10. května 2008

Anne de Voil: Sleduji povzbudivá znamení (2. část)

Anne de Voil přivedla do České republiky tak trochu náhoda. Její manžel Peter byl v roce 2004 jmenován v Praze ředitelem soukromého gymnázia English College, kde výuka všech předmětů probíhá v angličtině, a lady Anne přijela do města na Vltavě s ním.

Mohla jste bezprostředně sledovat aktivity LORMu v těchto záležitostech?
Letos LORM pracoval s jedním mladým mužem, který žije přibližně 20 let v ústavu sociální péče. V průběhu života oslepl i ohluchl. Nerozumí, ani nekomunikuje pomocí jazyka, a pro kohokoliv bylo velmi těžké navázat s ním kontakt, až se jeho ošetřovatelé obrátili na LORM s žádostí o pomoc. Měla jsem možnost přispět nějakými nápady, jak s ním navázat interakci, abychom byli schopni zjistit, jak s ním nejlépe komunikovat za pomoci doteku. K tomu potřebujeme používat předměty, gesta a pár znaků. S jeho matkou jsme probrali jeho životní příběh a s oblastní pracovnicí LORMu jsme ho navštívili a nafilmovali jsme, jak na moji kolegyni z LORMu reagoval. Velmi rychle pochopil, že když lehce položí svoji ruku na ruku osoby, která je s ním, může mu ona ukázat co má dělat a komunikaci podpořit jednoduchými znaky jako „Ano, dobře“ a „Teď je řada na mně… teď je řada na tobě“, když spolu hrají hru, ve které se střídají. V současné době je v daleko větší pohodě s lidmi a daleko ochotnější s nimi zkoušet nové věci. Zaměstnanci se snaží dělat mu společnost – ale přiznávají, že na něj nemají dost času. Protože žije ve velkém zařízení, je jeho život rutinní a téměř vše je tam za něj uděláno. Zvykl si na to, že nekomunikuje, i na to – protože je hluchoslepý – že je velmi osamělý. Zatím se nepodařilo najít někoho, kdo by ho v ústavu dobrovolně navštěvoval a pravidelně s ním pracoval.
Co by mu prospělo nejvíc?
Jsem přesvědčená o tom, že potřebuje žít v menším zařízení rodinného typu, pouze s několika dalšími lidmi, kteří se neobejdou bez celodenní péče. Jsem si jistá, že by byl schopen se seznámit se svým okolím a naučit se dělat některé věci samostatně a bezpečně. Zaměstnanci by mohli flexibilněji provádět každodenní činnosti s lidmi, kteří by v domě žili, a nedělali by je vždycky za ně. Pak by bylo mnoho spontánních důvodů pro komunikaci dotekem. Ještě mu není ani třicet, a já doufám, že změny vyplývající ze zákona o sociálních službách budou znamenat, že se bude moci brzy přestěhovat do vhodnějšího bydlení. Možná že co se stane s ním, mohlo by sloužit jako příklad toho, co je možné, správné a za rozumné náklady pro hluchoslepé lidi, kteří nemohou žít nezávisle.
Bylo v posledním desetiletí objeveno a většímu počtu lidí zpřístupněno něco, o čem lze říci, že významným způsobem zlepšilo kvalitu života hluchoslepých?
Přínos digitálních sluchadel a kochleárních implantátů pro některé hluchoslepé děti a dospělé a aplikace výpočetní techniky, která umožňuje přístup k e-mailu a internetu přes braillský řádek nebo řeč, jsou všechny velmi důležité.
Ráda bych zdůraznila ta odhalení podstaty věci, která změnila naše chápání toho, jak můžeme podporovat vztahy a opravdovou komunikaci s dětmi a dospělými s vrozenou hluchoslepotou a jak je můžeme podpořit při rozvíjení jejich jazyka. Výzkumy pracovní skupiny Deafblind International’s Communication Network změnily způsob, jakým dnes o tom přemýšlíme. Odborníci z této mezinárodní sítě pozorovali a nafilmovali mnoho interakcí mezi hluchoslepými dětmi, jejich rodiči a učiteli. A díky této práci zjistili, že v podstatě je malý rozdíl mezi rozvojem komunikace u hluchoslepých dětí a těch, kteří vidí a nebo slyší. Ale rozdíl je ve způsobech, jak rodiče a další pečovatelé hluchoslepých dětí sledují, přemýšlejí a reagují i na nepatrné pohyby a změny ve výrazu svých dětí. Chování dospělých je zcela zásadní pro rozvoj šťastných vztahů a vzájemného porozumění.
