Osobnosti ze světa hluchoslepých

Obsah:


Helena Kellerová

Helena Kellerová

Americká hluchoslepá básnířka a spisovatelka Helena Kellerová patří bezesporu mezi nejvýznamnější osobnosti 20. století.

Narodila se 27. června 1880 v městečku Tuscumbia v americkém státě Alabama jako dcera vydavatele novin. Po prodělané spále onemocněla počátkem roku 1882 prudkým zánětem mozkových blan. V důsledku zmíněné choroby Helena ve svých 19 měsících zcela oslepla a ohluchla. Přes svůj dvojnásobný handicap vyrostla z malé dívenky velmi bystrá, inteligentní a neobyčejně krásná žena. Zásluhou své učitelky Anne Sullivanové, která provázela Helenu po celý svůj život, se naučila nejen mluvit, ale dokázala absolvovat středoškolské vzdělání a dokonce i studium na Harvardské univerzitě, které zdárně ukončila ve svých 24 letech doktorátem.

Již během studií na univerzitě napsala Helena Kellerová svoji první knihu „Povídka mého života", která byla přeložena do mnoha světových jazyků. Nečekaný úspěch této knihy jí umožnil vstoupit i do světové literatury. Nedlouho po jejím vydání následovaly další knihy psané v Braillově písmu: „Optimismus" (1904), „Svět, v němž žiji" (1908), „Píseň o kamenné stěně" (1908), „Ze tmy" a především „Moje náboženství" (1926), v níž se opírá o názory švédského mystika Emanuaela Swedenborga. Některé publikace byly přeloženy i do českého jazyka.

Velice křesťansky založená Helena Kellerová se naučila kromě latiny a řečtiny také plynně francouzsky a německy. Její víra ji vedla k tomu, aby pečlivě sledovala veškeré dění ve světě. Procestovala mnoho zemí všech kontinentů a stýkala se nejen se všemi americkými prezidenty, kteří působili během její tvůrčí činnosti, ale i s řadou světových osobností politického a kulturního života, jakými byli Mark Twain, Caruso, CH. Chaplin a jiní. Uvědomila si obrovskou nespravedlnost a chudobu v různých částech světa. Pomohla založit Americkou nadaci pro nevidomé se snahou poskytovat lepší životní podmínky pro zrakově postižené.

Helena Kellerová

Dorozumívala se nejen dotekovou prstovou abecedou, měla i schopnost číst lidem ze rtů doteky konečky prstů a rozeznávat vibrace jejich úst. Tuto ojedinělou metodu, nazývanou Tadoma, ovládalo jen několik málo lidí na světě, většinou neslyšících.

Po první světové válce se Helena Kellerová zapojila do služeb válečných slepců celého světa. Z její iniciativy vznikl Fond pro zámořské slepce (American Fundation For the Overseas Blind). Po druhé světové válce uspořádala rozsáhlé přednáškové turné po Evropě (skandinávské země a tehdejší Jugoslávie) a po zemích Blízkého a Dálného východu (Japonsko, Indie). Všude vzbudila velký zájem o výchovu nevidomých a neslyšících. U příležitosti stého výročí narození Louise Brailla pronesla slavnostní projev na pařížské Sorbonně.

Přes svou absolutní ztrátu sluchu i zraku byla Helena Kellerová také výbornou a nadšenou posluchačkou hudby, kterou vnímala celým povrchem těla. Pořádala přednášky, byla zvána do zahraničí a obdržela mnoho uznání od zahraničních univerzit.

Helena Kellerová zemřela dne 1. června 1968 ve věku nedožitých 88 let. Po její smrti vznikla ve světě celá řada organizací nesoucích jméno této slavné spisovatelky, které se zabývají problematikou smyslově postižených.

Vybrané citáty H. Kellerové

„Víte, co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.“

„Sami toho zvládneme tak málo, ale když se spojíme, zvládneme cokoli.“

„V úplné tmě a tichu, které mě oddělují od světa, mi ze všeho nejvíc chybí přátelský zvuk lidského hlasu. Slepota odděluje člověka od věcí - hluchota od lidí.“

„Můj optimismus spočívá v dobré víře, že dobro převažuje.“

„Byť i svět byl plný utrpení, je také plný toho, čím se utrpení překoná."

