Doteky č. 32
Bulletin LORMu, podzim 2002
Z obsahu tohoto čísla:
Verše
Mít rád i ztrácet…
Leopold Staff
Mít rád i ztrácet, toužiti i plakat,
bolestí padat, znovu klenout most,
vyhánět smutek i ho k sobě lákat,
hle, to je život: nic a přece dost…Za jedním skvostem bloudit po strnisku
a hledat perlu, čelit náhodě,
jen aby po nás tu v písku
vyryté stopy, kruhy na vodě.
(Ze sbírky Labuť a lyra polského básníka českého původu L. S.)
Slovo šéfredaktora
Milí čtenáři!
V minulém čísle si na tomto místě notně zařádil tiskařský šotek, jenž způsobil, že z tohoto článku vypadla závěrečná věta, ve které jsem vám přál mimo jiné hodně teplého letního sluníčka a pěknou dovolenou. Za celý kolektiv pracovníků LORMu se všem čtenářům Doteků za toto nemilé nedopatření moc omlouváme. Navíc asi nikdo z nás netušil, že právě letošní léto s sebou přinese tolik nepříjemností v podobě srpnových ničivých záplav, které zasáhly velkou část naší republiky včetně hlavního města Prahy a způsobily obrovské škody na majetku i na duši postižených lidí. Zejména neslyšící a hluchoslepí spoluobčané se vinou informační a komunikační bariéry nyní ocitli v nelehké situaci. Někteří Lormáci totiž ani nevědí, kde hledat odbornou pomoc při léčení svých psychických šrámů, které mohou vznikat pod vlivem záplav, například z přepracovanosti při odstraňování škod. Ve většině případů se jedná o pomoc psychologa, na kterou se postižený může obrátit na svého praktického lékaře v místě trvalého bydliště. Ten by měl mít přehled o příslušných odborných pracovištích a poradnách, kde psychologové pracují, a zprostředkovat tak pomoc i hluchoslepým.
Velkou kulturní událostí první poloviny letošního roku bylo bezesporu červnové divadelní představení Ze tmy a ticha v pražské synagoze na Palmovce, o němž pojednává zajímavá reportáž P. Zimermanové. Dalším tématem tohoto podzimního čísla jsou zprávy z letošních pobytových akcí LORMu. Z důvodů omezeného rozsahu Doteků uvedeme další čtenářské příspěvky v příštím čísle. Týká se to hlavně posledního pobytu v Blatech u Jičína, který se uskutečnil v době uzávěrky podzimních Doteků. V rubrice ZE SVĚTA představujeme francouzskou humanitární organizaci Lékaři bez hranic, která za svou aktivní a prospěšnou činnost v různých částech světa obdržela v roce 1999 Nobelovu cenu za mír. Nechybějí samozřejmě ani další a dopisy čtenářů. Do rubriky ZÁLIBY (HOBBY) je tentokrát zařazena cibule jako všestranná léčivá bylina.
Hodně životního elánu do sychravých podzimních dnů, dobrou pohodu, mír i světlo v duši a dobré počtení přeje všem čtenářům
Váš
Zdeněk Sedláček
Zprávy
Žirafy v pražské ZOO
Často dostávám z pražského klubu LORM pozvánku na jejich akce. Občas si z nich něco vyberu – například výstavy obrazů či prací za dřeva (také proto, aby se na ně mohl jít podívat i můj bratr, který sám maluje a vyřezává) nebo do ZOO. Loni na pobytu ve Střelských Hošticích Mařenka Řeháková tolik básnila o tom, jak si na jaře pohladila slona a jak si jemně vzal od ní jablíčko – já jsem tehdy do ZOO nemohla kvůli operaci jednoho oka se šedým zákalem. Bylo mi to moc líto, ale táta, bratr i strýc mne utěšovali, že si to určitě vynahradím někdy příště. Letošního 23. dubna jsem využila další nabídky a do zmíněné ZOO přijela i s tátou. Třebaže jsme v africké části pražské ZOO byli, slona jsme si ani tentokrát nepohladili. Asi je každý rok na programu jiné zvíře a tak mohu jen doufat, že se ke slonům zase jednou vrátíme. Letos jsme si mohli pohladit žirafy a dát jim také jablíčka a od ošetřovatelů jsme dostali i krajíce měkkého chleba.
Jedna žirafa ležela pohodlně na vysoké vrstvě podestýlky, nohy složené pod sebou a jen otáčela hlavou i krkem a brala si od nás pamlsky. Dvě stály vedle, ale o patro níž a na vnitřní část pavilonu, kde jsme je pozorovali, vystrkovaly jen hlavy. Zprvu jsem myslela, že to jsou jen mláďata (podle malých hlaviček a také jsem si hned neuvědomila, že se nacházejí o patro níž), ale byla to dospělá zvířata. Nabídnutá jablíčka si žirafy braly opravdu jemně, každé z nich vždy obtočily hrozně dlouhým, namodralým jazykem, strčily si ho celé do tlamy a požitkářsky žvýkaly. Tak jsem si je hned také pohladila. Kůži mají jako samet a líbily se mi i jejich krásné oči. Dále jsme si mohli ohmatat a potěžkat stehenní kost žirafy, jeden její krční kloub, roh i kousek kůže a pštrosí vejce. Jedna žirafí rodinka s mládětem se na nás hezky koukala z výšky 5 metrů – a stála přitom na stejné podlaze jako my.
Ptala jsem se, proč nejsou žirafy venku ve výběhu, protože tmavé a malé prostory k ustájení se mi moc nelíbily. Naše průvodkyně ze ZOO nám vysvětlovala, že žirafy jsou hrozně konzervativní a nesnášejí žádnou změnu – byly tam ustájeny dočasně, když se jim budoval nový prostorný výběh a ony měly jen malé dvorečky. Zvykly si tam a teď, když mají nový výběh k dispozici, jen tam nakoukly a už tam nechtějí. Od průvodkyně jsem dostala růžový květ sakury – japonské třešně, ale než jsem ho dovezla domů, byl úplně zvadlý. Odštípala jsem jednotlivá kvítka a dala je do poháru s vodou. Když se květinky napily, byly krásné jako dřív a vydržely celých 14 dní. Moc se mi tenhle výlet do ZOO líbil.
Jarča Kolářová, Chrudim
Ze tmy a ticha
"Stanula jsem na výběžku vyčnívajícím nad vodopádem a cítila jsem, jak se vzduch chvěje a zem otřásá. Mnohým lidem se zdá nepochopitelné, že i já bych mohla být unesena obdivem nad velkolepou krásou Niagarských vodopádů. A takoví lidé se mě stále ptají – čím může být tato krása nebo ona hudba pro Vás? Vždyť nevidíte, jak se mocné vlny převalují přes hráze a neslyšíte jejich bouřný jekot! Co to může pro Vás znamenat? – Ó, vše to pro mne v nejjasnějším smyslu mnoho a vše znamená!"
