Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2026-proza-9

Pokusím se vám popsat jeden den z mého života. Najdete v mém vyprávění nějakou naději?

Přijela jsem se Soníkem, to je můj vodicí pes, na rekondici pořádanou organizací LORM. Už před hotelem jsem dostala svého průvodce, který mě zavedl na pokoj, provedl celým hotelem a venku našel místečko pro venčení mého pejska. Pak následovalo vybalování, večeře a pak jsme se všichni přesunuli do větší místnosti, kde nám vedoucí LORMu prozradili, co nás čeká, na co se můžeme těšit, jaké výlety se budou konat a v jakých dovednostech se budeme zdokonalovat. To znamená zopakovat Lormovu abecedu, připomenout si znakovou řeč a procvičit náš hmat. Rozjezd naší akce, jako vždy, se vydařil výborně. Následující dny byly plné pohody, úsměvů a přátelských objetí.
A pak nastal můj Den s velkým D. Moje zdravotní problémy se zhoršily natolik, že můj mozek, zahlcený bolestí, nedokázal racionálně myslet a začal mi posílat zprávy, které mi v první chvíli nedávaly smysl.

Zachytila jsem jednu myšlenku, která mi říkala: „Najdi si místečko o samotě a překonej to.“ Vzpomněla jsem si na dětství, kdy jsem se toulala v lese a bylo mi nádherně. No jo, ale kde na hotelu plném lidí najdu kousíček lesa? Oblékla jsem pejskovi postroj, chytila jsem ho levou rukou a do pravé ruky jsem vzala hůl. Vydali jsme se ven. Před hotelem jsem to znala, a tak jsem dala pejskovi povel vpravo a po chvilce jsme našli cyklostezku, na kterou jsem chtěla dojít. Po delší době jsem si uvědomila, že můj průvodce mi popisoval okolí a že les je v dost velké vzdálenosti od cyklostezky. Holí jsem začala hledat nějakou cestičku a ejhle, našla jsem ji a můj pejsek se vydal po úzké pěšince mezi stébly trávy. Po chvíli se zastavil a já hledala holí nějakou překážku. Kde se tu vzaly koleje? Co s tím? Udělali jsme se Soníkem velký krok a šli dál a dál.

Vtom mi zazvonil mobil a paní ředitelka LORMu se mě ptala, kde jsem a co se mi stalo. V mém poblouznění se mi nepodařilo vysvětlit, v jakém jsem stavu a co se mnou je. Jen jsem ji ujišťovala, že jsem v pořádku a že nevím, kdy přijdu na hotel. Šli jsme tedy dál a najednou jsem uslyšela mužský hlas. Přidala jsem do kroku a slyším, jak si dědeček povídá s babičkou, a tak jsem na ně vybafla: „Kudy tudy do nejbližšího lesa?“ Bylo to jako v pohádce, dědeček s babičkou mi vysvětlili, že musím jít podél plotu až k silnici. A tak jsme se se Soníkem vydali po uzounké pěšince a každou chvíli jsem holí kontrolovala, zda se plot nachází po mé levé straně a po pravé straně křoví. Najednou se Soník zastavil před začátkem silnice. Chvíli jsem stála a poslouchala – a najednou slyším kroky. „Dobrý den!“ povídám, „Nevíte, kudy do lesa?“ Asi to byla nesmyslná otázka, protože jak jsem zjistila později, les se nacházel kousek za silnicí. Z kroků se vyklubal pán, který byl velmi ochotný a pomohl mi přes silnici a chtěl mě vést až do lesa. Mockrát jsem mu děkovala a vysvětlovala, že už dojdu sama a že jsem v pohodě. A tak začalo naše putování cestou necestou směr les. Nebyla to ovšem cestička, ale překážková dráha. Velké kořeny, kameny, stromy v cestě, křoví všude možně. Už jsem vám říkala, že můj pes je k nezaplacení? Vždy se vrátil na tu správnou cestu a šli jsme dál a dál směr kopec a les. Vůně lesa se linula kolem mě, ptáčci zpívali a já jsem začala pociťovat klid v duši.

