Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-13

Jsem červenobílá, protože jsem tady pro hluchoslepé. Má paní si mě velice váží, beze mě neudělá ani krok. Příběh, který chci napsat, se stal doopravdy.

Má paní byla s kamarádem na obědě v restauraci a potom, že chce doprovodit na tramvaj. Kamarád si mě vypůjčil a byl překvapen, jak se mu lidi vyhýbají. Přesto on ví, že mojí paní se nevyhýbají. Pomohl mé paní do tramvaje a moje paní odjela směr metro. V tramvaji mě má paní rozložila. Rozbalila jsem se a paní naproti mně mou paní seřvala: „Koukejte to zabalit a cvakněte si lístek!“ V tu chvíli se mé paní zastal pán a řekl: „Paní, když jste neznalá, tak vypadněte z tramvaje.“ Což taky udělala. Mé paní se ulevilo, ale stále měla úsměv na rtech.

Pozor, to ještě není konec. Má paní se mnou šla do metra po jezdících schodech. A je zvyklá se mnou mávat a slyšela: „Hele, vona má závoru. Zahoďte to, nedělejte kraviny.“ Tak mě má paní zase sbalila a uklidila, byla stále veselá. Přijíždělo metro, má paní si mě vyndala, já jsem se pěkně rozložila a půl vozu v metru rychle opustilo vagón. Má paní se dozvěděla, že je kontrolorka dopravního podniku a ty lidi neměli jízdenku. To moji paní velice pobavilo.

Další sranda byla, když jsme vystupovaly a najednou slyšíme: „Ona někde ukradla klandr, má to barvu jak klandr u autobusového nádraží, to znamená červenobílou.“ Má paní se mnou hezky rozhazovala a říkala: „Já tě nikdy neopustím.“