Helena Kellerová
V Synagoze na Palmovce v Praze proběhlo ve dnech 17. a 20. června 2002 divadelní představení "Ze tmy a ticha", volně inspirované jedinečným životem u nás téměř neznámé Američanky Heleny Kellerové. Tato hluchoslepá žena, která prodělala složitý vývoj k tomu, aby se naučila komunikovat s okolím, se stala uznávanou spisovatelkou a významnou mezinárodní mluvčí nejen pro hluchoslepé.
V tanečně-hudebním projektu se představili tři umělci – tanečnice Antonie Svobodová, hudebník Mirek Vodrážka a básnířka Pavla Šúranská, kteří propojením pohybu, slova a zvuků vtáhli diváka do světa vystupujícího ze tmy a ticha. Silný prožitek byl umocněn nejen texty Heleny Kellerové, básněmi Pavly Šúranské, expresívním (citovým) tancem Antonie Svobodové, ale byl navíc zesílen prudkou letní bouřkou, probíhající za zádumčivými okny synagogy (židovské modlitebny).
"Tato americká žena nás zaujala, protože její život je ukázkou vnímání za hranicemi sluchu a zraku, vnímání jinými smysly, které jsou ve většině lidí spící. Představení se zabývá různými formami vnímání, hraničních stavů a možnostmi sebevyjádření. Jakou část skutečnosti jsme schopni vnímat? Dotyk, zachvění, vibrace, dech, paprsek?" komentuje projekt Antonie Svobodová.
Výtěžek z představení byl věnován na projekty pro hluchoslepé klienty LORMu.
Petra Zimermanová, Společnost pro hluchoslepé LORM
Ohlasy na letošní edukační pobyty
Pobyt č. 1 – Rožnov pod Radhoštěm
Slovanský bůh Radegast stál na naší straně
Dovolte mi, abych napsal pár poznámek z rekondičního pobytu v Rožnově pod Radhoštěm pro ty z vás, kteří s námi nebyli. Rožnov pod Radhoštěm leží ve výšce 375 metrů nad mořem a v jeho centru se nachází slavný skanzen, založený v roce 1925 bratry Jaronkovými. Naše rekondice probíhala v areálu školícího a rekreačního střediska Orbita v rekreační oblasti asi 2 hodiny ostré chůze od posvátného Radhoště. Rekreační středisko Orbita je zasazeno do přírodní scenérie a jsou zde k dispozici hřiště, lavičky, koupaliště, přírodní ohniště a prolézačky pro děti. Všichni zájemci absolvovali minimálně 2× perličkovou koupel a masáž. Klienti z řad žen tentokrát přicházely ke mně i na masáž obličeje a s problémy celulitidy. Ubytování bylo ve dvoulůžkových pokojích se sociálním zařízením a televizí. Strava byla kvalitní a v dostatečném množství dle potřeby účastníků.
Na závěr trochu konstruktivní kritiky. Domnívám se, že by bylo vhodné, kdyby rekondiční pobyty byly uspořádány s lepší dopravní dostupností a spádovostí. Nejedná se pouze o vzdálenost, ale především o počet dopravních spojů a přestupů. Dále si myslím, že pobyty, náročné na čas strávený v dopravních prostředcích, by měly mít i odpovídající dobu pobytu, to je alespoň pět dní pro vlastní rekondiční pobyt.
Ing. Leopold Brückner
Moje zážitky z Rožnova pod Radhoštěm
V polovině května (12. – 17.5. 2002) jsme se zúčastnili s tátou v roli mého průvodce pobytu LORMu v Rožnově pod Radhoštěm. Moc přívětivě ani pohostinně nás nepřivítal – bylo sice po poledni, ale všechny restaurace byly zavřené až na jednu, kde však měli pouze nápoje a v nádražním bufetu zase jenom něco studeného a žádný výběr. Nad Radhoštěm bylo černo a bouřka, která se brzy přesunula nad město – ale my byli schováni pod střechou autobusového nádraží, dívali se na déšť a spolu se skupinou ostatních Lormáků čekali na autobus, který nás pak odvezl do Orbity.
Počasí během pobytu nám docela přálo, i když byla každé odpoledne nebo večer bouřka s deštěm – dopoledne byla téměř vždy krásná. Měli jsme zde dva výlety – jeden do skanzenu a druhý na Radhošť. Jenže to bylo z Pusteven, kam nás odvezl autobus, ještě 4 km tam a 4 km zpátky rychlé chůze, tak jsem to vzdala a zůstala na Pustevnách. Ostatně jsem nebyla sama, zůstalo nás tam víc.
Kromě těchto výletů bylo v areálu Orbity každé ráno cvičení před budovou a měli jsme k dispozici také perličkové koupele ve vaně a masáže, které zájemcům prováděl Leoš Brückner a které byly příjemné. I perličková koupel byla příjemná, protože s každým postiženým klientem tam byl vždy někdo zdravý. Dvakrát jsme měli hudební večer s kytarou a písničkami Honzíka Pavlíčka a jednou taneční večer s doprovodem harmonia.
Jinak vedle lormování jsme se naučili i 5 slov znakové řeči neslyšících, měli jsme hrátky se slovíčky a citáty (co tím chtěl autor říci) a hádání druhé osoby pouze hmatem podle rukou nebo hlavy. Rovněž jsme měli zajímavou besedu o Rožnově a Valašsku, přednášku o víře a několik soutěží v prostorové orientaci v budovách i venku. Pobyt v Rožnově byl docela hezký, ale mohl být i delší.
Domů jsme jeli opět vlakem (až na část účastníků, kteří jeli autem či autobusem), ale museli jsme 4× přestupovat – Valašské Meziříčí, Hranice na Moravě, Přerov (kde jsme se všichni loučili, protože se zde naše cesta dělila na směr Brno a Praha přes Olomouc) a Pardubice. Domů do Chrudimi jsme se dostali až po 6 hodinách cestování s minimálními časy na přestupy.