Například rodiče se musí naučit používat dotek, aby dítěti sdělili „Ano, všiml jsem si, co jsi udělal/a“, a sledovat, co dítě udělá dál a přemýšlet o tom, co to může znamenat. Znamená to „Něco chci“, nebo „Prosím, udělej to ještě jednou“, nebo „To se mi líbí“, případně něco úplně jiného? To je začátek jakékoli konverzace, a je to ona citlivá interpretace a reakce dospělých, které poskytují hluchoslepému dítěti zkušenost s tím, že je opravdovým partnerem v jejich vztahu. Rodiče a pečovatelé dítě neřídí, sdílejí s ním své znalosti přes doteky a napodobování, nabízejí nápady a budují sdílené porozumění s dítětem, že určité pohyby mají jasný význam. To je důležitý krok ke znakovému jazyku. Po celé Evropě nyní žijí děti a dospělí, kteří se narodili hluchoslepí a vyjadřují se pomocí znakového jazyka díky citlivosti, schopnostem a odhodlání svých rodin a učitelů.
Do LORMu jste začala docházet jako konzultant – dobrovolník. Má dobrovolnictví ve Velké Británii tradici?
První organizace dobrovolníků začaly v Británii působit na začátku 19. století. Některé místní organizace pro nevidomé jsou téměř 200 let staré. Nejdříve lidé dávali peníze, dobrovolná práce se stala důležitou až později, hlavně v průběhu válek. Školy vedou studenty k zapojování do všech možných projektů služeb v komunitě. Existují skupiny jako „Dial-a-ride“ (v překladu Zavolej a jeď), kam můžete zavolat, když máte problém s mobilitou: na požadovanou dobu vám zajistí speciální přepravu. Když jsem bydlela v Londýně, dělala jsem dobrovolně doprovod postiženým lidem, kteří chtěli jít do divadla, ale potřebovali asistenta, a také jsem jednu noc v měsíci trávila v projektu, jenž zajišťoval dospívajícím dívkám, které opustily domov, jídlo, postel a poradenství. Jsem si jistá, že jsem z těchto zkušeností více získala než sama dala – ale to je přesně to, o čem dobrovolná práce je! Až odejdu do důchodu, ráda bych pomáhala v nějakém dobročinném obchodě – jako jsou obchody Sue Ryder v Praze –, možná i proto, že jako malá jsem si na obchod ráda hrála.
Ve spoustě lidí převládá mínění, že dobrovolník se něčemu věnuje z pozice nábožensky založeného nebo bohatého jedince. Čím a jak byste dobrovolnictví charakterizovala vy?
Myslím si, že lidé mají rozdílné motivace v různých etapách svých životů. Mladí lidé mnohdy vykonávají dobrovolnou práci, aby získali potřebné zkušenosti, jež jim mohou pomoci ke kariéře, o kterou mají zájem. Jiní rádi pomáhají s fundraisingem (sháněním finančních prostředků) nebo se zapojují do projektů, jako jsou prázdniny se Sense, protože se rádi potkávají s podobně smýšlejícími lidmi. Nemohu hovořit za velmi bohaté nebo věřící lidi, ale myslím si, že většina dobrovolníků to dělá ze tří důvodů. Chceme ve svém volném čase dělat něco opravdu zajímavého, chceme podporovat něco, z čeho má komunita prospěch, a chceme se potkat s příjemnými lidmi. Vybíráme si aktivity, v nichž můžeme uplatnit své specifické dovednosti. Někdy to znamená, že se zapojíme do činnosti nějakého výboru, nebo se staneme členem školní správní rady. Jiní rádi organizují akce, na kterých se vybírají peníze. V tom nejsem dobrá, ale ráda věnuji svůj čas, abych udělala něco praktického – a těším se, že toho budu dělat daleko víc, až půjdu do důchodu.
Do jaké míry je možné spoléhat při sociální a charitativní činnosti na empatii Čechů? Jak nás vidí do problematiky zasvěcená cizinka?
Vaše otázka se týká postoje lidí k pomoci druhým a zda je možno ho změnit. To je velmi komplexní záležitost, ale musím říct, že sleduji povzbudivá znamení. Mám pocit, že zde existují skupinky, uvnitř kterých se lidé dobře znají a velmi efektivně si v různých záležitostech vzájemně pomáhají. Jste velmi praktičtí lidé, kteří opravdu mají „zlaté ručičky“, ale jakákoli tradice dobrovolné práce ve prospěch komunity je poznamenaná komunismem. Bylo mi řečeno, že za komunismu mělo slovo „dobrovolník“ úplně opačný význam: lidé byli vyzváni jít dobrovolně pracovat, ale vlastně neměli na vybranou, protože kdyby nešli, mělo by to pro ně negativní dopad. Domnívám se, že dobrovolnictví utrpělo z následujících tří důvodů:
  • stát zajišťoval základní služby zdarma a nikdy nepřipustil, že by bylo možné dělat je lépe; sociální „problémy“ byly ukrývány a odsuzovány
  • většina lidí neměla peněz ani času nazbyt, zvláště když shánění jinde běžného zboží a každodenní činnosti zabraly tolik času a energie
  • lidé se naučili spoléhat na skupinu důvěryhodných přátel; když je všude podezření a strach, je velmi jednoduché, aby se přístup utvrdil v předsudek proti všem skupinám sociálních menšin – lidé si pak říkají: „Proč bych měl pomáhat? To není moje věc“.
