Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2010-proza-12

Však není tomu ještě ani půl roku, co jsem se dočkala opravdu velkého překvapení. Moje švagrová tehdy z práce přivezla překrásné asi tak dvouměsíční štěňátko. Zamilovala jsem se do pejska, jak se říká na první pohled i přesto, že já teda nic nevidím.
Na rádiu Proglas tehdy zrovna dočetli moc hezkou knížku o pejskovi, kterému říkali Astřička. Našim se však jméno Astra nelíbilo. Tak bude prý to Bára – Barunka. Bylo mi celkem fuk jestli Astřička nebo Barunka, jen kdybych byla mohla si ji nechat. Bohužel však od počátku bylo jasné, že to nepůjde. Máme totiž už tři dost velké fenky. No a hlavně můj bratr vůbec nesouhlasil s tím, že bychom snad mohli mít ještě nějakou další. Došlo by k tomu jedině v tom případě, že by Barunku nikdo nechtěl.
Dostala ji pak nějaká starší paní, která nedávno přišla o svého psa. Moc si přála mít pejska nového. Loučení bylo velmi těžké, i když chtěj nechtěj, musela jsem tehdy uznat to, že paní Barunku potřebuje asi mnohem víc než já. Barunka se teď možná jmenuje úplně jinak. Pokud vím, bydlí v Brně. Vzpomínám na ni a moc ráda bych ji někdy ještě aspoň jednou pohladila.
Doufám, že se má dobře.