Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2006-proza-4

V první polovině šedesátých let žila naše rodina v Uničově, kde byl otec zaměstnán. V té době se můj zrak již zhoršil do té míry, že jsem musela přestoupit z normální školy do školy pro nevidomé a slabozraké, která se nacházela v Litovli, vzdálené od Uničova asi 12 km.

„Devítku“ jsem absolvovala v roce 1964 a v té době došlo k reorganizaci průmyslu, kdy vznikaly velké výrobně - hospodářské jednotky. Tak došlo k fůzi Uničovských strojíren s … Chrudim, kde také vzniklo generální ředitelství. A tak se táta ocitl v Chrudimi a tam se v roce 1965 přestěhovala rodina a tedy i já.

Jak šel čas bylo mi dost líto, že jak bratr, tak i táta jezdí na schůzky maturantů a z mé školy v Litovli žádný kontakt. A běžela léta a desetiletí.

Jednou večer zazvonil telefon a mužský hlas mne začal zpovídat: zda jsem Jaroslava Kolářová, kdy jsem se narodila a nechodila-li jsem do školy pro nevidomé v Litovli. Když jsem vše potvrdila, tak se zřetelnou úlevou v hlase prohlásil „konečně jsem Tě našel“ a ohlásil se jako Štěpán, můj tehdejší spolužák.

Informoval mě, že se všichni z ročníku scházejí každé čtyři roky. Mimo vzpomínky na náš školní život litovali, že nemají moji adresu. Věděli jen, že jsem denně dojížděla z Uničova. Proto příležitostně zapátral v Uničově, kde se jen dozvěděl, že jsme se odstěhovali a snad prý do Chrudimi. Na policii mu odmítli dát informaci o adrese kohokoliv. Tak až přes orgány města se dozvěděl moji adresu a telefonní číslo.

Po zmíněném telefonátu mi následně poslal fotky některých spolužáků a napsal o nich informace co kdo dělá a kde žije. Současně jsem dostala pozvání na nebližší setkání absolventů naší třídy po 40-ti letech. Navíc ve stejném termínu slavila škola 50 let své existence.

Neváhala jsem a v daný termín mě táta zavezl do Litovle. Vzhledem k výročí školy to bylo velmi slavnostní a oficiální. Krásné však bylo následné posezení se spolužáky, včetně třídní učitelky a vychovatelky. A to přesto, že až na dvě výjimky jsem hned nikoho nepoznala – zejména proto, že se mi oproti minulosti podstatně zhoršil zrak do praktické slepoty. Příjemná a zajímavá byla výměna informací o našich osudech, jak se vyvíjely od školy. Minulost nám připomněla i procházka po Litovli.

Pozdě večer jsme s tátou odjeli. Já plná dojmů a šťastná, že za čtyři roky se snad opět budu moci se spolužáky sejít.

30.5. 2006