Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-11

Milí čtenáři,

podařilo se vám někdy uskutečnit svůj sen? Mně se toto za pomoci mnoha lidiček podařilo, a to, že jsem se setkal s lidmi, o kterých jsem rád a doposud ještě rád čtu. Jedná se o Rudé lidi jednoho z největších světadílů, a tím je Amerika. Chci vám napsat o člověku, který se jmenoval Černý Kůň, a asi před dvěma lety z něj vyprchal život. Nyní se usaďte a počtěte si, a ať vaše mysl je pro tyto slova, která vám píši, otevřená. Bizon!!!

Bylo to v patnáctém roce tohoto dvacátého prvního století a byla to doba, kdy jsem byl částí jedné ženy, o které jsem věřil, že spolu už zůstaneme. Tehdy jsme se chystali do Severní Ameriky s několika filmaři, kteří o mně natáčeli film. Byl desátý měsíc patnáctého roku a do půli měsíce scházel den, když jsme se vypravili do Ameriky vzdušnou cestou.

Přeletěli jsme velkou slanou vodu a dostali jsme se do země mých snů. Tam jsme ještě z jednoho města, které se nazývá Denver, letěli do Fínixu a toto město se nachází na jihu Arizony v pouštní oblasti. Odtud jsme jeli autem Fordem Expedišnem k muži, který se zasadil o to, aby jazyk jeho národa Navachů zůstal zachován.

Místo, kde bydlel, se nachází v oblasti čtyř rohů a stýkají se tam státy Arizona, Nové Mexiko, Utah a Colorado. Tento muž žil v usedlosti, kde je malá osada Navachů a nejbližší město je Šiprok. Nadešel den, a mohlo být podvečer, kdy jsme vystoupili z auta již dříve pojmenovaném. Šli jsme k místu, kde nás již čekal Černý Kůň, který adoptoval jednoho bílého muže do své rodiny, a tento muž nás seznámil. Byl to pomenší muž, trochu zavalitý, a tenkrát mu mohlo být kolem sedmdesáti tří let.

Bydlel v domě, kde již bylo teplo, protože v té době, o které vyprávím, již byly večery chladné a byl podzim. Po dobrém jídle jsme si povídali přes prostředníky a byl to zajímavý rozhovor. Za tu dobu, co jsme tam byli, jsem Černého Koně poznával pozvolna. Zprvu se mi zdálo, jako kdyby si mě nevšímal, ale během několika dní jsme si povídali v Hoganu, a toto místo používal k různým obřadům.

Černý Kůň byl člověk, který se stal profesorem navažského jazyka a byl také šamanem, ale on o sobě říkal, že je jen pouhým pasákem ovcí. Tento muž pro mě sloužil obřad, o kterém však nedokážu psát, protože je to niterná záležitost, která patří jen mezi mne a Boha.

Jeden den jsme si však udělali vycházku a Černý Kůň mě zavezl kousek do volné krajiny a pak jsme vystoupili z jeho motorového vozu a šli jsme se projít. Cítil jsem se povzneseně, protože mě vedl Rudý muž, a já, jako běloch, jsem se nechal vést Rudým mužem. Byl to zážitek, pro který mi schází slova.

Ten den si s námi udělal výlet do jednoho blízkého města, které se jmenuje Farmington a je na severozápadě Nového Mexika. Také jsme navštívili město Aztek Rujn, kde jsme navštívili kivu, což je místo, kde žili pueblanští lidé jako Hopiové a Zuniové.

Jeden den, což byla sobota dopoledne, mi dal náhrdelník, který mám doma schovaný a jednou v šestnáctém roce jsem jej měl na pobytu v Rožnově. První den po sobotě, kdy jsme se loučili, mi podal ruku a řekl mi několik anglických slov. Rád na tohoto muže vzpomínám. Byl to výjimečný muž, který se snažil probudit u mladých Navachů touhu po své rodné řeči, kterou tak bezohledně Angloameričané z původních Rudých lidí vykořeňovali.

Jako bílí lidé, kteří jsou na oko vychováváni k naučené slušnosti, se máme za co stydět a na tomto názoru pevně stojím a nikdo z lidí, kteří si o sobě myslí, jak jsou spořádaní, mi jej nevezmou. Tímto končí moje první vzpomínka Howgh!!!!!!!!!!

Druhá vzpomínka se týká duchovního zážitku. Jako každou sobotu se snažím chodit do Tišnovského sboru a včera dopoledne jsme měli Památku neboli Večeři Páně. Bohoslužby míváme v sobotu v půl desáté a včera do našeho sboru přijeli i bratři a sestry z Blanenského sboru. Večeře Páně probíhá tak, že po Sobotní škole a krátké přestávce je obřad umývání nohou. Včera jsme se sešli muži na sborovém dvorku a ženy zvlášť a manželské páry měli také jinou místnost.
Začali jsme písní Haleluja, neboli Zpívej Haleluja. Tato píseň se dá zpívat jako kánon. Tak jsme také učinili a pak jsem si umýval nohy s jedním bratrem a napřed mi umýval nohy Franta. Studená voda měla blahodárný účinek na moje nohy. Pak jsme se vystřídali a já jsem Frantovi umýval nohu. Druhou měl poraněnou, a tak jsme to zvládli jen s jednou.

Po umývání nohou následovalo krátké kázání a pak jsme měli obřad, k němuž nás již před dvěma tisícovkami let pozval sám Ježíš. Jedli jsme nekvašený chleba a pili hroznovou nekvašenou šťávu. Slavnostní nálada byla hmatatelná a přece ji nedokážu vyjádřit slovy. Bylo to velké přiblížení době, kdy Ježíš lámal chléb a dal jej učedníkům. Nakonec tohoto slavnostního obřadu se náš kazatel pomodlil a dostali jsme Áronské požehnání. V té chvíli jsem byl naplněný Božím pokojem a bylo to něco nádherného. V té chvíli jsem byl rád, že patřím do našeho Tišnovského společenství, a tento zážitek přeji i vám, kteří se snažíte o duchovní život.

Milí čtenáři, ať se vám daří prožít také něco, co vstoupí do vašeho života a bude vás jím provázet. Ať vám k tomu dopomáhá Bůh, amen.