10. července 2008

Doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D.: Čtěte také mezi řádky

Když jsem paní docentce PhDr. Evě Souralové poslal text našeho rozhovoru k autorizaci s několika řádky úvodu, vrátila mi jej s prosbou, abych právě ten úvod upravil „méně pochvalně“. „Vše, co tam píšete jako nějaké velké zásluhy, je přece součást mé práce, mého normálního zaměstnání. Je to stejné, jako bychom chválili například zedníka, že staví domy, řidiče městské dopravy, že každý den vstává a řídí tramvaj…“ Pochopil jsem, že ze skromnosti zkouší svou pracovitost ve prospěch hluchoslepých „zatloukat“, že patří do rodu lidí, kteří konají – bez toho, že by si přičinlivě připisovali bodíky zásluh. Proto doporučuju při četbě jejích odpovědí nahlížet i mezi řádky…
Takzvaná životní rozhodnutí – například o povolání – předběhne často náhoda. Setkání s něčím nebo s někým. Platí to také o vás?
Ano, ve třetím ročníku střední pedagogické školy jsme v rámci exkurzí do různých školských zařízení navštívili také Dětský ústav pro nápravu vad sluchu na Svatém Kopečku u Olomouce. Práce s dětmi se sluchovým postižením mi připadala velmi zajímavá, tak jsem se rozhodla, že se zeptám ředitele školy, zda za rok, až budu končit, bude mít volné místo. Měla jsem štěstí, v roce 1971, kdy jsem absolvovala, se otvíraly dvě oddělení mateřské školy a místo se mi podařilo získat.
Setkala jste se v dětství s někým, kdo byl „jiný“ těžkým zdravotním handicapem?
Nevzpomínám si, že bych se v dětství setkala s člověkem s těžkým zdravotním handicapem, ale protože jsem stejně jako hrdinka Hrabalových Postřižin žila v pivovaru, tak jsem spíše potkávala osoby s těžkou závislostí na alkoholu.
Vy jste ale pomýšlela, a dokonce se i řadu let připravovala, na obor značně jiný…
Připravovala jsem se na „učitelskou dráhu“. Mou volbu ovlivnila rodina, protože většina mých příbuzných byli učitelé, takže být učitelkou mi připadalo naprosto přirozené. Výtvarnou školu i sportovní aktivity – od 11 do 35 let jsem závodně hrála odbíjenou – jsem vzhledem k míře svého talentu realisticky považovala jen za své koníčky. Mohla jsem je však uplatnit při studiu, protože na střední pedagogické škole patřila výtvarná výchova, tělesná výchova a hudební výchova k hlavním maturitním předmětům.
Nezasteskne se vám někdy? Mohla jste dnes pracovat v tichém ateliéru, kreslit, malovat, sochat, připravovat výstavy…
Nejsem si jistá, že by to byla v mém případě taková idyla. Právě naopak, prosadit se v oblasti umění je pořádná dřina doprovázená mnohdy stavy tvůrčí krize a existenční nejistoty. Výtvarné činnosti jsem si ponechala jako velmi příjemnou relaxační aktivitu pro volný čas. Je pravda, že jsem ho zatím moc neměla, ale začíná se mi pomalu přibližovat odchod do důchodu a tedy spousta volného času. Již shromažďuji dřevo na vyřezávání, zbytky látek na koláže a už teď lituji své kamarádky, kterým budu výtvory pod různými záminkami vnucovat.
Nezbytným předpokladem dobrého kantora je talent učit. Umět něco do někoho vložit. Kde se ve vás tyhle geny vzaly?
Domnívám se, že nic takového nemám, takže není o čem psát.
Bylo pro vás při studiu motorem tušení o nějaké třinácté komnatě, kde někdo čeká na pomoc či něco na objevení, nebo jste „jen“ patřila mezi pilné?
Ani nevím, co pro mě bylo motorem ke studiu, v každé životní etapě asi něco jiného. Nejprve nutnost mít kvalifikaci, pak rozšíření kvalifikace motivované touhou po změně profese a v poslední době potřeba získat nové informace. A právě proto, že nejsem pilná, ale spíše líná, tak potřebuji něco, co by mě donutilo vyměnit čtení detektivek za studium odborné literatury. A právě proto je ideální přihlásit se na nějaké studium, kde obava ze zkoušek každého donutí k potřebné aktivitě.
Práce pedagoga i na vysoké škole nemá v tomto státě valnou společenskou prestiž. Co vás u ní drží?
Baví mě.
Čím se uvedla mladá učitelka v mateřské škole v Dětském ústavu pro nápravu vad sluchu na Svatém Kopečku u Olomouce?
Asi ničím, nic jsem neznala, nic jsem neuměla…
Tohle vaše tvrzení je sotva pravdivé. Kdyby bylo, klepala byste tam na dveře marně. Tedy jinak: Který pedagogický problém z oboru výchovy dětí se sluchovým postižením jste pro sebe objevila jako zralý k řešení úplně první?
Vzhledem k tomu, že jsem začínala učit v době, kdy byl upřednostňován orální přístup ke vzdělávání, zajímala mě především sluchová výchova. Bavilo mě vymýšlet zábavná cvičení zaměřená na rozvoj sluchového vnímání a těšily mě pokroky, které děti udělaly v porozumění mluvené řeči.