Jarča Kolářová, Chrudim
Pobyt č. 2 – Vršov
Vzpomínky na Vršov
V sobotu dne 15. června 2002 jsem jel s maminkou na týdenní pobyt LORMu do Vršova u Chrudimi. Zde jsme se setkali s Naďou Tomsovou, Otou Pačesovou, Zdeňkem Sedláčkem, Maruškou Doležalovou, Jitkou Menclovou a dalšími. Každý den začínal rozcvičkou před snídaní. Odpoledne jsme většinou šli na vycházku nebo se koupali v bazénu. Na programu bylo také modelování, kdy jsem z keramické hmoty vytvořil sošky psa a hlemýždě. Dále jsme měli muzikoterapii, hráli si s míčem a tančili. Na hřišti probíhal nácvik chůze s bílou holí, prostorové orientace a sebeobsluhy. V chrudimském muzeu jsme si prohlíželi různé kameny a krystaly. Navštívili jsme také zámek ve Slatiňanech, kde jsme si mohli prohlédnout mnoho koní, jejich kůže, kostry, i sochy a obrazy s koňskou tematikou. V hřebčíně jsme si jednoho koně dokonce pohladili.
Během závěrečného večírku se mi nejvíce líbila pantomima Ládi Berkyho. Obdržel jsem také diplom za tělesnou zdatnost a medaili za přeskok přes potok.
Jan Kessner, Brno
Pobyt č. 3 – Krkonoše
Hodnocení pobytu v Krkonoších (29.6. – 7.7. 2002)
Byli jsme ubytováni ve dvou horských boudách Družba a Hradečanka. V první boudě jsme se stravovali. Strava byla pestrá dle výběru, i vydatná, ze začátku studená, ale ihned bylo vše napraveno. Někteří klienti si stěžovali, že mají zimu, trochu je zaskočilo deštivé počasí, že nebylo kde usušit oblečení. Ale sami uznali, že se měli obléct do hor, což podcenili!
Měli jsme možnost navštěvovat bazén i saunu, což většina klientů využila. Každý den jsme začínali rozcvičkami, které bezvadně vedla Jitka. Dopoledne jsme si procvičovali lormování, modelování, skládání obrázků, procvičování hmatu a lepení mozaiky. V tělocvičně jsme si zatancovali židovské tance, zahráli míčové hry s hudbou. Procvičili jsme si správné doprovázení s průvodcem a povídali si o mezilidských vztazích. Odpoledne se nám Ota věnovala individuálně s prostorovou orientací. Podnikali jsme vycházky po Čapkově stezce do Úpy, k boudě Jelenka a pár zdatnějších šlo i na Sněžku. Byl uskutečněn výlet na Hospital Kuks, Braunův Betlém a do Babiččina údolí, zpestřený o krásný a poutavý výklad průvodců a možností ohmatání soch. Večery jsme měli zpestřeny přednáškami o Krkonoších, doplněné zážitky klientů, dále o Norsku, kde jsme si prověřili zeměpisné znalosti. Někdy bylo i zpívání s kytarou.
Považuji tento pobyt za velmi kvalitní a zdařilý!
Dáša Prošková
Pobyt č. 4 – Kamenický Šenov
Reportáž z pobytu
V neděli 11. srpna 2002 jsem s maminkou jel rychlíkem do Prahy-Holešovic, kde jsme se potkali s Vaškem Řehákem. Z Prahy jsme jeli autobusem do Nového Boru a odtud dalším autobusem do Kamenického Šenova. Šli jsme ještě asi půl kilometru pěšky do chaty. Zde jsme se setkali s Hankou Dvořákovou, Petrou Zimermanovou a dalšími. Druhý den dopoledne jsem šel s Petrou Zimermanovou na vycházku do Prysky a zpět, zmokli jsme, protože byl liják.Celé dva dny pršelo. Odpoledne byla na programu muzikoterapie (irské tance), hráli jsme s balóny. Třetí den jsme se dozvěděli zprávy, že města Plzeň, Písek a České Budějovice měly záplavy. Otava a Vltava byly rozvodněné, nejezdily vlaky ani autobusy. Odpoledne jsem z keramické hmoty modeloval želvu a lva. Čtvrtý den odpoledne jsme šli na Panskou skálu prohlédnout si kamenné varhany. Hrál jsem také šachy. Pátý den jsem při hmatových hrách přidělával kvítka na podložku. Pak jsme šli k léčivému prameni. Po obědě jsme jeli autobusem do hasičského muzea. Nejstarší hasičská stříkačka v muzeu byla z roku 1700. Prohlíželi jsme si i ostatní požární stříkačky, parní záchranku, helmy, sekerky, hadice a žebřík z Německa, dlouhý 20 metrů. Potom jsme šli pěšky podél lesa zpět do chaty. Šestý den jsme byli ve sklárně, kde mají deset pecí. Vyrábějí se zde sklenice, které se vyvážejí i do Ameriky. Sklářská píšťala je dlouhá tyč, kterou sklář fouká sklo. Sedmý den ráno jsme jeli vlakem do České Kamenice prohlédnout si kostel Panny Marie, pak jsme šli ke kašně sv. Jana Nepomuckého a do městečka. Večer jsme měli táborák, při kterém nám hrál Honza Pavlíček na kytaru. Dostal jsem diplom za šachy. Tento pobyt se mi moc líbil, protože měl bohatý program.
Jan Kessner
Pobyt č. 5 – Střelské Hoštice
Povodňové komplikace
Bylo mi velice líto, když jsem musela telefonicky informovat všechny přihlášené klienty LORMu o zrušení tohoto pobytu, který se měl uskutečnit od 25. 8. do 31. 8. tohoto roku. Ano, nešťastné srpnové záplavy bohužel nemilosrdně zasáhly Strakonicko a voda z rozvodněné Otavy zaplavila i areál školy v přírodě ve Střelských Hošticích, kam se LORM chystal letos počtvrté. Hladina vody v chatkách dosahovala výšky 1,20 m a v hlavních budovách přes půl metru po několik dní.
Přejme všem postiženým záplavami hodně sil, trpělivosti a víry při odstraňování obrovských škod, jednání s úřady a řešení nelehké situace. Pokud se přesto nebude moci uskutečnit předem objednaný pobyt ve Střelských Hošticích v termínu 17. 8. – 23. 8. 2003 (chatky), bude jistě nahrazen jiným pobytovým místem.
Jaroslava Sedláčková
Zpráva z časopisu ZORA z roku 1926
Odznaky pro slepce a hluchoněmé
Ministerstvo sociální péče se zabývá myšlenkou, že by osoby slepé a hluchoněmé byly označené, a to viditelnými páskami tak, aby ve velkých městech byla zvýšena jejich bezpečnost.
Proti tomuto návrhu se vyslovují již nyní vážné námitky, které poukazují na to, že toto označení mohlo by jejich bezpečnost snáze ohroziti, ježto by vedlo k neopatrnosti slepců hluchoněmých, kteří spoléhajíce se na toto označení, věnovali by vlastní bezpečnosti menší pozornost.
Na druhé straně žádná páska či cedule, ne dosti viditelná, zejména z večera, nebo při zvýšeném dopravním ruchu, ostatně, vždyť daleko větší města se obešla dosud bez této pomůcky.