„Radost se zakládá na pokojné důvěře, že dobro stejně nakonec zvítězí.“

„Úžasné bohatství lidské zkušenosti by ztratilo něco ze své odměňující radosti, kdyby neexistovaly hranice, které je třeba překonat. Hodinka na samém vrcholu hory by nebyla ani zpolovic tak nádherná, kdyby nebylo nutné překlenout tmavá údolí.“

„Život je sled lekcí, které je nutné prožít, abychom je pochopili.“


Hieronymus Lorm

Hieronymus Lorm

Hieronymus Lorm, občanským jménem Heinrich Landesmann, se narodil dne 9. srpna 1821 v Mikulově na Moravě. Rok po narození Hieronyma přesídlila jeho rodina do Vídně. V šestnácti letech ztratil Heinrich bez vnějšího podnětu během několika dní zcela sluch, brzy nato mu zeslábl i zrak. Musel se proto vzdát svého studia a vzdělávat se pouze soukromě. Útěchu našel Heinrich ve filozofii a v poezii.

V dospělosti Landesmann otevřeně kritizoval neudržitelné podmínky politického a literárního života za Metternichova absolutismu. Rázně vystupoval s dožadováním se svého práva na svobodu slova. Jeho přístup vyvolal nelibost rakouských úřadů, které ho začaly pronásledovat. Proto sbírku svých kritických studií vydal v roce 1847 v Lipsku pod pseudonymem „Hieronymus Lorm" („Hieronymus", česky Jeroným, podle svatého Jeronýma, který psal o osamělosti a svůj život dokončil v samotě jako poustevník; „Lorm" podle svého oblíbeného hrdiny z románu „De L'orme" od anglického romanopisce G. P. Jamese). Tento pseudonym pak používal jako umělecké jméno pro celou svoji další tvorbu. Před hrozbou zatčení odešel Lorm před vydáním své sbírky do Německa, kde mohl dál svobodně publikovat.

Ve svých 16 letech, kdy jej postihla hluchota, porovnal různé typy tehdejších ručních abeced, žádný z nich ho však plně neuspokojil. Vytvořil proto zcela nový systém, abecední řeč na bázi dotekových znaků. Byla rychle zvládnutelná a umožňovala a zjednodušovala komunikaci s ním.

Po březnových dnech roku 1848 se Lorm vrátil zpět do Vídně. Usadil se v Badenu u Vídně, odkud redigoval „Wiener Zeitung". Usilovně pracoval jako novinář, byl kriticky činný ve všech oblastech literatury a estetiky, komentoval politické a společenské dění. Psal povídky, divadelní hry a básně.

Lormovy kritické úsudky byly vysoce ceněny. Řada vynikajících lidí používala zdlouhavé a časově náročné pomůcky, aby se s ním mohli přesně a jasně dorozumět. Lorm sám se houževnatě snažil udržet kontakt s rodinou a lidmi kolem sebe, s kulturním a společenským životem, s děním v literatuře a filozofii.

Své nejplodnější tvůrčí období prožil Lorm v Drážďanech. Věnoval se psaní románů, podrobně se zabýval indickou filozofií a tvořil filozofické spisy, články a četné básně. Roku 1892 se Lorm odstěhoval do Brna ke svému nejstaršímu synovi, lékaři. Zde strávil poslední léta svého života. V Brně napsal r. 1894 své hlavní filozofické dílo „Bezedný optimismus".

Ve své životní filozofii Lorm zpočátku propadal beznaději a hlubokému pesimismu. Svědčí však o síle jeho ducha. Navzdory svým stupňujícím se zdravotním a smyslovým problémům tento pesimismus překonal. Postupně se propracovával řadou svých meditativních estetických a filozofických esejů od beznaděje přes období rezignace až ke svému „bezednému optimismu".

