Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-1

Když jsem si přečetla zadání letošní literární soutěže – Ztráty a nálezy aneb co život dal a vzal, hned mi bylo povědomé. No jo, vždyť Co život dal a vzal je knížka Betty Mac Donaldové a myslím, že zvítězila v anketě „Kniha mého srdce“. Betty Mac Donaldová nejsem, tak o čem budu psát já? První nápad bývá většinou ten nejlepší a mě jako první prolétla hlavou myšlenka, jak by to asi dopadlo, kdybych na jednu misku vah položila to, co mi život vzal a ztráty a na druhou misku vah bych dala to, co mi život dal a co jsem nalezla v životě se smyslovým postižením. A tak tedy začnu s tím, co mi život vzal. Tuto část bych chtěla mít rychle za sebou. První a nejtěžší ztrátou v mém životě byl odchod mého táty od rodiny. Nesmířil se s mým smyslovým postižením a raději volil rozvod. Říká se, že čas rány zhojí, ale tato rána je v mém srdci stále živá, ačkoliv už uběhlo mnoho času. Druhou ztrátou bylo, že jsem nemohla studovat již od dětství vysněnou školu, tedy pedagogickou fakultu. Před zkouškami na tuto školu jsem musela jít na lékařskou prohlídku. Lékař mi nedal doporučení s ohledem na vadu zraku a sluchu. Bylo to pro mě velké zklamání a také to byla rána na duši. Třetí položkou na této misce vah je, že mi život vzal zaměstnání, které se mi líbilo. Pracovala jsem mezi mladými lidmi a i já tenkrát byla mladá. Neustále se mi zhoršoval zrak a pak následovala operace očí a odchod do invalidního důchodu. Tak, a to jsou asi všechny podstatné ztráty. Na druhou misku vah dám to, co mi život dal a nálezy a věřím, že na této misce bude poskládáno mnohem více. Začínám ukládat na druhou misku vah:
1. Od života jsem dostala do vínku hodnou, láskyplnou a trpělivou mámu, která mi pomáhala překonávat překážky a vyrovnat se s mým smyslovým postižením.
2. Na jednom rekondičním pobytu pro zrakově postižené jsem se seznámila s mým životním partnerem, který stojí po mém boku již 20 let, a společně zvládáme to, co bych sama nedokázala.
3. Po několika letech doma jsem opět nalezla zaměstnání. Setkávání s lidmi stejně i více zrakově postiženými, to byl velký přínos pro moji psychiku. Náplní práce bylo sociální poradenství, pomoc s výběrem kompenzačních pomůcek a organizování rekondičních pobytů.
4. Zdá se to trochu zvláštní, ale až v invalidním důchodu jsem začala sportovat. To by se paní profesorka tělocviku divila, protože sport rozhodně nebyl mým koníčkem. Do centra zdravotně postižených chodili lidé různě postižení a bylo nám spolu dobře.
5. Přijala jsem nabídku naučit se modelovat Axmanovou metodou. Mám ráda ruční práce a nikdy bych nevěřila, že z válečků z hlíny lze udělat vázu a třeba i sochu. Modelování mě velice uklidňovalo a lituji, že kurz byl ukončen.
A co hlavně mi život dal a co jsem nalezla? Nejvíce si vážím svých blízkých, přátel a kamarádů. Mnohé z těchto kamarádů bych nikdy jako zdravá nepotkala. Ačkoliv položku pokládám na váhy jako poslední, je určitě nejtěžší. Nemám sice pocit, že už nastal čas bilancovat, ale potěšilo mě zjištění, že mi život dal více, než vzal. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. A je to určitě pravda. Potká-li nás něco zlého, tak nás určitě čeká i něco příjemného. Tak například kvůli tomu, že jsem hluchoslepá, mám třeba dobré kamarády, jako jste právě vy – Lormáci. A já víc nehledám.