Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2012-proza-10

Nedávno jsem jela na návštěvu domů k synovi. Žije s rodinou v domku se zahrádkou.

Bylo krásné počasí a snacha mě vzala na zahrádku, kde pěstuje květiny a různé bylinky. Miluju všechny ty vůně a dokonce i v ruce poznám podle hmatu o jakou květinu nebo bylinu se jedná. To se každý diví, jakpak že to poznám? Jednoduše. Ohmatávám opatrně tvar kvítku, lístek po lístečku. Přivoním, je to stejné, jako když se mazlíte. Vždyť jsem se jich něco napěstovala a mám je navždy uchovány v paměti, kdy jsem ještě viděla. Snacha mě vzala za ruku a dovedla mě k jedné růži. Nádherně voněla a její velký žlutý květ jsem hladila s velkou radostí. Takové jsem přece také pěstovala, velké žluté čajové růže, když snacha povídá: „ ale to je růže, kterou jsi zasadila ty, z větvičky pravokořenné růže“. Je to už kolik let? Ó můj Bože, to snad není možné, v domově pro seniory žiju už sedmým rokem. Růže umí dávat radost, aniž by člověk přemýšlel, kolik péče se za tím skrývá.

Vzpomínky mě přenesou na procházku s tatínkem po jabloňovém sadu. Vybavuji si všechny ty druhy odrůd: šprýmky, zlaté parména, zlaté renety, jakoubata, ječnišťata. Sláďata na „štrůdlík“ já měla nejraději. Maminka jej pekla a spolu jsme zpívaly.

Už jako mladá jsem chtěla napsat nějakou takovou povídku. Byla jsem na měšťance celý první rok nemocná. Vzpomínám si, že bylo krásně, slunce svítilo a já ležela jako drobeček v posteli. Nic jsem nenapsala. Když takhle přemýšlím, tak si i zapláču. Jen malinko, z nostalgie, ale i se štěstím, že jsem si na stará kolena splnila sen a něco napsala, tedy lépe řečeno namluvila, protože sama už psát nemohu. Pro radost sobě a vám všem, kteří máte rádi život.