Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-3

Naše organizace občas pořádá zajímavé jednodenní výlety. Třeba za kulturou, historií, do přírody, za tradičními pokrmy a dalšími zajímavostmi našeho krásného regionu. Po návratu z jednoho obzvláště vydařeného výletu jsem neodolala a rozhodla se, že o svých dojmech napíšu článek do našeho časopisu.

Byly doby, kdy jsem tento měsíčník psala celý na svém starém dobrém stolním počítači. To jsem ještě něco ukoukala a mohla ručit za pravopis, úpravu i obsah. Kdeže loňské sněhy jsou. Dnes už počítač nemám, vlastním jen na mě až zbytečně chytrý iPad, na kterém píšu jen občas. Proto také to, co se při jednom psaní pracně naučím, do druhého zase úspěšně zapomenu.

Náš výlet byl ale tak výjimečný, že jsem se statečně vrhla do jeho zdokumentování, odhodlaná čelit všem nástrahám toho mého inteligentního zařízení. No, moc velká legrace to teda nebyla. Strávila jsem na něm celý víkend. Problémem nebylo dát na papír své zážitky a postřehy z výletu, ale v tom, jak poslepu opravit překlepy a chyby, abych se zavděčila tomu mému elektronickému vykořisťovateli, co na mě pořád huláká: „Chyba v pravopisu!“

Pročítala jsem článek asi stokrát. Nejdřív řádek po řádku, pak po slovech a písmenkách. Té otravné hlášky se mi ale úplně zbavit nepodařilo. Vyčerpaná a frustrovaná jsem nakonec ten ďáblův nástroj zaklapla s nadějí, že ráno bude moudřejší večera. Člověk míní, život mění! Na druhý den mi přišla „esemeska” s důraznou prosbou o zaslání článku, aby mohl být náš časopis ještě dnes distribuován čtenářům. Jak typické pro naši uspěchanou dobu, všechno honem, honem, už před minutou bylo pozdě! Tak jsem neprodleně učinila žádané. Připojila ještě prosbu o opravu a článek s úlevou odeslala. Na druhý den jsem potkala kamarádku, která mi při řeči pochválila, jak jsem to pěkně sepsala. Takové uznání mě samozřejmě moc potěšilo a zahřálo u srdíčka.

Po návratu domů jsem si hned otevřela e-mail s tím naším informačním plátkem, abych se podívala, jak se to moje dílko vyvedlo. Po první větě jsem se zarazila. Po třetí mi zatrnulo. V polovině mi už bylo fyzicky špatně. A když jsem si na konci pod článkem přečetla své jméno, propadla jsem naprostému zoufalství. Nebyl jen opraven, ale úplně přepsán! Podle stylu a věcnosti jsem to tipovala na nějakou umělou inteligenci. Mého v něm nebylo prakticky vůbec nic! Pod něco takového bych se rozhodně nepodepsala.

Cítila jsem strašný vztek, beznaděj, zoufalství a snad i ponížení. Nedokázala jsem to vůbec pochopit.
Neustále jsem přemítala, proč byl takhle upraven. Když asi po týdnu emoce ustoupily, začala jsem přemýšlet racionálně. Uvědomila jsem si, že náš časopis je určen jen pro úzký okruh osob, tak to zase taková ostuda nebude. Lidé jsou v dnešní době zneužíváni v daleko větším měřítku a musí se s tím umět srovnat.

Nicméně jsem pro svou duševní rovnováhu kontaktovala odpovědnou pracovnici, abychom si vše vyjasnily. K mému úžasu byla překvapena a zmatena stejně jako já. Ubezpečila mě, že článek neopravovala ani neupravovala, natož umělou inteligencí. Měla sice problém ho otevřít, ale nakonec se to s kolegovou pomocí povedlo. Pak ho jen zkopírovala, vložila do dokumentu a připsala jen mé jméno.

Nepřišly jsme vůbec na nic, jak by se to mohlo stát. Ledaže by umělá inteligence svévolně zasahovala a prováděla něco, co jí nikdo nezadal. Je to vůbec možné? A chceme to tak? Nebylo by lepší s tím něco dělat? Nebo si na to, jako vždycky, zase zvykneme? Pokaždé, když si pokládám podobné otázky, tak mi, bohužel, vychází spíš ta druhá varianta!