Z toho, co okolo sebe vidím, usuzuji, že se přístup lidí mění – daleko více dávají na veřejné sbírky. Televize a rádio mohou hodně pomoci s vysvětlováním, co neziskové organizace dělají ve prospěch občanů. Neziskové organizace potřebují respekt a podporu politiků. Úspěch systému dárcovství prostřednictvím SMS na veřejné sbírky ukazuje, že moderní metody přitahují mladé lidi. Ale nemůžu vám říct, co si lidé doopravdy o tom myslí, a možná až v další generaci se najde dost těch, kteří budou mít motivaci a zdroje, aby svůj volný čas věnovali pro dobrou věc.
Jste původem Skotka. Historici tvrdí, že Skotové a Češi mají společné prapředky – Kelty, tedy i souzvučný smysl pro humor. Zamlouvá se vám ten český?
A další těžká otázka! Co to je český smysl pro humor? Myslím si, že může být dokonce pohotovější a ironičtější, než je ten skotský, a možná jste méně sentimentální než my. Ve Skotsku si děláme srandu z lidí, kteří nemají „selský rozum“ a z nafoukanců, kteří „jsou příliš velcí do svých bot“! Vy, domnívám se, také. Miluji návštěvu kina, když dávají český film s titulky a směji se na stejných roztomilých nebo hloupých místech jako každý jiný. A stejně jako vy si my Skotové rádi hrajeme se slovíčky. Moji čeští přátelé, kteří hovoří dobře anglicky, mají velmi rádi slovní hříčky. Problém je, že ty nejlepší slovní hříčky, které mi řekli, nelze reprodukovat k takovému pěknému rozhovoru, jako je tento.
Doneslo se až ke mně, že jste skvělá kuchařka. Na jakou dobrotu z anglické kuchyně zvete české hosty?
Ten lormácký ptáček, který vám tohle vyštěbetal, byl ke mně příliš shovívavý. U nás doma je to můj muž, který je vrozeným kuchařem. Ale je pravda, že jsem uvařila jeho oblíbené jídlo pro české přátele a moc jim chutnalo. Jmenuje se to „Beef Wellington“ – hovězí svíčková Wellington, a je určena pro zvláštní příležitosti. Pro jeho přípravu potřebujeme 1,5 kg hovězí svíčkové, maso zprudka opečeme na horkém másle z obou stran a necháme zchladnout. Najemno nakrájíme okolo 250 g žampionů a podusíme je s česnekem, cibulí, bylinkami a kořením tak, aby vznikla pasta. Pak vyválíme čtverec lístkového těsta a rozetřeme na něj žampiónovou směs. Vychladlou svíčkovou potřeme husí paštikou nebo hořčicí, dáme ji do žampionů a s těstem pevně zavineme do uzavřeného balíčku, kterému se říká hovězí svíčková Wellington. Balíček nechte 30 minut odpočinout, potom potřete rozšlehaným vajíčkem a dejte na 30 minut péct do trouby při 190 °C. Podává se nakrájené na plátky, s bramborem, šťávou a oblíbenou zeleninou. My poté měli koláč s jahodami a moji domácí zmrzlinu.
U nás říkáme o lidech, kteří rádi a hodně cestují: Má boty z toulavého telete. Našli jste vy a váš manžel v Česku místečko, kam se chcete i v budoucnu vracet?
Užili jsme si mnoho víkendů v různých částech této země a není jednoduché vybrat jedno speciální místo. Nikdy nezapomenu na nádherný slunečný den, kdy jsme se procházeli v Krkonoších, ani na naši první návštěvu Telče nebo když jsme se toulali centrem Olomouce po setmění. Máme rádi Domažlice a západní Šumavu, ale kdybych měla vybrat jedno místo, pak by to byla vesnice Doudleby jižně od Českých Budějovic. Je to pěkná vesnička, ve které je pohodlný penzion, ze kterého rádi objevujeme jižní Čechy. Vím, že tam letos opět pojedeme.
Na závěr bych ráda poděkovala za pozvání odpovědět na vaše otázky. Doufám, že moje odpovědi budou čtenářům ku pomoci a že z nich jasně vyzní, jak jsme šťastní, že tu můžeme žít. Děkuji.

Překlad Diana Benšová
Za rozhovor děkuje
Jan Nouza