Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-14

Tak tenhle příběh jsem prožil s kamarádem, se kterým se scházíme dodneška, Vlastou Trefilem (doposud bez přezdívky), a vše začalo takto. Někdy asi tak kolem roku 1986 jsem zaslechl v televizních zprávách, že na Slovensku se v Nízkých Tatrách přemnožili medvědi a že Češi tam nemají jezdit. No a do mě jako když střelí, tak jsem sedl do traktoru a vyrazil od nás z Tuchořic (kde jsem pracoval v JZD jako agronom) do Liběšic, vzdálených asi 6 km, abych tam vyhledal trapera Vlastu Trefila. No a ten teda nebyl tak hrr na to jet se podívat osobně na medvědy, ale když viděl mou obrovskou touhu po nějakém zvláštním dobrodružství, tak neodolal a řekl, že se mnou pojede, a domluvili jsme se, že ve středu v noci vyjedeme.

No jo, ale to jsem si musel vzít na čtvrtek a pátek dovolenou, a když jsem o ní v pondělí žádal mou šéfovou (hlavní agronomku) – a protože mne všichni znali, tak než mi ji dala, tak se obrátila k ostatním agronomům s otázkou: Nevíte náhodou někdo něco o tom, že by se v Čechách někde něco dělo nebo pořádalo či něco podobného? Mně se ta Standova dovolená nějak nezdá, kor takhle na poslední chvíli. Ale naštěstí si nikdo na tu pro ně nedůležitou zprávu o slovenských medvědech nevzpomněl, a tak jsem dovču dostal.

No a ve středu odpoledne jsme se sešli na lounském vlakovém nádraží a koupili si lístky do Čiernej nad Váhom a vyrazili jsme. Cesta beze spánku proběhla v pohodě, já byl zvyklej hrát na jambo i 12 hodin a zpívat. A tak jsme se ocitli u řeky Váh pod Nízkými Tatrami kolem 8 hodiny ranní a začali jsme pěšky kolmo stoupat až na vrcholek těch Tater, který jsme někde v dálce a mlze tušili. Když jsme vystoupali tak do 500 metrů nad mořem, tak už jsme tu mohutnou řeku viděli jenom jako takovej malinkej čůrek vody, no a jak jsme stoupali tou klečí a divokou přírodou čím dál vejš, příroda byla čím dál víc panenská a dodnes nezapomenu na zážitek, jak jsem si do vlastních rukou chytil opravdického mloka (to je ta černá ještěrka se žlutými skvrnami na celém těle, prostě super). A jak jsme stoupali výš, tak jsme pomalu objevovali první stopy po medvědech, myslím tím rozdrápané stromy atd. No a najednou jsme téměř pod vrcholem narazili na starou horskou chatu a „lebo sme boli smädní“, tak jsme začali bouchat na dveře a asi po 10 minutách rambajsu, který jsme vydávali, dveře se otevřely a z nich vyšla asi tak 50letá paní a s nevlídným výrazem ve tváři hovorila: „Čo tu chcete, chalani?“ No a my říkáme, že jenom kdyby nám ohřála každému 2 buřty a dala jedno pivo, že to samozřejmě zaplatíme. Tak nás nakonec neochotně vzala dovnitř a opravdu nám prodala i buřty i pivko (teda nějakej hnusnej slovenskej šmejd, ale my byli rádi i za něj). No a po chvíli nám pravila: Hele už byste asi měli jít, neboť na tu (nějak jí pojmenovala) chatu to máte tak 20 minut cesty a nesmí vás cestou zastihnout tma, jinak jste tu jako chodící potrava pro medvědy, a ještě se podivovala nad tím, který prý blázen nás takhle podvečer z oné chaty pustil na procházku. No a my na sebe s Vlastou mrkli a rozesmáli jsme se, protože vysvětlovat té paní, že jsme právě za medvědy přijeli, asi nemělo cenu. Natož to, že jsme trapeři a že na žádné chatě nebydlíme, ale spíme venku pod širým nebem u ohníčku, tak to by už asi vůbec nepochopila.

A tak jsme asi kolem 17. hodiny vyrazili z té chaty směrem ještě kousek k vrcholu a cestou jsme se kochali vyrytými brlohy ve skalách, do kterých jsme provokativně házeli kameny a vyzývali řevem medvědy, ať vylezou ven a ať se ukážou. No to jsme ještě nic netušili, to nám ještě bylo hej. A protože nás ta paní upozorňovala, že kolem 18. hodiny z ničeho nic padne tma, tak jsme se začali rozhlížet, kde se na noc ukempíme. A protože tam byla na vrcholu jen samá kleť a skály, tak jsme v dálce uviděli asi 4 obrovské borovice čnící opravdu až k nebi, takže jsme se tam vydali. A když jsme tam došli, posbírali jsme těch pár popadaných větví, co zbyly na zemi, a rozdělali oheň. Právě včas, protože opravdu bylo 18 hodin a během minuty padla 100% tma. Takže naše situace byla asi takováhle: stromy (4ks) rozmístěné do jakéhosi kruhu, kolem obrostlé klestí a dále kolem jen tráva a kamení. No a uprostřed my a naše výbava a spacáky. A pak to přišlo!!!

