23. července 2007

Viktor Sedlář: Umění překonávat překážky se člověk učí

Sedmasedmdesátiletý Viktor Sedlář z Kladna je mezi svými přáteli a známými proslulý schopností „uvařit“ humornou historku i ze všední pochůzky za nákupem. A to navzdory skutečnosti, že třeba zrovinka pro ten nákup se vydává vyzbrojený orientační pamětí a bílou holí…

Je smysl pro humor záležitost dědičná, nebo se člověk musí nejdřív naučit pozitivně myslet?
Může být samozřejmě dědičný, jako spousta jiných vlastností, je to ale vzácné. Spíš se dá naučit. Mne k tomu přivedlo v mládí moje budoucí povolání. Učil jsem se prodavačem, a tenkrát se vědělo, že za pult patří lidé s úsměvnou tváří, schopní porozumět okamžitě co si zákazníci přejí a jak na ně jít, aby si zboží koupili. Tenkrát byly malé soukromé obchůdky a tržba závisela na umění prodavačů a majitele obchůdku zboží nabídnout. Během učební doby mi tohle utkvělo v paměti a tři roky jsem ten úsměv na tváři vždycky měl i v obchodě v Praze na Národní třídě. A vyplatil se mi, protože lidé neradi vidí zamračenou, ustaranou, vážnou tvář, jsou spíš přístupní té veselé. A když jsem potom ztratil zrak, vyplatilo se mi tohle dvojnásobně, protože jsem neodpuzoval lidi, které jsem potkával na chodnících a potřeboval jejich pomoc. Každý, kdo přestane vidět, je bezradný a hledá lidi. A když odpuzuje otrávenou tváří, těžko k němu někdo přijde.
Dalo by se tedy říct, že co jste se v mládí naučil, to že jste ve stáří zúročil?
Myslím si, že toto heslo je úplně na místě.
Kdy naposled se nějaká komická situace ve vaší blízkosti odehrála – a to vaším nesporným přičiněním?
Takových situací je poměrně hodně. Já si jich vážím, ale rychle je pouštím z paměti, protože potřebuju mysl mít pořád připravenou na další takové situace. Ale jedna z nich se stala nedávno. Byl tady u nás na Kladně můj nejmladší vnouček, který vždycky chce, abych s ním něco hrál. A bez očí se dá těžko něco hrát, leda když schováme nějaký předmět a potom ho hledáme. Ale on potřebuje hrát třeba pexeso – a tam je nezbytné na obrázky vidět, pamatovat si je. A tak jsem mu říkal, aby mi prominul, to že hrát nemůžu, že na to nevidím. A on řekl: „Dědo, tak si vezmi brejle.“
Z úplně jiného soudku jste bral, když jste ztratil zrak. Kdy a jak k tomu došlo?
Před dvaadvaceti lety v kovárnách Poldi Kladno. Obrovské haly, hukot pecí, rachot jeřábů, dělová palba bucharů. Dorozumívat se bylo možné jen gestikulací – a varování kamarádů, že do haly míří vagony s ocelovými tyčemi, přišlo pozdě. Ve zlomku vteřiny mi jedna z těch tyčí s ostrými hranami poničila spánky i oči.
Kdo vám v nemocnici prozradil, že ta černá tma je napořád?
Při vizitě někdo vedle šeptal, že je to na bílou hůl. Napadlo mě, kdopak tam má takové problémy a co vlastně ta bílá hůl znamená. A potom přišla manželka s dětmi na návštěvu a všichni mne utěšovali, že mi budou všestranně pomáhat…
Kdo přestane vidět, musí přestat počítat se spoustou příjemných a užitečných vjemů. Je všechno ještě obtížnější, jestliže k tomu dojde ve zralém věku jako ve vašem případě?
Uvažoval jsem asi v rovině: Mám manželku a už dospělé děti. Žádné jiné zdravotní problémy mě netrápí. Co jsem stihnul vidět, zůstává mi ve vzpomínkách. Jen polevit v plánech na stáří bude nezbytné.
Na takových životních křižovatkách obvykle člověk pozná skutečné přátele…
Na návštěvu z dílny jsem čekal marně. Ze stovek kolegů se neukázal nikdo. Ale přišli ti, o kterých jsem dosud ani netušil – nevidomí. Navíc pověděli, že existuje Braillovo písmo, že mohu „číst“ sluchem, jaké úžasné cesty umožní bílá hůl. A taky že nevidomý může být masérem, ladičem nebo telefonistou.
Trvalo dlouho, než jste přivykl vědomí, že už nikdy nepohladíte manželku pohledem?
Tohle trvá a asi nikdy nevymizí. Je to jedna z věcí, kterou nedokážu při sebelepší vůli překonat. Představit si tvář, výraz obličeje, oči. Víte, že se říká z očí do očí. Oči mluví – a to mi jako jedno z mála chybí. Ani členy své rodiny už v paměti nemám, a kdybych si chtěl vzpomenout na jejich tváře, musím si představit fotografii, kterou jsem měl v ruce před čtyřiceti lety.
