Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-6

Můj život je jako šňůrka perel, které postupně ztrácím. Tuto úvahu jsem začala psát, když jsem ztratila jednu z nejcennějších.

Pakliže začnou mezigenerační názorové pře a vy jste mezi, semele vás to na prach. Najednou jste sami. Máte kolem sebe mnoho lidí, ale přesto s bolestí sami.

Přiklonit se na jednu či na druhou stranu – špatně, pomoci nebo nepomoci – špatně, řešit nebo neřešit – špatně.

Najednou přemýšlím… sobec, cynik, sebevrah… Už začínám chápat jedince se slabší povahou.
A nyní jsem na rozcestí.

Nakonec na šňůrce zůstala poslední perlička. A to ta nejdůležitější. Moje zdraví a život. Takže jsem změnila žebříček hodnot. Mám handicap. Všichni kolem jsou dospělí a ten nejmenší má dva milující rodiče. Začala jsem se více věnovat sama sobě.

Co mi dává příroda? Dej mi jakýkoliv materiál, pokusím se vyrobit z něj něco. Není to o tom vyrobit luxus, ale je to o poznání kvality materiálu a jeho složení. Může to být pro mě příjemné, nepříjemné, studené, teplé, hladké, hrubé… Přes materiál poznávám kvalitu života, a to dotykem, chutí a vůní. Hledám v tom poznání sama sebe. Neuzavírám se před světem, byla by to škoda. Avšak nesrovnávám se s někým, kdo vidí a slyší. Nyní jsem tu já. Jsem středem. Ale pro sebe. Využiji možnosti se poznat. Může to být krásné. Přemýšlím, co je příjemnější, srovnávat se, nebo cítit, jak svítí a hřeje sluníčko nebo padá déšť.