Příspěvek
Ročník: 2018
Kategorie: Próza
Číslo: 1
Autor
Jméno: Ludmila Bučinová
Typ a stupeň postižení: těžká slabozrakost, nedoslýchavost
Stalo se to už dávno, to jsem byla ještě malé školou povinné děvče.
S ostatními dětmi jsme si vymýšlely hry a zábavu sami, jedna z našich oblíbených zábav bylo společné čtení knih. Gerta, moje kamarádka a sousedka, měla krásnou knihu pohádek vázanou ve zlatých deskách. Občas se jí podařilo nepozorovaně vzít knihu z domu, aby to rodiče nevěděli, a všichni společně jsme šli na naše tajné místo.
To tajné místo byla opuštěná chalupa. Byl tam jen stůl, lavice a pár židlí. Posadili jsme se kolem stolu, zapálili svíčku a dali se do čtení. Pohádka byla strašidelná, napínavá, sotva jsme dýchali. V tom se otevřely dveře a v nich hlava a řekla hlubokým hlasem: „Co to tu děláte?“ Úlekem jsme všichni popadali na zem, jeden přes druhého, zkrátka nastal pěkný zmatek. Do toho se ozvalo: „Neblázněte, to jsem já, Gerty maminka!“
Tenkrát jsme tam pohádku už nedočetli, ale vzpomínka na tajné dobrodružné čtení je stále živá.