Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2006-proza-1

Když jsem byla malá, bydlela jsem s maminkou a třemi sourozenci v malém domku se zahrádkou. Na zahrádce jsem si moc ráda hrála, obzvlášť na jaře, kdy se začalo všechno zelenat, rozkvétat a krásně to vonělo jarem. Nejkrásnější mi byly všechny 4 období na vesnici.

Jednou jsem si na písku dělala bábovičky a všimla jsem si malé včelky, která seděla na větvičce ještě nerozkvetlé jabloňky. Vůbec se nehýbala, bylo totiž ještě chladno. Hned jsem se rozhodla, že jí nemůžu tak nechat, že jí musím nějak pomoct, aby nezahynula hladem a vyčerpáním. Vypadalo to, že už nemá žádnou sílu vrátit se „domů“ do úlu. Přemýšlela jsem, co dělat a napadlo mě dát jí rozpuštěný cukr, aby se posilnila. Honem jsem běžela do kuchyňky a nabrala na lžíci trochu cukru. Pokapala je vodou, aby se rozpustil a hned donesla včeličce. Ta se nejdřív vůbec nechtěla hýbat, ale po chvilce přece jenom začala sát. Měla jsem obrovskou radost, že se mi podařilo včelce pomoci. Opravdu se posilnila a zatřepala křidélky. Včelka totiž vzlétla a lítala. Neuletěla pryč, ale 3x mě s bzukotem dokola obletěla a potom teprve zmizela.

Možná se jen rychle zmátořila a bloudila, ale mě to připadalo, jako by mi poděkovala. Cukr jsem za celý život dávala včelkám a ony mi za to daly léčivý med.