Vzpomenete si ještě, kdy poprvé a jakými slovy jste s manželkou mluvili o budoucnosti bez vaší schopnosti vidět?
Nevzpomínám si, že bychom o to slovem zavadili, natož abychom o tom povídali. Prostě se bralo, že tady ta skutečnost je, a šlo jen o to se s tou situací vyrovnat. Taková záležitost je vždycky individuální. Pro mne to bylo velice snadné, protože jsem měl zázemí. A já jsem byl snad i dost tvrdý člověk, protože jsem si říkal: Hezké máš za sebou, nehezké přijde – a on přišel pravý opak.
Čím partner v takových chvílích nejvíc podrží – povzbudí?
Důvěrou. Důvěrou v to, že ten druhý něco dokáže, a hlavně že ho neshodí u překážek, které ten člověk nedokáže překonat hned.
Často můžeme slyšet: Jaký šel, takovou potkal. Platí to i o vás a vaší manželce?
Když jsou děti, dá se těch padesát let manželství vydržet… Jenže děti odejdou a přicházejí nemoci. Divím se, proč rekondiční pobyty nejsou uspořádány především pro ty, kteří se o nás po celý rok starají. Alespoň při rekondicích bychom měli svým partnerům umožnit důkladný oddych.
Výcvik chůze s bílou holí určitě dá zabrat. Jestlipak vám při tom někdy – jak se říká – „běhal mráz po zádech“?
To se stávalo dokonce často. Už výuka chůze v nočních ulicích Prahy prozradila začátečníka. Měli jsme se trefit do Matyášovy brány Pražského hradu a projít všemi třemi nádvořími. Samozřejmě jsme každý měli za sebou tiše našlapující dozor. Rovný chodník kolem školy Jaroslava Ježka, hopla z obrubníku – a už šmátrám po pilířích do brány. Jenže hůl píchla do nějakého textilu! Napadlo mě, že tam někdo ztratil část oděvu. Píchl jsem důrazněji – a to už mě táhl pryč můj doprovod a šeptal mi do ucha: „Vole, pícháš do příslušníka hradní stráže!“
Má tedy při takových příležitostech léčivou moc humor, i kdyby patřil do kategorie černého?
Ano. Vždycky. Humor nemusí být přehnaný, ale je vždycky na místě trochu ho v sobě mít, třeba pro připravenost zdolávat překážky, které nastanou, i kdyby mělo jít o humor černý. Ty překážky se potom snadněji přijímají a překonávají.
Po úrazu až do „přestupu“ mezi penzisty jste pracoval v nemocniční telefonní ústředně. Kdo vás tam nasměroval?
Do kurzu telefonistů mě přihlásila manželka. Věděla nejvíc o mojí touze mluvit s lidmi. Po půl roce jsem byl telefonistou a opět člověkem někomu prospěšným. To už jsem také poznal výhody bílé hole a uměl trochu i bodové písmo.
Zapamatoval jste si v ústředně dřív hlasy hezkých sestřiček, nebo doktorů a primářů?
Všichni pro mne byli zaměstnanci nemocnice nebo polikliniky, a jestli jsou sestřičky hezké nebo míň hezké, to je právě ta představa. Ale jejich hlasy jsem si zapamatoval. Z hlasu lékaře nebo sestřičky jsem vždycky vycítil, když chtěli někam přepojit, jak jsou třeba unavení…
Mohl někdo z vašeho hlasového projevu poznat, že jste nevidomý?
Zaměstnanci nemocnice byli jediní lidé, kteří věděli, že mluví se slepým člověkem. Kdo volal a žádal o spojení na různá oddělení, to netušil. Víte, já jsem musel vždycky očekávat kritiku lékařů, sester a rodinných příslušníků nemocných za nějaké nevhodné spojení, to se mohlo stát, a bylo pro mne velkým vyznamenáním, že za ta léta, která jsem tam prožil, mě nemohl nikdo setřít, vyhubovat mi.
Vlídný hlas na druhém konci drátu má schopnost změnit kalně smutné ráno v nadějeplný den. Ovládal jste tohle umění?
Nikdy jsem nepřemýšlel o tom, jestli je to nějaké umění. V šest ráno jsem šel do ústředny a byl naučený z kurzu s prvním zazvoněním říct Dobrý den, tady nemocnice. A tím jsem vlastně napůl odzbrojil toho, kdo pospíchal nebo měl z něčeho strach, a naznačil mu, že bude okamžitě přepojený.
Jsou dva druhy zaměstnání: možnost vydělávat a příležitost být užitečný. Čím byla práce na telefonní ústředně pro vás?
