Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2016-proza-4

Uplynulo mnoho roků od jednoho mého nezapomenutelného zážitku. Byl čas vánočních svátků, čas klidu a zastavení. A mně se tenkrát přihodilo něco opravdu velice zvláštního. Onoho dne jsem doma neměl už nic důležitého na práci, a tak jsem jen seděl a klimbal. Potom, naprosto bezmyšlenkovitě, jsem vstal, oblékl se do lyžařského, vzal lyže a vyšel před domek. Bezmyšlenkovitě, jako nějaký automat, prostě jen tak. Uvědomil jsem si pouze, že se projedu. Připnul jsem si lyže. Sice jsem nevěděl, proč pojedu, zato kam, to mi najednou bylo jasné. Naprosto přesný a nezpochybnitelný cíl mé cesty. A teprve pak mi došlo, že den končí a nastává večer. Za normálních okolností bych od té vyjížďky upustil a vrátil bych se domů. Jenomže nutkání bylo silnější než rozum. Musím, a musím přesně tam.

A tak jsem jel. Město mi zůstalo kdesi za zády. Až dojedu na konec té neznatelně se zvedající pláně, bude už tma. Nevadí, znám to tam docela dobře. Je to zvláštní, že všechny nerovnosti se v tom bělavém přítmí kamsi ztratily, byla jen mírně se zvedající pláň. Podivuhodný pocit: sám v pohádkovém, jakoby neohraničeném prostoru, sám v naprostém, až hmatatelném tichu uprostřed pláně, která nemá konec, která jakoby splývala kdesi s temnější oblohou. Kam až vidím? Je to půl kilometru, dva kilometry nebo je to někde blíž?

Už jsem na tom místě, kde se pláň začíná sklánět do údolí. Tam dole jsou dva rybníky, Nevidím je, nevidím ani les na protější stráni. Kdesi vlevo je vesnice, ale také není vidět. Zvolna sjíždím po mírném svahu dolů, zastavuji asi tak uprostřed stráně a vychutnávám si samotu, jakési zvláštní ticho a téměř božský klid. V tom přítmí až dolů do údolí sice nevidím, ale zřetelně prostor přede mnou vnímám a cítím. Je to nádhera! To bělavé přítmí vůkol zvolna přechází do o něco temnější oblohy. Tam začíná vesmír. Vznešeně se klene nad údolím, je tak blízko, je vlastně všude kolem mě. Mám doslova fyzický pocit jako bych byl uprostřed onoho tajuplného grandiózního díla. Záhadný, tajemný, nepopsatelně úchvatný a nekonečný vesmír. Děje se cosi úžasného a neskutečně krásného – vstupuje do mě, zaplňuje mé tělo, mysl i duši. A tenhle kousek zasněžené země, i já, ano, i já jsem součástí tohoto vesmíru. Tiše stojím a pokorně a s nepopsatelnou úctou do sebe nasávám ono COSI, co se slovy nedá vyjádřit. Téměř fyzický pocit sounáležitosti a posvátné pokory se nedá popsat, to se musí prožít. Nemohu se tohoto stavu nabažit, nechci tuto zvláštní chvíli čímkoli narušit, a tak jen nehnutě stojím, obklopen až neskutečným tichem.

Zcela nečekaně se do toho posvátného ticha ozval vzdálený tón trubky. Nádherná melodie naplňovala prostor všude kolem. Nesla se údolím přes zasněžené louky dál a dál k lesům a putovala kamsi do dáli. Zněla vroucně a vznešeně, jako by oslavovala přesně to, co jsem cítil i já. Tohle propojení úžasu, pokory a díků zázraku existence vesmíru a života byl jedním z mých nejsilnějších duchovních zážitků.

Další píseň už nezazněla. Hle, jak jediná píseň dokáže říci více, než mnohé učené spisy! Jakoby ten člověk, který do oné melodie dal vše, duši i srdce, všechno vyzpíval do tohoto pohádkového prostoru a posvátného ticha. Možná měl podobné pocity jako já. Také on asi jen tak, bezmyšlenkovitě, udělal to, co udělat musel. Vzal svoji trubku, vyšel před dům a do podivně ztichlého prostoru vyslal své poselství, v němž bylo obsaženo vše: obdiv, úcta, pokora i dík. Ona melodie zněla upřímně, slavnostně a vznešeně do pohádkového a nikde nekončícího prostoru. Nebyla určena lidem, ale celému vesmíru. Také neměl racionální důvod, ale udělal to. Prostě musel. A nemohl tušit, že na vzdálené stráni kdesi v údolí stojí jakýsi člověk, má podobnou posvátnou úctu k onomu úchvatnému zázraku všehomíra, mnohonásobně zesílenou právě onou oslavnou nádhernou melodií.

Ještě dlouho jsem tam stál, pokorný, užaslý a plný něčeho, co se dá pouze prožít. Už tuším, proč jsem se bez nejmenšího důvodu a podle zdravého rozumu v naprosto nevhodný čas vydal právě sem. Přesně ve správnou chvíli jsem byl tam, kde jsem asi měl být.

Cestou zpět k městu jsem toho zvláštního pocitu propojení s vesmírem, pocitu úcty, pokory a zároveň jakéhosi nepopsatelného tajemna byl plný. A co ona melodie? Co přimělo člověka s trubkou k tomu, aby vyšel před svůj dům a zahrál jedinou melodii? A co přimělo mne, abych – nevěda proč – byl právě v onu chvíli právě tam, na oné stráni? Vždyť se tam potkaly dva zdánlivě nesouvisející řetězce událostí. Byla to jen pouhá souhra náhod? Nevím. Nebo to bylo něco víc než pouhá náhoda? Takové a podobné otázky nutí k přemýšlení a úvahám.

Jak je možné, že vesmír vůbec vznikl? A že původně neživá hmota – tedy alespoň na naší planetě Zemi, obživla? A že začala myslet? Je to záhada, zázrak nebo tajemství?

Některým záhadám časem můžeme přijít na kloub, mnohé podivuhodné jevy zkoumáme a snažíme se je vysvětlit. Odvěká touha člověka objevovat, zkoumat a poznávat zákonitosti života, přírody i celého vesmíru dává lidstvu jakýsi vyšší smysl a cíl. A právě proto ať skutečné tajemství existence raději navždy zůstane tajemstvím.