(Poznámka: užívání bílé hole pro nevidomé po vzoru Francie, bylo u nás zavedeno až po roce 1931)
Tuto kuriózní zprávičku, starou 76 let, poskytl pro Doteky ze svých archivních materiálů
Dr. Zdeněk Šarbach
Jubilea
Dne 13. července 2002 oslavila 60. narozeniny paní Gerlinde Ingrišová z Rumburku, členka a klientka LORMu. Dodatečně gratulujeme!
Životní jubileum do konce roku 2002 oslaví tito členové a klienti LORMu:
19.9. – Václav Suchan 83 let, 7. 10. – Hana Küblbecková 55 let, 24. 10. – Věra Kessnerová 81 let, 23. 11. – Karla Jandlová 55 let, 25. 11. – Josef Suchan 81 let, 25.12. – Dobroslava Nováková 65 let, 28. 12. – Jaroslav Nezval 60 let, 29. 12. – Zdeněk Lelek 77 let.
Svatba Lormáků
Dne 7. 9. 2002 uzavřeli sňatek dva z našich členů a klientů LORMu: Miluše Metelková a Josef Kvaš. Novomanželům přejeme šťastné vykročení do nového společného života, hodně lásky, porozumění a manželské harmonie.
Úmrtí
Dne 23. května 2002 zemřela ve věku 87 let paní Josefa Čechová z Brna, členka a klientka LORMu.
Od dětství měla zrakovou vadu. Vyučila se košíkářskému řemeslu a vyplétala židle. V roce 1968 se naučila dělat také smetáky, protože o vyplétané židle přestal být zájem. Tyto smetáky vyráběla jako domácí dělnice při brněnské Drutěvě. Byla dlouholetou členkou Svazu invalidů, později Svazu zdravotně postižených. S přibývajícími léty začala ztrácet zrak i sluch.
Za značné účasti ji na poslední cestu doprovodili i členové brněnského klubu LORM.
M. Malášková
Poradna
Zákaz výpovědi pro zdravotně postiženého zaměstnance
Firma chce dát výpověď z pracovního poměru občanovi se změněnou pracovní schopností, neboť snižuje počet zaměstnanců. Je tento zaměstnanec nějakým způsobem právně chráněn?
Odpovídá: JUDr. Ladislav Jouza, Ministerstvo práce a sociálních věcí
Zvláštní ochranu zaměstnanců se změněnou pracovní schopností (ZPS) obsahuje § 50 zákoníku práce. Chce-li zaměstnavatel s nimi skončit pracovní poměr výpovědí, musí mít k tomu předchozí souhlas úřadu práce v místě pracoviště občana se ZPS. Úřad práce hodnotí personální situaci na pracovišti vzhledem k regionálnímu stavu trhu práce, k možnostem zaměstnavatele, dalším pracovním příležitostem apod. Proti případnému nesouhlasu úřadu práce s výpovědí se může zaměstnavatel odvolat, a rozhoduje o tom Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Souhlas úřadu práce se nevyžaduje u výpovědi z pracovního poměru z organizačních důvodů (například rušení nebo přemístění zaměstnavatele nebo jeho části) nebo pro porušení pracovní kázně osobou se ZPS (§ 46 odst. 1 písm. a), b), f) zákoníku práce).
Osoba se ZPS je tedy chráněna například pro nejčastější výpovědní důvod – z důvodu nadbytečnosti na pracovišti (§ 46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce). Zaměstnavatel před výpovědí musí předem zajistit nové vhodné zaměstnání. Tato podmínka neplatí, je-li občan zabezpečen důchodem.
Výpovědní doba (zpravidla tříměsíční) v tomto případě končí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto zákonnou povinnost splní, pokud se nedohodne se zaměstnancem jinak. Tuto povinnost zaměstnavatel nemá, jestliže občan se ZPS bez vážných důvodů vhodné zaměstnání, které mu zaměstnavatel nabídl, odmítl.
Z internetu pro Doteky zaznamenala Petra Zimermanová
Zdraví
Mozkové mrtvici lze předcházet
Příčinou mozkové mrtvice jsou nejčastěji cévy zúžené aterosklerózou, jež postupně omezují přísun krve k buňkám a pokud se céva plně ucpe, část mozku, kterému zajišťovala výživu, odumře – dojde k mrtvici. Jindy je na vině prasknutí cévy, kdy se krev vylije do mozkové tkáně pod tlakem a může ji poškodit až zničit. Někdy jsou v mozkových cévách tzv. výdutě (aneurysma), oslabená vyklenutá místa, která nepůsobí obtíže, ale jsou náchylné k prasknutí, například při náhlém zvýšení krevního tlaku. Proto pokud se aneurysma odhalí, mělo by být v co nejkratší době odoperováno.
Stav cév v mozku zhoršuje ateroskleróza, vysoký krevní tlak, cukrovka, kouření, srdeční onemocnění, při němž dochází k tvorbě sraženin na chlopních a síních – ty mohou být vyplaveny do mozku a ucpat cévy (embolie). Toto riziko se zvyšuje pokud je pacient bez pohybu a průtok krve se zpomaluje nebo má zvýšenou krevní srážlivost.
Riziko mozkové mrtvice výrazně snižuje pravidelná a důsledná léčba vysokého krevního tlaku – lékař by měl tlak kontrolovat při každé návštěvě a včas zahájit terapii včetně diety. Při ateroskleróze je nutná změna jídelníčku a snižování cholesterolu. Důležitý je pravidelný pohyb povzbuzující krevní oběh, kuřáci by měli okamžitě přestat kouřit. Při poruchách krevní srážlivosti se podávají léky na ředění krve. Diabetici musí být pravidelně sledováni.
Z časopisu Rytmus života č. 15/2002 pro Doteky upravil Z. S.
Řádky pro seniory
To zase bylo léto!
"Ještě jsme si nic neužili a už je tu zase podzim a chladno". Takhle si stýskají lidé na ulici a v autobuse. Nikdy to však neslýchám od přátel z LORMu. Už tu mám vyprávění, jaké to bylo v Prčicích hezké. Proto asi se tam lidi tak často posílají. A Ruprechtov a další rekondice? Snad ještě hezčí. Tam nás nikdo neposílá a pro velký zájem se tam ani všichni nedostaneme. Ale přátelé se v dopisech o tuto pohodu s námi rozdělí.