Především to druhé – být užitečný. Když je člověk překvapen ztrátou zraku v pozdějším věku, je přesvědčen, že bez očí je neschopen někomu být nějak užitečný. Naopak je připravený, že bude pomoc od druhého jen přijímat. A najednou jsem tam byl prospěšný dokonce takovým kapacitám, jakými byli primáři a jiní odborníci té nemocnice. Oni mě o něco požádali, většinou mi to nepřikazovali, a to jsem byl v sedmém nebi, že naráz jsem člověkem, jakým jsem byl kdysi. Naopak když jsem byl v kovárnách, tak tam jsem dostával téměř všechno příkazem, a tady jsem byl najednou o tu službu požádán. To bylo něco krásného…
Prý se vydáváte sám i na nákupy?
Ano, nakupovat chodím sám, ale nakupuji s někým. V malém krámku mi zboží podají na pult, markují a já ukládám nákup do tašky. Léta a rád chodím do supermarketu. Před informacemi zesílím ťukání holí, recepční zatelefonuje pro učně nebo volnou pokladní a já jí předám lístek, kam manželka napsala, co mám přinést. A potom už jen kontroluju, co doprovod čte a co dává do košíku.
Říká se, že některé návyky z mládí si v sobě neseme po celý život. Není to ve vašem případě cvičení v Sokole?
Od čtyř let jsem padal z hrazdy a bradel, okopával mě kůň, pletl jsem si vlevo a vpravo. Abych neměl čas na partu a kouření, byl jsem od sedmnácti let cvičitelem dorostenců, později v různých jednotách také žáků a mužů. Ještě v pětašedesáti jsem nějaký čas zkoušel být cvičitelem slabozrakých a nevidomých… Vděčím tělocvičně, že se mi daří ujít stále více kroků.
Angažoval jste se v organizacích nevidomých jako instruktor psaní a čtení Braillova písma, prostorové orientace a sebeobsluhy. Jaké byly vaše začátky v těchto dovednostech?
Od druhého roku nevidění jsem byl předsedou organizace nevidomých ve Svazu invalidů na Kladně. Moc mě to nebavilo. Po kurzech jsem získal oprávnění být konzultantem při výuce prostorové orientace, učit psaní a čtení bodového písma a také psaní všemi deseti na kancelářském stroji. Mohl jsem pomáhat ale jen při rekondicích, kdy jsem měl dovolenou, teprve po ukončení zaměstnání v telefonní ústředně bylo víc času. Přišly však počítače a zájem se změnil, s kamarádem jsme proto neodmítli žádnou besedu ve školách a v jiných organizacích.
Zabýváte se literární tvorbou. Kdy a proč jste „si začal“ právě s touhle múzou?
Dá se těžko říci, že se zabývám literární tvorbou. Veškeré příspěvky do slepeckých časopisů a do našeho časopisu pro hluchoslepé Doteky jsem vždycky psal jako krátké příběhy, kterými jsem chtěl naznačit svým kamarádům, kteří ještě nemají tolik zkušeností a mají stejné postižení,co jsem provedl za zbytečné hlouposti a čemu se lze snadno vyhnout, když je člověk informovaný. Všechny články, které jsem napsal ať do Zory nebo do Doteků, vždycky mají stejný podtext – dát přátelům něco ze svých, většinou těžce nabytých zkušeností.
Kombinované postižení z vás před několika roky udělalo klienta LORMu. Co tahle skutečnost vnesla do vašeho života?
LORM jsem našel, když jsem zjistil slábnutí sluchu. Protože vím, že v životě nic není zadarmo, chtěl jsem platit svými zkušenostmi. Největším přínosem je pro mne setkávání s novými, podobně postiženými přáteli.
Víte o něčem, k čemu by LORM mohl a měl prošlapávat cestu?
Speciální pedagogika je na vysoké úrovni. Různorodost našeho postižení nás učí v praxi se různě přizpůsobovat. Když máme i teoretickou znalost od vzdělaných pracovníků LORMu, můžeme se s problémy snáze vyrovnávat.
Do všeobecného stýskání na lhostejnost, naštvanost, sobectví a bezohlednost jste nedávno řekl: „Lidé jsou ochotní.“ Potvrdíte, že toto vyznání nebylo míněno ironicky?
Na tom trvám, potvrzuju to, protože jen s takovými lidmi se setkávám, ti se ke mně přiblíží. A o těch, kteří jsou opačných povah, nepříjemní, neslušní nebo neochotní, nevím. Ti jdou okolo mě, jako kdyby nebyli, a protože jsem se naučil chodit trošičku s holí samostatně, nejsem na nich příliš závislý. Jiní přijdou, pozeptají se, jestli něco nepotřebuju – a to jsou právě ti s lepší stránkou charakteru, o nichž mluvím.

Za rozhovor děkují

Zdeněk Sedláček a Jan Nouza