze zvědavosti přišly v pozdních nočních či časně ranních hodinách okukovat stan! V těchto chvílích jsem naprosto záviděl Martě která si klidně vypnula a odložila sluchadla a spala nerušeně jako beránek až do rána. Zato já jsem si zkoušel zacpat uši vším, co bylo ve stanu zrovna po ruce. A to se netýkalo pouze slavných krav, ale i místních svišťů, kteří vydávali pronikavé a hvízdavé zvuky. Těchto horských hlodavců byla všude kolem nás spousta. Nacházeli jsme i vzácné plemeno krav, jenž se popásají už jen tady na šťavnatých pastvinách Wallisu ve Švýcarsku, kudy vedla naše cesta. Tyto eringerské krávy jsou černé jako uhel, malé, ale svalnaté a zavalité, mají obličej jakoby trochu zmuchlaný a vyhlížejí bojechtivě.

Cesta přes Švýcarsko se nám zdála nejméně přitažlivá z celé túry. Krajina již nebyla tak dramatická, ale měla také své kouzlo. K tomu všemu se začala projevovat únava z předchozích úseků našeho putování. Pěkně nás bolely nejen nohy, na kterých se občas objevily puchýře, ale i záda od batohů. Nebylo divu, naše batohy nebyly obzvlášť lehké, můj vážil 22 kilo a Marty 16. Také denní porce pěší chůze byly docela slušné, pohybovaly se od 7 do 9 hodin. Často jsme vzpomínali na domácí pohodu, válení na koupališti a samozřejmě dobré jídlo. Už jsme začali mít plné zuby toho, co jsme si sami ukuchtili na plynovém vařiči. V takové divočině jsme si dvakrát vybírat nemohli. A tak v myšlenkách na domov jsme došli do horského městečka Trient, do průsmyku Col de Balme, který tvoří švýcarsko- francouzskou hranici. Odtud to již nebylo daleko k údolí řeky Arve neboli Chamonix, ze kterého byl úžasný výhled na vrchol Mont Blancu. Masív Mont Blancu je dlouhý přes 40 kilometrů, 8-15 kilometrů široký a celkově zabírá plochu více než 645 kilometrů čtverečních.

Poslední 3 dny, které nám zbývaly do odjezdu domů, jsme trávili po autokempech, kde jsme si v klidu užívali nádherných pohledů na Mont Blanc, dobrého jídla, pití, pravé italské zmrzliny, francouzského vína, teplé sprchy a hlavně klidu našich dolních končetin. Samozřejmě jsme si udělali krásný výlet do nejznámějšího městečka v tomto údolí, do Chamonix, kde byly v roce 1924 1. zimní olympijské hry a kde je světové muzeum, zasvěcené horolezectví v Alpách.

Celá tato trasa se dá ujít za 10-12 dní, ale je k tomu potřeba skutečně dobrá fyzická i psychická kondička, dobrá mapa a spolehlivý partner. My jsme strávili na pochodu 11 dní, další 3 dny v kempu a 2 dny na cestě vlakem tam a zpět, tedy celkem 16 dní plných nezapomenutelných zážitků, které se nám navždy vryly do paměti. Nyní mohu říci i za Martu, že jsme zde nebyli naposled a jistě vám rádi napíšeme do Doteků další pěkné zážitky, které nás potkají při našich letošních cestovatelských toulkách.

Na závěr bych rád poukázal na odvahu Marty Karáskové, která i přes svůj zdravotní handicap prokázala vysoké fyzické i duševní kvality, které bych marně hledal i u některých zdravých lidí. Byl to od ní naprosto unikátní výkon, kterým dokázala, že i člověk s dvojnásobným smyslovým postižením je schopen neuvěřitelných sportovních výkonů a naplnění životních snů.

Lukáš Zeman a Marta Karásková

Ze světa

Světová federace hluchoslepých

V roce 2001 se splnilo přání mnoha hluchoslepých lidí po celém světě. Založili svoji vlastní nezávislou organizaci nazvanou Světová federace hluchoslepých, anglicky The World Federation of the Deafblind, pod zkratkou WFDB. Došlo k tomu na světovém setkání hluchoslepých, které se konalo ve dnech 7. – 12. října 2001 na Novém Zélandu. Proběhly zde dvě významné akce, které na sebe navazovaly. Byla to 7. světová konference Heleny Kellerové od 7. do 10. října. Po ní se uskutečnila zakládající valná hromada Světové federace hluchoslepých ve dnech 11. a 12. října 2001.