Prožívám léto na zahrádce. Mám tu vše maličké, ale kdykoliv dosažitelné. Písečnou pláž nahradí široké prkno s polštářkem pod hlavou. Moře? Strčím hlavu do sudu s dešťovou vodou. Někdy uklouznu a zahučím tam až na dno v kalhotech. Nahradí to mořské vlnobití. Mám také Eiffelovku. Vystoupím na štafle, šmátrám rukama po višních na slabých větévkách. Ruka proletí naprázdno. Jsem nad korunou stromu, snad skoro u nebe. Nerušeně mi fouká větřík do tváří. Nevidím hloubku, nebojím se jí. Druhá ruka pevně kontroluje poloho štaflí podle silnější větve. Je noc. Nikdo neříká: "Co kdyby spadl!" Prostě to nesmím. Dotýkám se obrovských květů dýní a okurek. Listy jemně škrábou do prstů. Šklebím se, když dám do úst hrst kyselého rybízu. Někdy vyplivnu červivý hrášek. Nikdo tu nekritizuje mou nevychovanost. Zakopnu o konev, kterou jsem si před chvílí neodklidil z pěšinky. Zakleju a omlouvám se jen sobě. Za chvíli pojedu domů. Strčím znovu hlavu do sudu, aby mi držely dosud rozježené vlasy. Jdu zase mezi ty nespokojené lidi.
Šeptám si pro sebe: "To zas byl krásný den, jeden z těch, co utvořily krásné léto, krásný letošní rok!"
Mám fňukat, že špatně slyším, že nevidím? To bych těm "zdravým" fňukalům jen hrál do noty.
Viktor Sedlář
Varování osamělým seniorům
Před několika měsíci šla má známá kolem poledne domů a najednou u ní zastavilo auto. Myslela si, že se někdo chce zeptat na určitou ulici nebo cestu z města. Z auta však vystoupili dva lidé, mladá elegantní žena a pán. Představili se jako zástupci podniku, který slaví 10 let od svého založení. Vedení toho podniku se prý rozhodlo, že nebude provádět oslavu uvnitř závodu, ale odmění deset důchodců jako přilepšení k důchodu. Zmíněné paní se ptali, zda je důchodkyně, a když slyšeli kladnou odpověď, gratulovali jí, protože prý jako první dostane 30 000 Kč od podniku.
Věc měla však háček. Z darů se musí platit daň, a to 10 000 Kč – a předem. Tato částka má být zaplacena obdarovanou osobou. Obnos 30 000 Kč přiveze do týdne paní Marii jistá pracovnice podniku. Byli blízko bydliště mé známé, ta pozvala tedy dvojici do bytu, aby daň zaplatila. Doma si však uvědomila, že nemá tolik a daň zaplatit nemůže. Žena, která vše vyjednávala, byla ochotna vzít si něco jiného v té hodnotě. Teprve v pokoji si má známá všimla, že si návštěva v místnosti vše důkladně prohlíží. Přesto jim dala 2 000 Kč a drahý prstýnek, který měla původně na ruce. Od dvojice dostala přikrývku, sadu nožů a slib, že do týdne přijede někdo s 30 000 Kč. Jakési potvrzení jí dali, ovšem bez razítka. Ty peníze samozřejmě nikdo nikdy nepřivezl.
Paní Marie si teprve po odchodu dvojice uvědomila, že se pravděpodobně nechala oklamat lidmi, kteří využívají důvěřivosti starších lidí a snaží se od nich získat jejich, byť třeba poslední peníze nebo dražší věci. Má známá měla potom ještě delší dobu strach z případného vloupání do bytu, vždyť ta povedená dvojice měla dost času seznámit se za své návštěvy s prostředím. V té době bylo v Táboře více lidí, kteří podobným způsobem přišli o dost velké sumy peněz.
Každý člověk nemusí být podvodníkem, přesto je třeba si rozmyslet pozvání pro toho, koho jsme nikdy nespatřili, do bytu. Zvlášť v případě, že bydlíme osaměle.
M. J., G-centrum, Tábor
Převzato ze Seniorských novin č. 27, duben 2002
Dopisy
Cesta do Přerova
Toho zářijového rána bylo chladno. Šel jsem na zastávku autobusu, který jel z Lažánek do Brna. Přes rameno jsem měl přehozenou tašku, ve které bylo pár drobností, ale plná taška tomu neodpovídala. Kráčel jsem spokojeně a moje mysl nebyla zatížena chmurnými myšlenkami. Dnes je totiž můj velký den. Pojedu na setkání Lormáků do Přerova. Po pěti minutách jsem pěšky dorazil na zastávku autobusu, kde už postávali lidé. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že autobus tu bude co nevidět. Po chvíli autobus přisupěl a já nastoupil, zaplatil jízdenku a uvelebil se na předním sedadle. Cesta z Lažánek do Brna na Zvonařku trvala asi hodinu. Nádraží Zvonařka mne přivítalo hlukem a lidským shonem. Po nějaké době jsem se vymotal z nejhlučnějšího prostředí. Oddychl jsem si, šlapal dál a najednou jsem uslyšel čísi mužský hlas, připomínající tenor. Muž mi zdvořile nabídl pomoc a já ji přijal. Po krátké době jsem z něho vytáhl, že je polda (policista). Řekl jsem si, že nebude na škodu z něj dostat nějaké informace o jeho práci. Chlapík byl ale v této věci skoupý na slovo. Během neškodného tlachání jsme dorazili na zastávku tramvaje. Ta brzy přijela a chlapík mi do ní pomohl. Vystupoval asi o zastávku dřív než já. Na stanici Česká jsem vystoupil a s pomocí cestujících jsem dorazil na zastávku trolejbusu, který brzy přijel a já do něj nastoupil. Čtvrtou zastávku nato jsem vystoupil a známou cestou jsem doklusal ke stacionáři, patřící evangelické církvi. Zazvonil jsem, ale nikdo se v mikrofonu neozval. Po několika pokusech jsem to vzdal a zabouchal na dveře a na nejbližší okno, ale na nesprávné. Po chvíli se nade mnou ustrnul náš civilkář a přišel mi otevřít. Od něj jsem se dozvěděl, že ho vyburcoval můj tlukot na dveře. Ve stacionáři byla jen Jana. To je naše pracovnice. Za krátkou dobu přišla další uživatelka, taková starší paní. Já jsem se zatím bavil s naším civilkářem Tomem o Českomoravské vysočině. Byl to zajímavý rozhovor. Hned poté mne Tom mile překvapil. Vykouzlil totiž malou knížečku s názvem Moudrost Indiánů. Jana mi z ní četla a potom jsme o tom tlachali. Připojila se k nám i jedna hezká a mladá pečovatelka Magda. Okolo desáté hodiny jsme vyrazili s Tomem na hlavní nádraží, odkud jsem měl jet vlakem do