Cena Hieronyma Lorma: Příspěvek 2022-poezie-4

Tak často, když jsem byla ještě mladá,
jaké to bude ve stáří, jsem se v duchu ptala.
Kolem sebe jsem se rozhlížela,
jak kdo ve stáří žije, jsem vědět chtěla.

Moje babička přes svůj vysoký věk
uměla si života vážit a poutavě vyprávět.
Co všecko v životě zažila,
ráda nám potomkům svěřila.

Nevynechala strádání ani hlad,
jak bylo těžké ve válce děti vychovat…
Každý život i krušné chvíle přináší,
ale víra v lepší časy člověka povznáší.

Děda byl sedlák tělem i duší svou,
pyšně a radostně hleděl na pole s úrodou.
Nikdy se těžké práce nelekal,
rád se s ostatními radil i smál.

Babička i děda mi radili, abych žila tak,
abych měla ve stáří na co vzpomínat.
Aby to byl život plný práce, radosti i lásky
a stačila vše, než přijdou šediny a vrásky.

A stáří přišlo, i já už mám vysoký věk
a mohu ostatním poradit hned,
že to stáří je takové, jak si ho uděláme,
jak nemoci, bolest i špatnou náladu překonáme.

Vždycky je přece pro co žít
a to hezké si v něčem najít.
Netrápit se nad tím, co nemůžeme,
ale plnit si, co dokázat chceme.

Nehořknout v samotě a odloučení.
Přátelé povzbudí a život nám změní…
Neváhejme pomocnou ruku podat
a k tomu i úsměv přidat.

Úsměv, to je pohlazení,
smutek vždycky v radost změní.
I to stáří kouzlo má,
když je snaha upřímná.