Téma konference bylo "Co to znamená být hluchoslepý – identita, práva a jednota". Přednášeli a diskusní skupiny řídili většinou sami hluchoslepí lidé. Z celkového počtu 20 lektorů bylo 14 hluchoslepých, zbytek byli lékaři, pedagogové a jiní odborníci. Účastníci se shodli na tom, že je důležité, aby si hluchoslepí lidé uvědomovali svoji svébytnost (neboli jak se dnes moderně říká identitu). To jim pomůže lépe poznávat, prosazovat a hájit svá práva.

Světová federace hluchoslepých vznikla dne 12. října 2001. Stalo se to druhý jednací den zakládající valné hromady, když byly schváleny stanovy a zvolena výkonná rada a další orgány federace. Byla to skutečná valná hromada hluchoslepých lidí, kteří ji sami připravili, řídili, pracovali v jejich komisích, diskutovali a hlasovali. Jednání se účastnili hluchoslepí lidé ze všech světadílů. Právo hlasovat měli jen oni, nikdo jiný za ně nerozhodoval. Pouze sčítači hlasů byli z řad asistentů hluchoslepých.

Světová federace hluchoslepých je mezinárodní organizací, jejímiž členy jsou členské země. Každá země může jmenovat nebo zvolit jednoho svého představitele, aby ji zastupoval na valné hromadě. Tento představitel zastupuje všechny hluchoslepé lidi své země. Musí to být osoba hluchoslepá, jinak by na valné hromadě nemohla populaci hluchoslepých své země zastupovat. Představitelem České republiky ve světové federaci hluchoslepých je PhDr. Jan Jakeš. Zastupuje všechny české hluchoslepé v tomto volebním období (do roku 2005).

Rok 2001 se stal významným mezníkem pro celosvětové hnutí hluchoslepých. Hluchoslepí lidé ukázali světu, že jsou schopni i přes svůj velmi závažný handicap samostatně jednat, rozhodovat a řídit své vlastní záležitosti.

PhDr. Jan Jakeš

Větrné mlýny

Loni jsme při pobytu s Lormem v Ruprechtově viděli větrný mlýn. Zaujal nás, a tak jsme vyhledali časopis Lidé a země. V něm jsme se dozvěděli, že znalost konstrukce a využití větrných mlýnů přinesli do západní a střední Evropy z Řecka a z Malé Asie pravděpodobně křižáci.

Nizozemsko (dříve Holandsko), země na pobřeží Severního moře, se stalo zemí větrných mlýnů, protože využívá silných větrů, vanoucích od moře. Nejstarší větrné mlýny zde pocházejí ze 13. století. "Právo na vítr" však náleželo až do 18. století místní vrchnosti, která pronajímala mlýny mlynářům. Počet mlýnů vzrůstal s rozvojem průmyslu. V 19. století bylo v Nizozemsku přes 10.000 mlýnů, dnes je jich v této zemi už asi jen 1000, v provozu patrně 60. Mlynáři ve mlýnech kdysi také bydleli a hluk strojů jim poškozoval sluch. Mlýny byly využívány i k řezání dřeva, k výrobě papíru, barev apod. V dobách válek lopatky mlýnů používaly k tajné signalizaci.

Turisté mohou navštívit ve městě Leidenu sedmipatrový obilní mlýn z roku 1743, upravený jako muzeum.

Pro časopis Doteky vybrali Věra a Jan Kessnerovi

Záliby (hobby)

Vyhnánkovic psi (závěrečná část)