Hieronymus Lorm zemřel v Brně 3. prosince 1902. V roce 1910, osm let po jeho smrti, vydala dcera Marie Landesmannová brožuru s popisem dotekové abecedy, která se v různých úpravách velmi rozšířila.

Historie Lormovy abecedy u nás

Lormovu dotekovou abecedu vytvořil Hieronymus Lorm, úpravu provedla Aquina Anna Sedláčková. První českou verzi Lormovy dotekové abecedy sestavil Jan Špička (1872-1958), ředitel zemského ústavu pro nevidomé v Brně. Za základ považoval neustálý dotek rukou příjemce a mluvčího. U obtížně vnímatelných hmatových znaků používal místo doteků stisky.

Dnešní podoba české verze Lormovy abecedy vznikla na psychorehabilitačním setkání o.s. LORM v červnu r. 1993 společnou prací hluchoslepých účastníků a odborných pracovníků o.s. LORM. Zveřejněna byla v 1. čísle bulletinu „Doteky". Společnost LORM se rozhodla používat pro komunikaci hluchoslepých osob modifikovanou německou verzi Lormovy abecedy. Vedly k tomu následující důvody:


Aquina Anna Sedláčková

Aquina Anna Sedláčková

Aquina Anna Sedláčková se narodila 6. prosince 1877 v rodině řídícího učitele ve Strakách u Nymburka, kde navštěvovala zdejší základní školu. Své pedagogické vzdělání si zdokonalila v učitelském ústavu, který absolvovala v Jiřicích, později ve studiích pokračovala v Praze. Po zkouškách učitelské způsobilosti pracovala jako členka kongregace Milosrdných sester na veřejných školách v Boru u Tachova a ve Filipově.

Do Ústavu pro nevidomé na Hradčanech v Praze nastoupila v roce 1904 jako učitelka. Ve své pedagogické činnosti kladla největší důraz na rozvíjení hmatu. Neustále se zabývala problematikou, jak svým žákům přiblížit svět právě prostřednictvím hmatu. Dále se věnovala společenskému chování svých žáků a zavedla pro ně také dramatický kroužek. Byla mimořádně zručná, a tak jí samotná výroba některých pomůcek nepůsobila zvláštní potíže.

O rozvoj manuálních dovedností žáků se starala při vyučování v dílnách. Byla si vědoma, že právě zručnost je jednou z těch dovedností, které zaručují nevidomým životní úspěchy.

Velmi obětavě se věnovala přepisování textů pro všechny vyučovací předměty a starším opisovala i hudebniny z běžné do Braillovy bodové notace. Dokázala zapsat i skladby schopných chovanců do not. Do Braillova písma přepisovala i knihy, zejména beletrii. Knihy pak zručně vázala a založila tak ústavní žákovskou knihovnu. Vymyslela techniku lisování reliéfních papírových fyzikálních zeměpisných map.

Do Hradčanského ústavu byly přijaty dvě hluchoslepé dívky – Berta Bartlová a Anna Syrová. Aby se s nimi mohli učitelé i spolužáci domluvit, adaptovala Lormovu německou verzi dotekové abecedy na český jazyk. Jelikož zavedla i písmena s českými diakritickými znaky, značně se od původní německé soustavy odchýlila. Do svého systému začlenila i znaky pro početní úkony a číslice. Jednotlivé hlásky řadila bez ohledu na jejich frekvenci v české řeči.

V roce 1948 odchází sestra Aquina na trvalý odpočinek unavená a nemocná. Protože její nevyléčitelná choroba ji víc a víc sužovala, odešla do klášterních zařízení na jižní Moravě, kde 28. dubna 1950 umírá.

Její osobnost poznamenalo prostředí ústavu. Byla platnou a zkušenou tyflopedkou, která se zapsala do myslí i srdcí mnoha chovanců ústavu. Reliéfní zeměpisné papírové mapy má ve svých sbírkových fondech koutek tradic ZŠ pro nevidomé žáky v Praze.

