Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-3

Každý kdo začne psát na toto téma, se musí pousmát. Na začátku šumavského průsmyku je dnes město Vyšší Brod, v roce 1950 se tomu říkalo pohraničí. Doba byla nelehká. Bylo krátce po válce. A já jsem se rozhodl s pokorou o mém životě napsat pravdivý příběh mého života.

Moji rodiče měli 4 kluky. Bydleli jsme v pronájmu rodinného domku se zahradou, z jedné strany ulice a z druhé tekl potok, asi 10 metrů široký, plný kamenů. V zimě, když mrzlo a padal sníh, byly nádherné útvary rampouchů a čepic sněhu. Rampouchy byly tak průhledné a pod nimi protékala křišťálově ledová bublající voda. Škoda že nebyl pro nás dostupný fotoaparát. Taky jsme kolikrát měli dlouhý klacek a snažili se je urazit, nebo i botami, pak jsme ale riskovali, že se proboříme, což se taky stalo. Zahrada byla dost velká i pro sněhuláky, iglú, koulovačky. Kousek od nás byl krátký, ale zajímavý kopec, kam chodilo celé město sáňkovat, žádná auta, domů to měl každý kousek, tam jsme se vydováděli. Již nikdy jsem tak zábavný kopec neviděl. Škoda, dnes už je zastavěný domky a pod kopcem vede silnice. Přišlo jaro a potůček, který tekl kolem zahrady, uměl být i zlý, když začal tát sníh, který přišel z rakouských Alp. To bývala povodeň! To připlavaly klacky z lesa, plavaly kůlny, někdy i slípky. Když začaly kvést stromy, ta nádherná vůně, vše tak blízko a na dosah ruky. Kousek od domu, asi 20 metrů, majitel, který postavil dům, zasadil lípu. Ta když kvetla, to byla vůně, nikde jinde kolem nás na zahradě lípu neměli. Taky jsme trhali květy na čaj. Horší býval podzim, když padalo listí, byly ho haldy. Napadané listí bylo taky občas potřeba uklidit. Bylo klidné období, auta, mobily, počítače, koloběžky, kola, volnost cestování nebyla, vše přišlo až s pozdějšími léty. Dnes v mém věku se žije úplně jinak, rychleji. Mladým lidem se to líbí, ale zapomínají, že jejich život jim uteče daleko rychleji. Ano, pokrok se nedá zastavit. Kolem 40 let mého věku přišly jiné zdravotní problémy: se sluchem a zrakem. Vstupem do LORMu – organizace pro hluchoslepé občany, se mně vrátila důvěra, že mohu být prospěšný. Jak a co mě čeká, jsem nevěděl, ale je to krásné období: jezdím na tandemovém kole, lyžuji, pěstuji pěší turistiku, poznal jsem spoustu nových kamarádů a přátel a též pracovníky LORMu. Zapomněl bych – jednou za 2 roky se koná olympiáda LORMu pro hluchoslepé, 6 let jsem držel nejvyšší příčku zlatých a stříbrných medailí, bylo to úžasné, jak to člověka povznese: 13 zlatých medailí, 5 stříbrných a 3 bronzové. Zúčastnil jsem se 2 štafetových maratonů v Praze, v roce 2015 ve své kategorii 65 let jsem byl na 1. místě. Zapadl jsem do kolektivu, na Valné hromadě LORMu mě zvolili na 6 let do Výkonné rady LORMu, což mě zavazuje důstojně reprezentovat tuto organizaci a nezklamat své členy, kteří mně dali důvěru. Naše klubová činnost je velmi dobrá.

Kdy tahle pohádka skončí nevím, ale pokračuje. Narodil jsem se v míru a rád bych odešel také v klidu, válku zažít nechci. Děkuji všem, kteří mně pomáhají moji hluchoslepotu překonat, velkou zásluhu má na mojí činnosti Toník Ambrůžek. Kamarádíme se spolu 36 let, hodně mě doprovází na cestách, je u lormáků báječně oblíbený a spolehlivý kamarád. Organizaci přeji, aby se jí dařilo a měla pracovníky, které baví pomáhat lidem s tímto postižením. Nesmírně si vážím všech, kteří se nebojí nám pomáhat.