Bulíček

Rozhodnuto sice bylo, vyhráno však zdaleka ne. Po vyřízení nezbytných formalit vyvstal problém, jak Bulíčka dopravit domů. Navzdory ubezpečení teď už bývalé majitelky, že cestování autem je jednou z mnoha štěňátkových kladných vášní – jak taky jinak, vždyť podle ní žádné špatné vlastnosti ani neměl – Bulík sveřepě odmítal dát této mánii volný průchod. Po svolání desetičlenného zbytku rodiny se nám před soumrakem přece jen podařilo vyčerpaného zpupníka nacpat na zadní sedadla naší letité kraksny a já se konečně mohla přískoky vpřed i vzad vydat směrem k rodné vísce. Věrna svým řidičským schopnostem jsem třicetikilometrovou vzdálenost domů překonala za necelé dvě hodinky. Upřímně jsem si oddechla, když mě před vchodovými dveřmi očekávali dva z mých mladších synů, plni špatně skrývané nedočkavosti. Ta však byla vzápětí vystřídána nefalšovaným děsem, který se stupňoval až k hysterii, když spolu se mnou museli rvát bránícího se Buldu z auta do bytu. Pes, vyděšený z neznámých lidí a cizího prostředí, odmítal k přesunu kamkoli používat vlastních nohou. Musela jsem ho při jeho sloní váze přenášet nejen po místnostech, ale i ven na dvůr za účelem vyprázdnění. Od té doby vím přesně, co si představit pod lidovým termínem houser, používaným v souvislosti s bolestí v kříži. Po půlnoci, kdy už děti spaly, důkladně umyté Bulíčkovým dlouhatánským jazykem, obvázáni a olepeni náplastmi po prvotních snahách nového čtyřnohého člena rodiny potřást si s nimi tlapou, ustlala jsem štěněti v chodbě a zamířila rovněž na lože. Na půl hodiny. Bulík byl poprvé v noci sám, což se mu ani trochu nezamlouvalo, a hlasitě to hodlal všem vysvětlit. Do rána už stejně zbývalo jen pár hodin, takže jsem se nechala nakonec přemluvit a zbytek noci jsem trávila s novým kamarádem u nohou ve víru myšlenek nad vlastní blbostí.

Sotva se rozednilo, pustila jsem hrošíka ven a strhla se mela. Beruška se mu zakousla do převislých skrání a nekompromisně mu dávala na srozuměnou, kdo tady byl, je a bude pánem. Bulík, jinak povahy veskrze dobrosrdečné a přátelské, si tento jev jakéhosi pidimrňouse vyložil jako výzvu ke hře a připlácl Berušku packou zvící Bivojova kyje do prachu cest. Beruška se na mě vražedně podívala, jako jestli to myslím vážně, a pak znechuceně odplula na své křeslo, odkud na vetřelce vrhala nenávistné pohledy. Zničeně jsem se sesula na protější pohovku, slzy na krajíčku, unavená, rozmrzelá, zdeptaná, zoufalá a nepochopená, zklamaná a otrávená, s nezlomným poznáním, že tentokrát jsem si na sebe naložila víc, než dokážu zvládnout. Tak velký pes si na nás nikdy úplně nezvykne, co mě to jen napadlo nechat se přesvědčit, vždyť ani nevím, jak s ním zacházet, co když někoho z nás pokouše, kluci z něj mají strach a já vlastně taky, určitě Berušku zakousne, doma vychované štěňátko je přece něco úplně jiného. Tenhle pes nic neumí, všeho se bojí, může ublížit ze strachu, určitě ho ani neudržím na vodítku, a jak příšerně páchne, v životě neviděl vodu, jak s ním do vany a co když mě rafne, ach bože, ach bože, musí z domu!

Rozsudek je vynesen. Zavolám chovatelce, že jsem se unáhlila. Počkám ještě pár minut, než kluci odejdou do školy. Až se vrátí, bude pes pryč a já už si něco přijatelného vymyslím. HURÁ! A teď, když jsem se tak dobře rozhodla, si můžu dát v klidu kafe. Mezitím se psi stačili několikrát servat, ale já byla docela klidná – vypiju kávu a mažeme zpět k Neumětelům. "Beruško, jdi radši dovnitř, ať ti ten pes ještě neublíží". Sotva jsme s Bulíkem osaměli, radostně zavrtí ocáskem a vydá se ke mně: "Pozor psisko, nerozbij ten hrnek!" – "To je hrnek a mohl by se rozbít? Aha, tak to já dám pozor, neboj, stačí říct, příště už budu vědět". Slůňátko přicupitá k pohovce a opatrně mně položí svou obrovskou hlavu na kolena: "To je prima, že vás mám. Teď už vím, po čem mně bývalo tak smutno. Paninko, řekni to ještě jednou." – "Co?" Ptám se těch velkých hnědých uslzených očí. – "No přece, že jsem váš". – "Jsi náš, Bulíčku, to víš, že jsi náš. A náš už taky zůstaneš!"