(převzato a upraveno z Josef Smýkal - Tyflopedický lexikon jmenný)


Jaroslav Ježek

Jaroslav Ježek

Jaroslav Ježek, český hudební skladatel, klavírista, dramaturg a dirigent orchestru pražského Osvobozeného divadla, dvorní skladatel dvojice Voskovec a Werich a zakladatelská osobnost moderní české taneční a jazzové hudby, se narodil 25. září 1906 v Praze v rodině dámského krejčího.

Během dětství trpěl Jaroslav Ježek šedým očním zákalem, po nezdařené operaci na jedno oko oslepl, na druhé viděl jen velmi slabě. Následkem spály byl Ježek silně nedoslýchavý. Pro slabý zrak měl Ježek také potíže v obecné škole, a tak byl v září 1914 poslán do Hradčanského ústavu pro slepé a slabozraké děti. Zde si rychle osvojil Braillovo písmo, získal základy hudební teorie a hry na různé hudební nástroje.

Hudební vzdělání získává Jaroslav Ježek nejprve ve slepeckém ústavu, v roce 1924 začíná studovat na pražské konzervatoři. Studia skladby u K. B. Jiráka Ježek končí v roce 1927. Po konzervatoři Ježek studuje na mistrovské škole u J. Suka a A. Háby, na téže škole se věnuje také studiu hry na klavír u A. Šímy.

Během studií v roce 1927 se Jaroslav Ježek dostává na roční pobyt do Paříže, kde se setkává s jazzem a soudobou vážnou hudbou.

V roce 1928 dochází v Ježkově životě k zásadnímu setkání. Poznává dvojici divadelníků a komiků J. Voskovce a J. Wericha, v jejichž Osvobozeném divadle pak v následujících deseti letech působí jako skladatel, dirigent a dramaturg.

Pro divadelní hry Voskovce a Wericha skládá Jaroslav Ježek scénickou hudbu a písně, které tvoří základ české moderní taneční a jazzové hudby. Ve spojení s Werichovými a Voskovcovými texty pak tyto písně žijí i dodnes. Ježek je například autorem písní „Tmavomodrý svět", „Hej rup", „Nebe na zemi", „Píseň strašlivá o Golemovi", „Šaty dělaj člověka", „Klobouk ve křoví", „Život je jen náhoda" či „Babička Mary".

Kromě divadla skládá Jaroslav Ježek hudbu i pro film, především pro dvojice Voskovec-Werich. Ježek je autorem hudby ke snímkům „Hej rup", „Svět patří nám", „Pudr a benzín", „Peníze anebo život" či „U nás v Kocourkově".

Ve své tvorbě Jaroslav Ježek neopomíná ani na hudbu vážnou. Je autorem moderně pojatých, novátorských skladeb, v nichž se nebojí využít potenciálu jazzové hudby. Již v roce 1927 píše originální, pro čtvrttónový klavír A. Háby vytvořenou, „Suitu pro čtvrttónový klavír", ve stejném roce vzniká i jeho „Koncert pro klavír a orchestr", skladba čerpající z jazzu. K dalším významným orchestrálním skladbám Jaroslava Ježka patří „Koncert pro housle a dechový orchestr" z roku 1930, který se dlouho drží na repertoáru České filharmonie.

Ježkova hvězdná kariéra je však náhle přerušena, když je v roce 1938 Osvobozené divadlo uzavřeno. V lednu následujícího roku potom Ježek společně s Voskovcem a Werichem emigruje do Spojených států amerických.

V USA působí Ježek jako sbormistr amatérského smíšeného pěveckého sboru (Československý pěvecký sbor), kromě toho hudbu vyučuje. Ve Spojených státech se Jaroslav Ježek seznamuje se svojí manželkou Francis, kterou si vezme krátce před smrtí.

Jaroslav Ježek umírá 1. ledna 1942 v New Yorku na chronické onemocnění ledvin. Francis po válce převeze urnu do Prahy, kde je po slavnostním aktu v Domě umělců uložena do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.

(převzato a upraveno z internetových stránek Životopisy online: Jaroslav Ježek)