Najednou můj pejsek zavelel: „Stát!“ a já zjistila, že je vedle mě lavička. Sláva, aspoň si trochu odpočineme! Dala jsem Soníkovi vodu do misky a moje unavené tělo natáhla na lavičku. Bohužel, moc dlouho to netrvalo, protože bolesti mě nutily jít dál. A tak jsme se znovu vydali do kopce. Zničehonic se mi zdálo, že les skončil. No jo, právě jsme se nacházeli před polem. Co na kopci dělá pole? Odpověď jsem ale nedostala. Můj pejsek váhal, šel chvilku doleva, pak se vrátil, šel vpravo a poté zatočil do pole. Já jsem mu nic neříkala, jen jsem se nechala vést. Vtom cítím pod holí, že pole skončilo a zase máme překážkovou dráhu před sebou. V této chvíli vám musím říct něco o mojí kamarádce Věrce. Vždy, když je mi ouvej, když zabloudím nebo spadnu někde do příkopu nebo něco ztratím doma, vždy zavolá. Nevím, jakým způsobem je na mě napojena, ale vždy zavolá v pravou chvíli. Teď se vám pokusím popsat tu překážkovou dráhu před námi. Představte si písmeno V. Všude kořeny a balvany. A co teď? No nic, jdeme přece dál. Pravou nohu mám v prudkém srázu nahoru a levou nohu opět v prudkém srázu směrem nahoru. Uprostřed, což je pode mnou, oba svahy se spojují v nepřehledný chumel kořenů, balvanů a vody. V této chvíli mně zavolal můj anděl strážný. Musela jsem se začít smát, protože jsem stála rozkročená, můj pes stál ve svahu a nevěděli jsme ani jeden, jak to všechno vyřešit.

Telefonát skončil a my jsme se vydali dál nabití povzbudivým hlasem kamarádky. Šla jsem pomalu, co noha nohu mine, protože ve svahu se jinak nedá jít. Pěkně levá noha krok, pravá noha krok, levá noha zakopla o kořen a pravá noha skončila v díře zapadlá. Můj pejsek mě ale vedl dál a já jsem ho nechala. Pojednou mě někdo oslovil a já s údivem zjistila, že je to můj průvodce z rekondice. A co teď a co potom? Můj duševní stav nebyl ještě zahojený, mé bolesti pokračovaly, a proto jsem opět nejednala racionálně. Mého průvodce jsem odehnala s tím, že dojdu na hotel sama. Chtěl mě vzít autem, které měl pod kopcem, ale já opět odmítla. Nevím dneska, zda to byla hrdost, ponížení, vzdor, protože mým pocitům se nedalo věřit a já jim nerozuměla. Šla jsem dál a dál a můj průvodce šel tiše za mnou. Dostali jsme se na hotel, ale žádná slavobrána nás nečekala. Chudák můj průvodce musel opět jít pěšky pod kopec, aby přivezl auto. Na hotelu jsem dostala ponaučení, že nesmím na rekondici odejít sama, vždy musí jít se mnou průvodce, aby se mi něco nestalo, prostě si nemůžu dovolit udělat takovou hloupost, jak se mi to podařilo. Upřímně říkám, měli naprostou pravdu.

Na druhý den mi bylo lépe, bolesti se zmírnily a můj mozek začal pracovat na plné pecky. S tím se vynořily otázky: Jak jsem mohla vlastně udělat takovou šílenou věc? Dostavil se stud před ostatními, protože jsem si uvědomila, že jsem jim zkazila rekondici. Celým tělem mi projela hrůza z toho, co se mohlo stát a jak jsme mohli dopadnout. A co teď? Jak to mám napravit? Všichni lormáci byli ke mně moc hodní, nikdo se mi neposmíval, nenadával, jenom já jsem se přede všemi styděla. I když jsem se snažila všem omluvit už na rekondici, ale přesto se tímto znovu všem omlouvám a věřte mi, prosím, neudělala jsem to schválně.

A teď si myslím, že je čas na mou otázku: Našli jste v mém příběhu nějakou naději? Já ano. Naději, že mi přestanou bolesti. Naději, že naše cesta skončí v pořádku. Naději, že tuto, pro mě a mého psa složitou cestu, oba dva zvládneme. Naději, že na mě lormáci nebudou moc nazlobení. Naději, že mně vedení LORMu pochopí a odpustí. Naději, že mně kamarádka znovu zavolá v pravou chvíli. Naději, že už se to u mě nebude opakovat!

Dostali jste se někdy do situace, kdy jste neviděli řešení, kdy vám všechno připadalo těžké a složité, kdy jste spadli až na dno? Někdy se nám to v životě stává, ale věřte – VŽDY MÁME NADĚJI…