Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-5

Přinesla jsem si na svět těžkou oční vadu, ale i chuť se naučit s ní žít. Knihy jsem si oblíbila jako docela malá, zásluhou babičky. Po několika operacích mě učila říkanky, písničky a četla pohádky z obrázkové knížky. Vzpomínám na to, jak jsem se ptala, jak ty písmenka umí mluvit a vyprávět pohádku. Až v první třídě, když jsem ve slabikáři jednotlivá písmenka poznávala, řadila je do slabik a slov, jsem to pochopila a knihy si oblíbila. Babička mě učila poznávat ten barevný svět kolem. Před operací jsem žila v takovém pološeru a vše poznávala hmatem a najednou tady bylo světlo a plno barev. Našeho pejska jsem znala jako teplý chlupatý kožíšek a najednou jsem viděla, že je taky strakatý.

Do školy jsem chodila ráda a učení jsem zvládala, kde chyběl zrak, nahrazovala to dobrá paměť a také pomoc učitelů i spolužáků. Nepamatuji, že by se mi posmívali, že mám silné brýle. Od první třídy nás učil až do páté moc hodný učitel, hrál na housle, učil nás národní písničky a uměl tak poutavě vyprávět, že i kluci zapomněli zlobit, a také dětem vysvětlil, že každý nemá to štěstí, aby se narodil zdravý, a že si máme pomáhat. Ráda jsem recitovala a kolikrát klukům napsala slohový úkol, když si s ním nevěděli rady.

Školní léta uběhla a já jsem po několika operacích byla na tom s viděním tak dobře, že jsem si zvolila povolání dětské sestry. Tenkrát se dělaly talentové zkoušky a pro mě kreslení veselých obrázků, skládání říkanek a pohádek byla hračka. To povolání, kde jsem k léku přidávala lásku a pohlazení, jsem vykonávala 35 let. Najednou se oční vada tak zhoršila, že jsem musela do plného invalidního důchodu. Barevný svět se propadl do šedi a mlhy, co dál? Pomoc jsem našla mezi zrakově postiženými. Poznala jsem ten kouzelný šestibod, základ slepeckého písma. Zase jsem dostala slabikář, zase poznala jednotlivá písmena a zase je poskládala a četla jemným dotykem prstů. Opatřila jsem si speciální pichťák a bodové písmo si oblíbila natolik, že jsem ho učila řadu let nejen zrakově postižené, ale i budoucí sestry, protože na každé krabičce léku je název také bodovým písmem.

Zároveň jsem se naučila psát hůlkovým písmem popaměti. V té době jsem poznala zvukovou knihu načtenou na magnetofonové pásky, později na kazety a nyní na cédéčka. Zase jsem mohla prožívat hezké chvíle a vžít se do děje knihy. To až do chvíle, než se přidala těžká sluchová vada. Vše se rázem změnilo. Mluvenému slovu jsem nerozuměla a propadla se do tichého mlčení. V té době jsem našla pomoc v LORMu. Poradili, jak si opatřit sluchadla na denní nošení, ale i speciální bezdrátová pro poslech krásně načtených knih. A v LORMu jsem si oblíbila časopis Doteky, do kterého ráda přispívám. Oční vada odděluje člověka od věcí, ale ty může získat hmatem. Sluchová vada odděluje člověka od lidí, protože se ostýchá přiznat, že nerozumí. To se dá překonat, když se člověk naučí říci: „Promiňte, nerozuměl jsem, co jste říkal?“