Přerova. Na nádraží postávala Mirka Malášková a hned jsme s ní srdečně přivítali.Vlak přijel a Tom nám do něj pomohl nastoupit. Rozloučil jsem se s ním a brzy jsem s Mirkou osaměl v kupé. Vlak se dal do pohybu a asi po čtvrthodině jsme byli v Chrlicích, kde přistoupili Mirek s Lenkou. V Křenovicích nastoupila Zdena Vyhnánková a potom jsme celou cestu do Přerova tlachali. V Přerově jsme byli začátkem odpoledne. Šli jsme hledat vigvam (indiánský dům), ve kterém jsme měli klubové setkání. Po delší době jsme ho našli. Přivítali jsme se tam s přáteli a Zdeňka se představila jako oblastní pracovnice LORMu pro Brno. Potom se rozproudila volná zábava a já si povídal s Miluškou a jejím přítelem Pepou. K jídlu jsme dostali dva chlebíčky a nějakou tu sladkost. To jsme spláchli černou kávou a našimi těly se začalo rozlévat příjemné teplo. Náhle můj nos cosi ucítil. Nevěděl jsem, kam tuto vůni či pach zařadit. Po chvíli se mi v hlavě rozbřesklo: cítil jsem psa! Můj nos mne nezklamal a já se dověděl, že mezi námi je skutečně čtyřnohý kamarád. Brzy jsem se seznámil i s jeho majitelkou. Byla to Jana Viltová se svým zlatým retriverem. Byl to dlouhosrstý pes a jeho srst byla na omak příjemná. A tak jsem začal tlachat s Janou o jejím vodícím psu. Naše povídání jsem prokládal hlazením krásného psa. Bylo to moc příjemné na ruce i na duši. Cítil jsem, že je mi pes nakloněn. Po nějaké době jsem hlazení psa a povídání přerušil a věnoval se Staňovi Zdařilovi. Snažil jsme se prohodit nějaké slovo i s ostatními účastníky tohoto setkání. Než jsme se nadáli, tak jsme my Brňáci museli zvedat kotvy. Já se Zdenou jsme jeli do Křenovic, kde jsem přenocoval. Ale o tom, co se dělo v Křenovicích, to už je jiný příběh. Ten vám povím zase někdy příště.
Jan Pavlíček (Bizon)
Tuto svéráznou reportáž mírně poopravil Z. S.
Výlet na kozí farmu
Každý čtvrtek odebíráme noviny Chomutovský Nástup. Objevila jsem v nich článek, že v Zásadě u Kadaně se nachází ekologická kozí farma. Dostala jsem nápad, že se tam pojedeme podívat. Hned druhý den jsme si s manželem udělali malý výlet. V Kadani jsme zamířili přes most pěšky do vesnice, vzdálené dva kilometry. Moc domů jsme tam neviděli, jen pár chaloupek, kopce, lesy a malá políčka. Jdeme dál až k nízké budově se zelenou střechou. Na louce v blízkosti budovy se pasou kozy s malými kůzlátky. Jdeme blíž k ohradě. Každá koza má jedno i dvě kůzlátka. Jsou bílá a hnědá, je jich celé stádečko. Pan Sládeček, majitel farmy, přišel se psem vlčákem a oba se přivítali s námi a pak nás pustil mezi kozy do ohrady. Zvířata se nechala hladit a hledala kapsy, jestli máme pro ně něco k snědku.
Za půl hodiny se farma hemžila spoustou dětí, které s sebou nesly rohlíky a dávaly je kozám. Dětem z mateřské školy se líbila hlavně kůzlátka, tak se za nimi proháněly. Pan Sládeček prodává kozí mléko a vyrábí sýry. Na talířku nám dal dokonce sýr ochutnat. Chutná jako tvaroh, ale je drahý. Prý jsou zdravé a léčí prý i rakovinu. Věříme tomu, a tak jsme mléko a sýr i přes vyšší cenu koupili. Naposledy jsme kozy ještě zahnali na vedlejší louku a pak jsme se chystali k odjezdu. Pa-pa, kozičky, mějte se moc hezky. Loučíme se s panem Sládečkem. Už se blíží večer, tak se vracíme zpět domů autobusem.
Podle autorky Jarky Navarové z Chomutova upravil Z. S.
Jak jsem získala červenobílou hůl
Letos jsem si zažádala v LORMu o červenobílou hůl a dostali jsme její kód; oční lékař v Pardubicích, dr. Anton, ji ale v katalogu očních pomůcek neměl – měli ji jen v katalogu u VZP. Po krátkém čase nám dr. Anton poslal na tu hůl poukaz, ten jsem pak odeslala do LORMu, odkud jsem obdržela balíček s holí. Chtěla jsem si ji hned vzít na procházku s mou fenkou kolem domu. Ale táta je proti tomu, abych ji nosila. Za prvé mu hůl připadá jako cirkusová a za druhé, že s bílou holí jsem na ulici bezpečná, ale s červenobílou holí ne, protože ji řidiči neznají. To je sice pravda, ale takhle ji nebudu moci nosit nikdy; ani za 50 či 100 let nevejde červenobílá hůl do povědomí řidičů tak, jako hůl bílá, aby ji také uznali. Na to je ale třeba přinejmenším reklama, jenže například v televizi je spousta reklam na všechno možné, třeba 3× po sobě během 10 minut na 1 věc – ale reklamu na červenobílou hůl jsem ještě neslyšela ani jednu. A tak jsem hůl zase strčila zpět do pouzdra a do skříně a až umřu, vrátí ji můj bratr nepoužitou zpátky do LORMu. Vím sice, že už ji někteří klienti LORMu nosí, viděla jsem ji v Praze i v Rožnově – oni se neznalosti řidičů nebojí? Zajímalo by mě to. Kdysi byla v Dotekách zpráva, že v Německu studenti speciální pedagogiky dávají na parkovištích za stěrače aut lístky s upozorněním na červenobílou hůl a na hluchoslepé lidi. Třeba by šlo podniknout něco podobného také u nás.
Jarča Kolářová, Chrudim
Ze světa
Lékaři bez hranic
České hromadné sdělovací prostředky v loňském roce téměř nezaznamenaly významné výročí této humanitární organizace. Jinak tomu bylo například v sousedním Rakousku, kde listopadové vydání rakouského deníku Der Standard vyšlo obaleno do pruhu bílého obvazu na počest oslavy 30. výročí vzniku zdravotnické organizace Médecins Sans Frontieres – Lékaři bez hranic?
V roce 1971 se z podnětu Bernarda Kouchnera rozhodlo několi francouzských lékařů založit organizaci s názvem Médecins Sans Frontieres – Lékaři bez hranic. Bezprostředním podnětem k založení této organizace byl pocit bezmoci, vyvolaný informacemi o hladovění tisíců obyvatel Biafry (Západní Sahara) a neschopnosti Červeného kříže zasáhnout v politicky obtížné situaci, kdy nebylo zřejmé ani kdo proti komu bojuje.
