Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-2

Zvoní mobil. Chvíli trvá, než sundám pracovní rukavice, osuším ruce, najdu mobil a znovu si na chytrém zařízení poslechnu, kdo volá. Paní ředitelka! Jejda, co se děje? Když volá paní ředitelka, není to jen tak. Jestli prý nevyrušuje, co prý dělám? „Myju kadibudku,“ odpovídám. „Cože?“ Není si jistá, zda slyšela dobře. „No, kadibudku,“ znovu odpovídám. „Máme ji léta na zahradě“.

Prarodiče ji před více než 100 roky vybudovali, rodiče zachovali. A panečku, jak leckdy poslouží. A tak dbám odkazu předků a pečuji o ni. Lidé dávno takový domeček zavrhli, ale ten přetrvá věky. Kolikrát jsem se ocitla v chatové oblasti, chatky byly zbořené, ale budka s krásným srdíčkem na dveřích tam trůnila. Srdíčko jako nezbytný odkaz na to, že láska též prochází žaludkem. Anebo jsme kdysi na dovolené v Kartágu navštívili ruiny někdejších slavných římských lázní. Všude se válely hromady mramoru, ale torzo místnůstky, kam chodil císař pán také pěšky, tam stálo. No, na všech cedulkách byl vyznačen zákaz fotografování, všichni průvodci nám kladli na srdce nefotit. Jakmile by to prý Arabové na obhlídkách zjistili, vzali by nám foťáky. Takhle se báli o své know-how.

Legenda říká, než tam císař vstoupil, musel otrok zahřát mramorové sedátko. Ale nevím, jak to skončilo, když měl císař naspěch. O tom průvodci taktně pomlčeli.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když se paní ředitelka znovu dotazovala, co že to myju? A po následných pozdravech a debatách, jak se máme, mi paní ředitelka prozradila, co jí leží na srdci. Napsat nějaký článek nebo poezii do soutěže o Cenu Hieronyma Lorma. A už je to tady, říkám si!

Vždyť já nevím o čem psát. Moudra ať píší staří, já jsem ještě mladá, ačkoliv již hodně pamatuji. Ale když o tom všem tak přemýšlím, říkám si, že taková kadibudka není k zahození. Té bychom si měli vážit. Pořád funguje, i když voda neteče, elektřina nesvítí a dřevěné sedátko nás zahřeje v každém čase.