A co technické pomůcky? Lidstvo halasně oznamuje skoro denně kam už dohlédlo, co dokáže spočítat, nahradit…
Technika je úžasná, všem, kteří mají problémy se sluchem, umožňuje překonávat především komunikační bariéry. Prostřednictvím moderních informačních technologií – SMS, e-mailem… – se neslyšící mohou domluvit na dálku bez zrakového kontaktu, digitální sluchadla a různé zesilovače zvuku usnadňují život nedoslýchavým, kochleární implantát je šancí pro mnoho neslyšících slyšet zvuky, atd., atd.
Od roku 1992 se věnujete výchově a vzdělávání dětí s hluchoslepotou. Co odpovíte rodičům, kteří se vás přijdou zeptat na budoucnost dítěte s tímto postižením?
Jsem vždy velmi opatrná při stanovení prognózy, protože ublížit může jak pozitivní, tak i negativní vize. Bez znalosti skutečného stavu konkrétního dítěte je totiž jakékoliv tvrzení spíše nezodpovědnou spekulací. Mohu rodičům jen dodat optimismus, že jejich dítěti bude v zařízení pro hluchoslepé v Olomouci či v Berouně poskytnuta náležitá odborná péče vysoce kvalifikovaným pedagogickým personálem.
S LORMem jste začala spolupracovat v roce 1992 a byla jste u toho, když se u nás začínalo s taktilní – dotekovou formou znakového jazyka. Kde jsou počátky TZJ a kdo je jeho „vynálezcem“?
Nelze přesně říct, kdo a kdy ve světě začal jako první používat TZJ, neboť TZJ je komunikační forma, kterou se přirozeně dorozumívají uživatelé znakového jazyka, kterým světelné podmínky nebo stav zraku neumožňují používat znakový jazyk. V České republice dal podnět k jeho zavedení PhDr. Jan Jakeš, který se s touto formou komunikace seznámil na mezinárodních setkáních osob s hluchoslepotou. První pokus o úpravu znaků znakového jazyka podle dánského modelu byl již v roce 1994. Příliš se však nezdařil, modifikované znaky se neujaly. Další pokus o vytvoření funkčního dorozumívacího prostředku, který by vycházel ze znakového jazyka neslyšících, začal v roce 2004 a byl již úspěšnější. Velký podíl na jeho zdaru mají jak klienti, tak i pracovníci organizace LORM, kteří velmi ochotně a především zodpovědně v průběhu čtyř let na rozvoji TJZ spolupracovali.
Prozradíte, jaký nejdůvěrnější vzkaz jste prostřednictvím TZJ „vyslechla“?
Vyslechla jsem spoustu důvěrných informací, ale protože jsou důvěrné, tak žádnou neprozradím.
Dokáží slyšící a vidící lidé pochopit svět, kde dva smysly, zrak a sluch, chybějí?
Věřím, že jsou mezi námi slyšící a vidící lidé, kteří dokáží pochopit svět bez zvuku a světla. Ale vím bezpečně, že všichni, kteří pracují s osobami s hluchoslepotou v rámci své profese, se o pochopení specifického světa hluchoslepých ze všech sil snaží a podle informací od hluchoslepých se jim to opravdu daří.
Čím se hluchoslepí potřebují vyzbrojit pro život, aby v něm lépe obstáli, prosadili se svými vlohami?
Obrovskou vůlí a nezdolným optimismem.
O vašem týmu, jenž s LORMem spolupracuje, řekla ředitelka Petra Zimermanová: „Jsou to lidé, na které se můžeme s čímkoliv obrátit a vždycky se na ně spolehnout“. Těší vás tahle známka na vysvědčení?
Samozřejmě, vy znáte někoho, kdo nemá pochvalu rád?
Údajně ovládáte umění motivovat a přesvědčit druhé, jak jsou skvělí a báječní. Jakou strategii při tom používáte?
Zřejmě vás někdo mylně informoval, nic takového u sebe nepozoruji.
Když už je řeč o skvělých lidech – jaké vlastnosti hledáte u těch, které považujete za své přátele?
Spolehlivost, toleranci, životní optimismus…
Vaše okolí na vás „prásklo“, že nejraději odpočíváte pohybem v přírodě. Patříte mezi střádaly ujetých a uběhnutých kilometů nebo si naopak užíváte každý krok, každý okamžik?
No, nevím, mé okolí má o mně asi poněkud zkreslené představy, protože v současné době dávám přednost spíše odpočinku v křesle na verandě s báječnou knihou, nejlépe českou detektivkou. Když jsme měli psíka, trávila jsem s ním hodně času na procházkách. Byl to lovecký pes rasy beagle, původně vyšlechtěný jako honicí pes, takže procházky s ním byly spíše rychlostní běhy za zajíci a bažanty. Ale musím přiznat, že procházky to byly krásné a často se mi po nich stýská.
Máte v úmyslu brát na další podobné výpravy pejska, až se pro nějakého rozhodnete a pořídíte si ho?
Pejska už mám vybraného, moudře jsem nezvolila loveckého, protože téměř sedmnáct let běžeckých závodů přes oraniska a příkopy mě poučilo. Pořídím si pasteveckého, který se bude pohybovat rozvážně a neopustí mě během vycházky, aby prohnal každého zajíce v okolí.

Za rozhovor děkuje
Jan Nouza