Zdena Vyhnánková

Žíznivý děda a chytrá ťapka

Náš vesnický děda mou babičku moc zlobil tím, že trpěl neustálou žízní. Když byly žně, nosívala jsem na pole velký džbán s vodou, kterou babička ochutila ovocnou šťávou.

Tenkrát nebyly žádné PET láhve s dobrým pití, a tak, když přišel děda z pole domů, ani večeřet nechtěl a už pelášil na pivo do hospody. Měl to loukami slabou půlhodinku podél potoka, který se jmenuje Panenský. Tento potůček jsem milovala, protože na jeho březích od jara do zimy kvetly kočičky, blatouchy, pomněnky a jiné rostliny. Ale děda jej rád neměl! Když totiž šel z hospody domů, tak mu lávka přes potok byla úzká a párkrát do studené vody spadl!

Peněz bylo v té době málo, děda si jako tajnou rezervu vodil do hospody na provázku mou milovanou fenku Ťapku. Když mu kvůli žízni došly peníze, naši fenku jednoduše prodal. Ne, děda nebyl žádný nelida! Ťapku takhle prodal dokonce 3x jednomu pánovi z města. Ona se vždycky hodinu po něm vrátila sama domů! Byla v okolí svými návraty velice slavná, protože uměla přelstít i samotného pána z města.

Příběh napsala Jarka Navarová, Chomutov

Starosti s křečkem

Moje neteř Eva měla kdysi zlatého křečka. Když jela na dovolenou, tak mi ho svěřila na opatrování. Křeček se mi moc líbil. Měl očička jako korálky a když panáčkoval, vypadal, jako když se směje. Byl to takový čiperka, neustále pobíhal po akváriu a zahrabával si zásoby. Moc jsem se mu nasmála, když si nacpal kulaté piškoty za tvářičky, vypadal ohromně legračně.

Milý křeček byl ale velký neposeda, pořád mi z akvária utíkal. Tak jsem ho navrch přikryla papírovou deskou. Myslela jsem si, že mám vyhráno, ale neměla! Akvárium bylo zase jednoho dne prázdné.

S manželem jsme odtáhli nábytek od zdí, prohlédli všechny šuplíky, nádobí, ledničku, sporák, rozebrali jsme i sedací soupravu, ale marně! Křeček nikde nebyl. Celá zoufalá jsem se dala do breku: "Co já té Evě řeknu?!"

Po delší době jsem šla pro něco do koupelny a tu vidím – na dně pračky (mám pračku obyčejnou se ždímačkou) uprostřed loužiček a bobečků pobíhá náš hledaný nezbeda. S radostí jsem ho popadla a odnesla do kuchyně. I manžel byl rád, že je křeček konečně na světě. Abychom zabránili jeho dalším výletům, dali jsme přes akvárium drátěné pletivo, ale on stejně nedal pokoj. Předníma pacičkama visel na pletivu a zoubky se snažil přehryzávat drátky. Bylo s ním opravdu starostí dost!

Jaruška Žáková, Jiřetín pod Bukovou

Informace

Nové typy holí

Od 1. ledna 2002 jsou v Číselníku VZP-PZT (zdravotnické prostředky hrazené pojišťovnou) zařazeny nové tři typy bílých holí, dva typy červenobílých holí a rotační koncovka ke všem těmto typům. Čtenářům Doteků představujeme červenobílé hole pro hluchoslepé.

Jsou reakcí na vyhlášku č. 30/2001 Sb., ministerstva dopravy a spojů "O provozu na pozemních komunikacích?", která definuje jako symbol hluchoslepoty červenobílou hůl. V § 27 odst. 2 se uvádí že "speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm".

Červenobílé hole jsou odvozeny od těch typů bílých holí, které danou úpravu (tj. nalepení pruhů z červené reflexní fólie) umožňují.

