Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-poezie-5

Když ztratím domov, zabolí to v srdci,
nemám chuť žít, nic mne nebaví.
Tak osamělá a tak prázdná jsem,
cítím se ve stínu, kam žár lásky nyní nehřeje.

Když ztratím sama sebe, zabolí to v duši,
nemám kam jít, bloudím a zakopávám o kamínek.
Tak chladno je mi a tak smutno,
je to pocit, jenž nikdo zažít si nepřeje.

Úzkost teď svírá mé hrdlo,
těžce se dýchá, myšlenka myšlenku střídá.
Štěstí mě obchází obloukem širokým,
v hlavě zvuk ostrý jako po mávnutí křídly.

Když potkám přítele, co podává pomocnou ruku,
v srdci oheň mám, vycítím malou jiskru.
Nevím, přemýšlím a zármutek velký cítím,
teď doprovází mé kroky nejistý tam i sem.

Kdyby jen vrátit se dalo vše,
co tak snadno otočilo naruby můj svět.
Nejistota pevně omotává celé tělo mé
odvaha v okovech je spoutaná na noze.

Každý nový den snažím se vyprostit,
však snaha má je marná a bezbranná.
Rána na srdci se nikdy nezahojí, to já vím
život je krátký, já však žiji dál – bojovat nepřestávám.