Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-8

Už je to hezkých pár let, kdy jsme si při našem svatebním obřadu vzájemně navlékli prstýnky. Tehdy jsme si je zakoupili ve zlatnictví na Václavském náměstí v Praze. Líbily se nám a byli jsme rádi, že už nikam jinam nemusíme.

Vybírali jsme trošku volnější, když v parném létě trošku natečou prsty nebo přibyde nějaké to kilo navíc, abychom je mohli lehce sundat či navléknout. Poučeni, že někomu museli prstýnek i přeštípnout, aby uvolnili prst. Naštěstí za ta léta se nám to nestalo a snad už nestane.
Svatbu jsme měli v listopadu. Tehdy nikdo netušil, že tento den proběhne sametová revoluce a tento den bude uznán i státním svátkem. Máme důvod slavit obojí.

Asi čtrnáct dní po svatbě jsme šli česat i sklepávat jablka na moštování. Jabloň stála u potoka, takže jablka padala i do vody a proud je unášel. Nezbylo než si stoupnout do vody a jablka vyhazovat na břeh. Když jsme jablka posbírali, zjistila jsem, že nemám prstýnek. Manžel si stoupl do vody, kde jsem předtím stála já, a prsty šmátral na dně potoka a po chvilce mi prstýnek podal. Radost nepopsatelná.

Další ztráta prstýnku byla po pár letech manželství, kdy jsem ve sklepě otrhávala klíčky z uskladněných brambor. Poté jsem zjistila, že nemám prstýnek. Tehdy jsem ještě dobře viděla, ale hledala jsem marně, nic jsem nenašla. Plačtivě jsem rodině sdělila, co se mi přihodilo, a nebyla jsem si ani jistá, jestli jsem jej ztratila právě ve sklepě. Manžel šel do sklepa a probíral se v hromadě klíčků od brambor a po chvilce přišel vítězoslavně i s prstýnkem.

Do třetice všeho dobrého. Dvakrát do roka se snažím umýt a vyleštit arzenál skleniček a hrnečků ve vitrínách, kde si na jednom talířku odkládám i prstýnek. Loni před Vánoci, spokojená, že jsem to zvládla a nic nerozbila, jsem vodu vylila před vchodem do domu na kanál a šla si udělat kafe. Manžel byl u lékaře, a když přijel, kouká, co se u kanálu leskne – a on prstýnek. Podal mi jej s úsměvem se slovy: „Vypadá to, že se mne už nikdy nezbavíš“. To mne u srdce zahřálo a teprve mi došlo, že jsem ani nevěděla, že jsem jej s talířkem ponořila, a vlastně vylila s vodou.

Nyní jsem už prakticky nevidomá. Blíží se nám padesáté výročí a my ruku v ruce kráčíme na společné cestě životem a snažíme se vše zvládat v dobrém i zlém.

Přemýšlím, jestli ztráty prstýnku byly osudové, anebo náhody?