Ze začátku měly první akce podobu dobrodružných výprav mladých lékařů, které představovaly mediálně vděčnou látku, koncem sedmdesátých let minulého století se MSF začala profesionalizovat. Dnes se podílí nejen na odstraňování katastrof a válečných pohrom, ale i na mírových a nenápadných misích, jako je osvěta proti AIDS a lékařská pomoc pro hluchoslepé v Rusku, školení laborantů v Kambodži nebo pomoc duševně postiženým v Arménii.
MSF je největší soukromou humanitární organizací s poměrně decentralizovaným řízením operací. Celkem 450 stálých pracovníků s 2500 dobrovolnými členy a 15 000 místními pomocníky se účastní na zhruba dvou stech projektech v osmdesáti zemích světa. Jednotlivé projekty jsou koordinovány z národních centrál, převážně v evropských zemích. MSF nemá žádné hlavní sídlo, pouze pět zásahových centrál (Paříž, Barcelona, Ženeva, Amsterdam, Brusel), k nimž je přiřazeno devatenáct regionálních sekcí. Roční rozpočet organizace se blíží v přepočtu devíti miliardám korun. Zhruba třetinu členů organizace tvoří lékaři, další třetinu zdravotní sestry a ošetřovatelé a zbytek jsou automechanici, inženýři nebo účetní, kteří mají na starosti správní a technické zabezpečení akcí.
Lékaři bez hranic se nikdy nevyptávají na politické pozadí daného konfliktu. Jejich cílem je pomoc postiženým, nikoliv podpora některé z bojujících stran. Etická (morální) otázka, zda i pachatelé válečných zločinů mají nárok na lékařskou pomoc, je podle nich neslučitelná s lékařským slibem. K další z přísně dodržovaných zásad patří absolutní zákaz zbraní. V objektech ani vozidlech MSF nesmějí být žádné zbraně, ani pro osobní obranu.
Organizace nemá žádný mezinárodní mandát a nevztahují se na ni podobné úmluvy jako například na Červený kříž. Jedinou ochranou je proklamovaná mírumilovnost a důvěryhodnost.
V roce 1999 organizace Lékaři bez hranic obdržela Nobelovu cenu za mír.
Z internetu pro Doteky zaznamenala Petra Zimermanová
Na Mount Everest vystoupili chlapec, stařec a slepec
Šestnáctiletý nepálský chlapec Temba Tsheri Šerpa se stal nejmladším člověkem na vrcholu nejvyšší hory světa Mount Everestu. O výstup se pokoušel už před rokem, ale kvůli omrzlinám se musel vrátit ještě před zdoláním vrcholu. Lékaři mu poté amputovali několik prstů
Tentokrát už Tembovi pokus vyšel a dva týdny po svých šestnáctých narozeninách vystoupil na Mount Everest spolu s dalším Šerpou severní tibetskou stranou. Před Tembou se dělili o primát jeho krajan Šambhu Tamang a Francouz Bertrand Roche, kteří horu vysokou 8848 metrů zdolali v sedmnácti letech.
Na střechu světa ve stejném týdnu vystoupili podle nepálského ministerstva pro turistiku další dva rekordmani. Američan Erik Weihenmeyer se stal prvním nevidomým, který vylezl na Mount Everest, a jeho čtyřiašedesátiletý krajan Shermann Bull vytvořil další věkový rekord. "Everest je slavný, tolik se o něm mluví, tak to chci zkusit," uvedl před výstupem Weihenmeyer, který přišel o zrak ve třinácti letech. Cestou k vrcholu hory se řídil podle zvonů, zavěšených na bundách ostatních horolezců a Šerpů. Weihenmeyer už zlezl Mount McKinley na Aljašce, Aconcaguu v Argentině a Kilimandžáro v Tanzanii. Před Bullem byl nejstarším mužem, který zdolal nejvyšší světovou horu, Japonec Tošio Jamamoto, jenž výstup uskutečnil v 63 letech. Loňskou sezónu na Everestu, která začala 1. března, provázelo špatné počasí. Horolezcům se proto dlouho nedařilo horu zdolat. Čtyři lidé zaplatili svou touhu o výjimečný sportovní výkon životem.
Z časopisu OUTDOOR č. 6/2001 zaznamenal Lukáš Zeman
Záliby (hobby)
Cibule je zelenina i výborný lék proti mnoha nemocem
Tato všeobecně známá zelenina patří zároveň k nejstarším léčivým rostlinám. Již staří Egypťané a prastaré národy Přední i Střední Asie cibuli používali k léčbě různých neduhů. V současnosti nabývá opět na významu, neboť bylo vědecky prokázáno, že její léčivé účinky na lidský organismus se do určité míry podobají účinkům penicilinu.
Cibule kuchyňská (latinsky Allium cepa) je vytrvalá, v našich podmínkách většinou jednoletá či dvouletá bylina, dosahující za květu výšky až 130 cm. Ze ztlustlé spodní části stonku, z níž se později tvoří cibule, vyrůstají dužnaté a často šupinovité listy, většinou sivozelené barvy. Cibule je převážně zploštěle kulovitá s několika vrstvami suknic, známé "slupky". Suknice jsou nejčastěji rezavé nebo červenožluté, ale podle vyšlechtěných odrůd i karmínově červené, růžové, fialové a bílé. Květenství je husté a kulovité, před rozkvětem uzavřené v palicovitém toulci. Jednotlivé květy jsou drobné a bělavě nazelenalé.
Původ této odpradávna pěstované rostliny není přesně znám. Dříve e soudilo, že pochází z Egypta a přilehlých oblastí severní Afriky, o čemž svědčí archeologické nálezy. Dnes botanici považují za jejího přímého předka druh plané cibule, latinsky popsané jako Allium oschanini, dosud rostoucí na úbočích středoasijských hor Tchien-šanu a Pamíru. Jiní odborníci zase připouštějí, že vznikla křížením několika druhů, rostoucích na různých místech Asie, severní Afriky a zřejmě i v jižní Evropě. Jednotlivé plané druhy cibulí do nových oblastí přivezli hlavně kočovní obchodníci starověkých národů. O této poslední verzi svědčí skutečnost, že v těchto oblastech cibule hojně roste po celá tisíciletí jako zplanělá, zejména na sušších písčitých místech. Kvete od konce června do září.
