Příspěvek
Ročník: 2012
Kategorie: Poezie
Číslo: 4
Autor
Jméno: Marie Váňová
Typ a stupeň postižení: slabozrakost, nedoslýchavost
Když jsem byla malá, na dětské housličky jsem hrála,
přitom jsem si zpívala…
Nesplnil se mi můj sen, neb jsem byla dítko chudých rodičů jen.
Když jsem byla větší, chtěla jsem učit děti.
Když jsem byla velká, chtěla jsem být učitelka.
Ani tento sen mi nebyl splněn,
neboť jsme byli Slezsko – Sudety, a to zde vládli Němci.
Když jsem byla mladá, ve dvaceti letech jsem se vdala,
byl krásný májový den, láskou zpečetěn.
Opět se mi nesplnil sen a já musela opustit Slezskou zem
jít na Vysočinu za manželem…
Pak jsem byla žena, třemi syny obdařená,
bylo to krásné, radostné žití, když nám k tomu sluníčko svítí.
Jenže přišel den, kdy manžel jako soukromník a kulak byl vyhoštěn.
Po dlouhém čase vysvitlo sluníčko zase.
To už jsem byla starší, stalo se mě to horší:
přišla jsem o sluch i zrak a zůstalo to už stále tak.
Přála jsem si jen, abych opět, někdy jen, uviděla modrou oblohu,
slunný jas, lidský hlas, ptačí zpěv, vše kolem nás, vody a lesa šum… Vysočina je teď domov můj.
A v té těžké době povolal Pán Bůh manžela k sobě.
Bylo to velmi těžké a kruté, po padesáti letech manželství.
Tak skončil můj sen, zůstala mi vzpomínka jen.
Teď už jsem stará, všech snů jsem se vzdala, jenom jedno přání mám
a to zná jen Pán Bůh sám.
Takhle skončil můj životní sen.
Nebyl vždy splněn…