Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-4

Byl krásný slunečný den, a tak jsem si udělala delší procházku do kopce kolem Jiřetína. Tak jsem se vydala kolem pily přes koleje, trasa je tam špatně čitelná, rozdrolený asfalt prorostlý trávou, a tak jsem šla spíš po paměti, a tak jsem se najednou ocitla v hromadě pilin a hoblin z pily, a tak jsem se motala dokola a nadávala a najednou se za mnou ozval mužský hlas: „Dobrý den, potřebujete pomoc?“ Vydechla jsem úlevou: „Děkuji, budu ráda.“ Pán mě vyvedl z hromady pilin a zeptal se, kam jdu. Odpověděla jsem, že jdu přes koleje a on mě odvedl na cestu, ze které jsem sešla, a převedl přes koleje. S velkými díky jsem se s pánem rozloučila.

Dál jsem šla do kopce a užívala si sluníčka, švitoření ptáčků a vonící čerstvě posečené trávy a bublajících potůčků. Najednou mi hůlka kousek od silnice ťukla o něco tvrdého, tak jsem hůlkou zjišťovala, co to může být. Potom jsem hmatem zkoumala, co to vlastně je, a nahlas se tomu podivovala. Přišla ke mně smějící se paní a řekla mi, že je to schod od domku, a já se divila, jak to, že jsem o něj nikdy nezakopla. A paní na to, že jsem měla asi štěstí. Chvíli jsme si povídaly a pak se rozloučily. To byl druhý anděl.

Potom jsem šla kolem školy, kam jsem kdysi chodila a i moji dva synové, teď se škola rozpadá, je to škoda, vždycky byla takovou dominantou Jiřetína s krásnými rododendrony a s vysokým stříbrným smrkem, který loni vyvrátila silná vichřice. Kousek dál jsem postála u ohrady, kde se pásli koně a zdravili mě řehtáním. Ráda u nich postávám, jsou tam pospolu různá plemena, tažní koně, vysocí a štíhlí, dva bílí poníci, jeden chlupatý s dlouhou hřívou a ocasem až skoro na zem a taky jeden staroušek s bílou tlamou. Koně mám moc ráda a s asistentkami se na ně chodíme dívat a ony mi koně popisují, jak vypadají, jakou mají barvu, co dělají atd. Dál jsem šla okolo hřbitova a potom po panelovce dolů, ale slyšela jsem, že se na cestě něco děje. A taky že jo, pracovaly tam nějaké těžké stroje a za zatáčkou mě zastavil vedoucí stavby, že se tam vyměňují prasklé panely a že se musím vrátit. Ale když viděl můj nešťastný obličej, tak řekl, ať půl hodiny počkám, že mě pustí, za půl hodiny na mě zavolal, že můžu jít. Tak jsem vyrazila, po pár krocích jsem zavolala, kde mají ten bagr, ať jim ho nepřevrátím. Ozval se hurónský smích kopáčů, přiskočil ke mně takový pořízek, nabídl mi rámě a řekl: „Prosím, povedu vás, abyste někde nespadla.“ Chytla se jeho lokte a vyrazili jsme. On se začal nakrucovat a kroutit zadkem a já se taky přidala a zase smích, pískání a tleskání kopáčů. Když mě odvedl na bezpečné místo, řekl: „Bylo mi potěšením, dobře dojděte,“ a políbil mi ruku. Já řekla, že mu moc děkuju a ať se mu daří a zamávala jsem kopáčům. Všechno provázel obrovský aplaus přihlížejících. To byl třetí anděl.

Dál jsem pádila z kopce, proběhla tunelem, přeběhla most, minula chátrající hospodu a u malého domečku mě zastavil soused. A kde jsem byla – a tak jsem mu vylíčila moje zážitky, moc se tomu smál a doprovodil mě k domu.