Jako zelenina se cibule hojně pěstuje téměř po celém světě. Mezi největší dodavatele cibule patří například Nizozemsko, Španělsko, Itálie, Egypt a USA. V českých zemích se cibule odedávna rovněž běžně pěstuje, zejména na venkovských zahrádkách. Ve velkém se její pěstování rozšířilo zvláště na Žatecku, Kladensku a v Polabí. Sběr čerstvých cibulí se provádí převážně ručně, a to tak, že se po slehnutí a částečném zežloutnutí natě za suchého počasí vytáhnou ze země, svážou do malých svazečků a potom je buď zavěšené, anebo položené v jednotlivých vrstvách necháme dozrát. Po dozrání nožem odstraníme suchou nať, cibule případně očistíme od hlíny a starých slupek a pak je uložíme na suchém a bezmrazém místě, nejlépe při teplotě 6-10 stupňů Celsia, kde vydrží až do jara. Po celý rok je možné cibuli, oloupanou a nakrájenou na malé kostičky, sušit v sušičce při teplotě do 60 stupňů Celsia. Sušená cibule je velmi vhodná ke smažení i jako koření do polévek a lze ji také zakoupit v obchodech.
Čerstvá cibule je rovněž vyhledávaným a velice ceněným lékem proti mnoha nemocem, hlavně v lidovém léčitelství. Má výrazně dezinfekční a močopudný účinek, upravuje činnost střev a podporuje tvorbu žluče. Dále má příznivý vliv na činnost srdce a štítné žlázy, uklidňuje nervovou soustavu, působí při nachlazení a proti škrkavkám a roupům (podobně jako česnek). Cibule je také odedávna osvědčeným prostředkem proti kašli, zahlenění, chrapotu, zánětu průdušek a angíně. Při ušních bolestech se přikládá na postižené uši a vylisovaná šťáva se vkapává do nosu při vleklé rýmě. Cibulová šťáva se rovněž přidává do čaje, hlavně při chřipce a jiných nemocech horních cest dýchacích. Podle nejnovějších lékařských výzkumů má pojídání syrové cibule velmi příznivý vliv na snížení vysokého krevního tlaku (hypertenze), dokonce vykazuje lepší výsledky než česnek. POZOR! Při předávkování může cibule podráždit zažívací ústrojí, hlavně žaludek, játra a slinivku břišní! Zejména u starších a chronicky nemocných osob je nutná zvýšená opatrnost, podobně jako u česneku.
Cibule jako zelenina i léčivá bylina má prastarou historii. Ve starém Egyptě byla pro dělníky při stavbě velkých pyramid jejich hlavní potravou. Jako zelenina byla cibule známa i Židům, Řekům a Římanům, a to několik tisíciletí před Kristem. Od nich se její obliba postupně rozšířila po celé naší planetě. Cibule má většinou ostře palčivou chuť, dráždí sliznici v ústech a čichové buňky, a po rozkrojení vyvolává známé slzení z očí. U novějších odrůd se její ostrost podstatně zmírnila, existují však i odrůdy zcela sladké s jablečnou příchutí. Tyto ovocné cibule jsou velice choulostivé a náročné na pěstování (vyžadují hlavně vysoké teploty), a proto se zatím příliš nerozšířily. Ve válečných dobách se cibule s úspěchem používala na nežity, při otravě krve a při epidemiích nakažlivých chorob, hlavně břišního tyfu.
Využití cibule pro farmaceutický průmysl je dosud dosti problematické.Zájem o přípravky z cibule je pro jejich antibakteriální účinky dosti značný, ale trvanlivost těchto léčiv je většinou velmi malá, často pouze 1-3 dny. Jedinou možností tedy zůstává využití cibule v domácím lékařství.
Zdeněk Sedláček
Informace
Valná hromada LORM
Ve čtvrtek 7. 11. 2002 od 10 do 15 hod. se v zasedací místnosti MČ Praha 5 ve Štefánikově ul. 13/15 bude konat již V. Valná hromada LORM.
Kontroly v LORMu
Daňová kontrola FÚ Praha 5
Dne 23. 5. 2002 byla provedena daňová kontrola FÚ Praha 5 s tímto výsledkem:
Shrnutí výsledků kontroly:
K bodu 1)
Závazky vyplývající z dohody č. 68/2000, o zřízení místa k zabezpečení odborné praxe absolventů škol a mladistvých, uzavřené dne 6.11. 2000, byly ze strany zaměstnavatele splněny.
K bodům 2) – 4)
Finanční prostředky poskytnuté v letech 1999 a 2000 byly použity v souladu se zákonem č.576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů.
K bodům 5) a 6)
Finanční prostředky poskytnuté v roce 2001 byly použity v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Kontrolou předložených dokladů nebyly shledány nedostatky, které by měly za následek neoprávněné použití nebo zadržení prostředků státního rozpočtu ČR.
Kontrola Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR
Dne 24. 9. 2002 proběhla v Lormu kontrola Všeobecné zdravotní pojištovny ČR (VZP), která zjistila, že veškeré platby zdravotního pojištění zaměstnanců LORM byly od roku 1993 do roku 2002 řádně hrazeny.
Ota Pačesová
Recepty
Cuketová buchta
cuketa, 2 vejce, 300g cukru, 2 lžíce oleje, 350g polohrubé mouky, prášek do pečiva, vanilkový cukr.
Vejce s cukrem našleháme do pěny, přidáme vanilkový cukr, olej, nahrubo nastrouhanou cuketu a mouku s práškem do pečiva. Pekáč dobře vymažeme máslem a vysypeme hrubou moukou. Pečeme v předehřáté troubě. Můžeme ozdobit čokoládovou nebo citrónovou polevou.
Cuketový sváteční koláč
3 vejce, 1 hrnek oleje, 1 hrnek moučkového cukru, 1 vanilkový cukr, 2 hrnky nahrubo nastrouhané cukety, citrónová šťáva a kůra, 1 hrnek hladké mouky, 1-1,5 hrnku polohrubé mouky, 1 lžička prášku do pečiva, 1 lžička jedlé sody, tuk na vymazání a strouhaný kokos na vysypání formy nebo pekáče
Žloutky našleháme s olejem a moučkovým i vanilkovým cukrem do pěny. Přidáme nastrouhanou cuketu, šťávu a nastrouhanou kůru z dobře omytého citrónu a promícháme. Do tohoto základu lehce vmícháme pevně ušlehaný sníh spolu s prosátou moukou smíchanou s práškem do pečiva a jedlou sodou. Těsto rozetřeme do tukem vymazané a kokosem vysypané formy nebo pekáče a v předehřáté troubě zvolna upečeme.Chutná ještě více, přidáte-li do těsta rozinky, nastrouhané ořechy, případně pro změnu trochu skořice nebo kakaa. Labužníkům se doporučuje každou porci přelít zakysanou smetanou.
Dobré pochutnání!