Nejprve se kolem nás rozhostilo fakt 100% ticho, navíc bylo bezvětří a jediné, co bylo slyšet, bylo praskání našeho malého ohýnku, na kterém jsme si v mém ešusu dělali čaj. Když náhle Vlasta povídá: Hele, Dekmene, přestaň mlátit do tý kytary a poslouchej. A já na to: A co mám jako slyšet? Ale když bylo chvíli ticho, tak se k nám zdálky nejprve začalo ozývat vytí vlků a pořád se to jakoby blížilo. Ale nakonec to zas tak moc nepřišlo, když tu náhle z dálky ono ohromné: Whoow – a to se opravdu ale blížit začalo. Byl to typický zvuk medvědího řevu, tak jak to zná člověk ze zoologické zahrady. A to už jsme začali mít tak trochu lepíky neboli strach. A teď se to začalo blížit a začalo to chodit v kruhu tak 50 metrů (asi) kolem nás. Náš největší problém byl v tom, že jsme neměli již téměř žádné dřevo na oheň, a jak jsme velmi brzo zjistili, tak čím menší byl náš ohýnek, tak tím více se k nám Méďa Béďa přibližoval. Nejprve jsme se ho snažili odradit hrou na kytaru a hlasitým řevem klasickejch odrhovaček a lidovek, ale to mu zřejmě nevadilo (teda pokud nebyl hluchej, ale to nepředpokládám), a taky bylo trapný, že jsme tam měli sice ty 4 borovice, ale to byly asi tak možná 100letý stromy s ohromnými kmeny a ty větvičky byly až nahoře tak cca 25 metrů a výše nad zemí. No tak nám nezbylo než začít pálit všechno, co hořelo. První byl můj tlustý sešit s vlastními povídkami a písničkami. Tak ten nám vydržel asi tak 2 hodiny, potom přišly na řadu spacáky, které jsme pracně za pomoci nožů rozřezali, potom jsme spálili mojí usárnu a Vlastovu teletinu. No a to mohlo být kolem 4 hodiny ranní, my oba druhý den bez spánku, ale natolik vystresovaní a plní adrenalinu, že nám to ani nepřišlo, a jestli to bylo fakt doteď hustý, tak teď to začalo být super hustý!!! K tomu medvědovi se náhle přidal jeho jakýsi kamarád, a tak ty jejich kruhy se opět dost přiblížily, až tak na 10 metrů to odhadujeme, protože jsme slyšeli i jejich naštvané funění a začalo to praskat i v kleči, která nás kolem těch 4 stromů obklopovala. No a co dát na oheň teď, když už jsme všechno, co šlo, spálili? Ještě jedna poslední věc nám zbývala, a to bylo naše oblečení. Tak první šly bundy, potom maskáče, potom vojenský kanady... No a pak se stal zase pro nás malej zázrak. Aniž bychom si to uvědomili, tak přišla 6. hodina ranní a jak se rychle setmělo, tak se i rychle rozednilo a medvědi někam odešli a my jsme pomaličku vyšli zpoza těch stromů a opravdu nikde nikdo. Kromě velikejch medvědích bobků. Již nic nenasvědčovalo o tom, že ještě před pár desítkami minut tu byli. Jo a poslední věc, kterou jsem na oheň odmítl dát, bylo mé milované jambo (tak se oficiálně jmenuje country kytara s úzkým krkem). No a pak jsme padli na zem a usnuli. No a moc jsme toho nenaspali, tak 3 hodinky, vzbudil nás ohromnej vichr a hustej studenej déšt. A vezmi si, že my již neměli ani boty, jediné, co nám zbylo na sobě, byly trenýrky a trička a naše cowbojské klobouky, takže pohled na nás musel být vskutku k popukání. A tak jsme se v tom nečase rozeběhli z těch vrcholků Nízkých Tater, a když jsme sestoupili tak asi odhadem 200–300 metrů níže, tak jsme narazili na nějakou pěšinu, tak jsme se radostně po ní vydali s tím, že nás určitě někam dolů z těch hor dovede do civilizace no a my že pojedeme domů. Po dalších 100 metrech se náhle před námi objevila chajda a my v domnění, že tam bude zase nějaká slovenská paní, tak jsme tam začali bušit na dveře. No ale jaké bylo naše překvapení, když nám dveře otevřel záchranář slovenské horské služby a hned spustil, že „vraj je zákaz vychádzania a odkial že to ideme a že si vraj musí skočit pre akési papire“, no a do nás jako když střelí. Hned jak se za ním zavřely dveře, tak my mistrovským spurtem maratonských závodníků jsme se dali dolů cesta necesta a asi po hodince běhu jsme doběhli až k nějakému modernějšímu hotelu, před kterým byla i naštěstí autobusová zastávka, na které jsme zjistili, že autobus do nějakého (dnes si to již nevybavuju) města, shodou okolností také „nad Váhom“, jede za krásné 4 hodinky. A tak jsme se tam doklepali zimou až do příjezdu autobusu, který ovšem nás jako evidentně trenýrkové zjevy nechtěl vůbec vzít. Až nám pomohl volajaký mladý chalan, který se k řidiči naklonil a povídá mu: „Koukej, Franto, čo myslíš, prišli si zajebat do hotela no a niekto ich vyrušil, no tak buď človek, veď aj tebe sa to mohlo stať.“ No a po tomto vysvětlení nám s úsměvem prodal lístky a my pak přes nádraží jsme dojeli rychlíkem do Prahy a pak do Loun.

No a když jsem se dostal v trenclích k místnímu pobavení obyvatel do vesnice, tak cestou domů jsem vykřikoval na plnou hubu: Tuchořice zdraví slovenské medvědy, takže všem bylo jasné, kde jsem tentokrát byl na vandru. A to víš, že jsem to musel hned večer v naší hospůdce všem vyprávět. A v pondělí mě hned navštívila šéfová a ta mi dala co proto. Prej: „Já kráva, jak to, že když sis o tu dovolenou žádal, tak to nikoho nenapadlo, počkej příště, až budeš chtít dovolenou, tak ti ji jen tak nedám." No ale zase dala a to jsme zase jeli na fakt skvělej vandr tentokrát do Transylvánskejch Alp do Rumunska omrknout hraběte Drákulu. Ale to by dalo na knihu, takže to vyprávím fakt jen ústně.