1. Červenobílá hůl pro hluchoslepé skládací pětidílná – typové označení HSHS 5

  • konstrukčně shodná s typem bílé hole SHS 5
  • je opatřena čtyřmi pruhy z červené reflexní fólie, které se nalepují k hornímu konci druhého až pátého dílu, první díl s držadlem se nepolepuje

2. Červenobílá pevná hůl pro hluchoslepé jednodílná – typové označení HSHP 1

  • konstrukčně shodná s typem bílé hole SHP 1
  • bílé a červené pruhy se střídají tak, že první úsek (pod rukojetí) o šíři 100 mm zůstává bílý, následuje stejně široký pruh z červené reflexní fólie a takto se pruhy střídají až k dolní koncovce, kde musí zůstat dostatečně široký pás bílé barvy (min. 100 mm)

Rotační koncovka

Jedná se o doplněk slepecké hole, zcela běžný ve světě. Používá se při kluzné technice chůze. Umožňuje odvalování dolního konce hole po povrchu komunikace. Tím se odstraňuje tření, které zvyšuje namáhání při práci s holí a způsobuje rychlé opotřebení dolního konce hole.

Tato koncovka se však nehodí v každé situaci, záleží na povrchu komunikace i na zvyklostech konkrétního nevidomého či hluchoslepého. Proto není automatickou součástí hole, ale je uvedena v Číselníku VZP-PZT jako samostatná položka s tím, že ji lze použít k oběma výše uvedeným typům červenobílým holím.

Kdo tedy bude chtít hůl s rotační koncovkou, nechá si předepsat od svého lékaře dva kódy, jednak kód příslušného typu hole a jednak kód rotační koncovky, kterou potom dostane spolu s holí.

Převzato z časopisu ZORA č. 12/2001 (upraveno a kráceno)

Recepty

Vaříme pro diabetiky

Jsou vybrány tentokrát z "Kuchařky pro diabetiky", kterou Lormákům poskytla Ota Pačesová.

Protože je léto, které přináší hojnost plodů zahrad, lesů a polí, jistě přivítáte všichni, nejen diabetici, těchto několik receptů:

Houbová žemlovka (6 porcí)

8 starších rohlíků, 500 g čerstvých hub, 1 litru mléka, 1 vejce, 1 cibule, tymián, dia-kečup, sůl, olej

Na plátky nakrájené tvrdé rohlíky zalijeme mlékem. Očištěné houby nakrájíme a podusíme na jemně pokrájené a osmahnuté cibulce. Do vymaštěného pekáče dáme vrstvu namočených rohlíků, dušených hub, pokapeme kečupem a posypeme špetkou tymiánu. Vrstvy střídáme tak, aby na povrchu byly rohlíky. Připravenou žemlovku zalijeme osoleným mlékem, ve kterém jsme rozšlehali vejce. Zapékáme ve středně vyhřáté troubě asi 20 minut.

Houbové lečo (4 porce)

250 g čerstvých hub, 1 cibule, 3 rajčata, 2 zeleninové papriky, pepř, kmín, 1 vejce, pažitka, 3 lžíce oleje, sůl

Nakrájíme očištěné houby. Na oleji osmahneme nakrájenou cibuli, přidáme rozkrájená rajčata a papriky a krátce osmahneme. Přidáme houby, sůl, mletý pepř a kmín a dusíme, až houby změknou. Až se nám vydusí všechna šťáva, vlejeme do leča rozšlehané vejce a mícháme do ztuhnutí. Podáváme s tmavým chlebem posypané pažitkou.

Zelný salát s okurkou (2 porce)

200 g hlávkového zelí (červeného), 200 g salátové okurky, sůl, drcený kmín, citrónová šťáva, náhradní nekalorické sladidlo

Hlávkové zelí a okurku nakrouháme na hrubém struhadle, osolíme, okmínujeme a necháme 15 minut stát. Pak přelijeme zálivkou z vody, citrónové šťávy, náhradního nekalorického sladidla a soli.

Ovocný salát míchaný (2 porce)

50 g banánu, 60 g borůvek, 70 g jahod, 70 g mandarinek, 70 g meruněk, 70 g melounu

Meruňky vypeckujeme a nakrájíme na čtvrtky, banán na kolečka, mandarinky rozdělíme na dílky, jahody nakrájíme na půlky, meloun na kostičky. Přidáme borůvky a vše promícháme. Podáváme vychlazené, možno ozdobit šlehačkou.

Dobrou chuť vám přejí Ota Pačesová a Zdeněk Sedláček

Inzerce

Daruji kapesní vibrátor s vysílačem k bytovému zvonku, určený pro hluchoslepé osoby. Návod k používání a další podrobnosti zašlu, případně předám osobně po telefonické dohodě.

Miluše Metelková, Jižní čtvrť 1/25, 750 02 Přerov, telefon: 0641/201647.