Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2014-proza-2

Když mi bylo sedmnáct let, bydleli jsme na strážním domku mezi lesy v Horním Dvořišti. Měli jsme dva psy, německého ovčáka Arku a malého jezevčíka Punťu. Z Horního Dvořiště jsem dojížděla do Českých Budějovic do Grafa, nyní Logarexu, do práce. Když jsme se vracela od vlaku, Arka přeskočil plot, Punťa ho podlezl a už mi běželi oba naproti. Po práci jsem musela jít pást krávu, Arka s Punťou hlídali a já spala, protože jsem každý den vstávala ve čtvrt na 3 ráno. Když jsem se vzbudila, vše bylo v pořádku, psi se jeden bez druhého nehnuli.
Punťa měl rád vše, co se narodilo – koťata, kuřata i telátko.
Arka byl zase dobrý hlídač. K nám si mohl přijít kdokoliv a přinést cokoliv, ale vzít zpátky už si to nesměl. A tak se jednou stalo, že za námi přijel maminčin bratr na motorce. Dal si ji do dvora, a protože jsme nebyli doma, musel čekat celý čas, než se vrátíme, na motorku totiž už díky Arkovi nesměl ani sáhnout.
Punťa zase, když se na něj mamka zlobila, utekl za taťkou do práce. Taťka totiž pracoval jako výhybkář na dráze v Horním Dvořišti. Punťa dokázal taťkovi v malé konvičce donést do práce i kávu.
Hlídač Arka byl i dobrý obranář. Brávala jsem si ho, když jsem chodila do cvičení. Jednou jsme cestou potkali tatínkova kamaráda, chtěl mi na pozdrav podat ruku, ale musel ode mě okamžitě odstoupit dál, Arka ho ke mně nepustil.
Někdo nám Arku otrávil, nedošli jsme ani k veterináři do Vyššího Brodu, po cestě mi ještě podal packu a skonal. Punťa kňučel, jako kdyby věděl, co se stalo. I Punťu nám zakrátko zajela drezína. A já tak přišla o oba své věrné kamarády!