Všem čtenářům pod stromeček právě vychází 81. číslo Doteků! A jaké články, témata a příběhy po rozbalení v Dotecích objevíte? Ohlédneme se ještě za podzimním setkáním Lormáků v Ústí nad Orlicí a připomeneme si vítězná díla letošního 5. ročníku Ceny Hieronyma Lorma. Okénky nahlédneme do liberecké a pražské pobočky LORM, v rubrice „Hluchoslepé osobnosti“ si připomeneme Roberta J. Smithdase, amerického hluchoslepého básníka, spisovatele a lektora. Těšit se také můžete na druhou část příběhu Miroslava Michálka, literárně nadaného ředitele sdružení Okamžik.

Úvodní básní z pera naší metodičky, Zdeny Jelínkové, vás snad správně naladíme na vánoční čas!

„Přeju si, Ježíšku, ať hlavně jsem zdravá,
ať šťastní jsou, veselí ti, co mám ráda,
ať zem se netočí naruby pozpátku,
ať každé z dětí má večer svou pohádku.“

Časopis Doteky vychází díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. Děkujeme!

Verze ke stažení:

Doteky č. 81 (PDF, 768 kB)

Doteky č. 81 (DOC, 251 kB)

Časopis LORM z.s., Zima 2014

 

 

Z obsahu tohoto čísla:

• Verše
• Slovo šéfredaktora
• Zprávy z LORMu
  • Ceny Hieronyma Lorma rozdány
  • Světlo na konci tunelu
  • Co znamená zkratka „z.s.“?
  • Okénko do Libereckého kraje
• Nad dopisy čtenářů
  • Ohlédnutí
  • Životu nebezpečný doprovod
  • Vánoční přáníčka
• Místo mého srdce
  • Místa klidu a uvolnění
  • Všude tam bych chtěla žít…
• Příběh – Jak jsem si užil prvních šest desítek (2. část)
• Právní poradna
  • Jak se zvýší důchody od 1. ledna 2015?
  • Vláda schválila výměnu průkazů pro postižené bez posudků
  • Senát schválil zrušení zdravotnických poplatků
• Zdraví
  • Ombudsman pro zdraví začne nově pomáhat nemocným i zdravotníkům
• Haf
  • Služební plemena psů pro handicapované (16. díl):Bernský salašnický pes je rodinný přítel a dobrý hlídač
• Informace
  • Novinky v oblasti kompenzačních pomůcek: Ochranné silikonové špunty do uší a vibrační náramek
• Osobnosti ze světa hluchoslepých
  • Robert J. Smithdas
• Ze světa
  • Evropské fórum zdravotně postižených!
• Společenská kronika
  • Jubilea
  • Rozloučení
  • Vzpomínka
• Záliby
  • Léčivé a aromatické byliny: Anýz pomáhá proti kašli a nadýmání
  • Z literární činnosti hluchoslepých Lormáků: Doteky
  • Z literární činnosti hluchoslepých Lormáků: Podoby lásky
• Vzkazy moudrých
• Recepty

Verše

Každoroční dopis Ježíškovi

Mám před domem starou poštovní schránku
zrovna ji kopec sněhu zdobí
Beru papír, obálku a známku,
píšu každoroční dopis Ježíškovi:

Přeju si, Ježíšku, ať hlavně jsem zdravá,
ať šťastní jsou, veselí ti, co mám ráda,
ať zem se netočí naruby pozpátku,
ať každé z dětí má večer svou pohádku.

Sníh víří zběsile, hustě a sladce,
dopisy mizí v bílé už schránce
Musím si pospíšit, než celá zapadá,
stejně mě jiné přání nenapadá

než

Přeju si, Ježíšku, ať hlavně jsem zdravá,
ať šťastní jsou, veselí ti, co mám ráda,
ať zem se netočí naruby pozpátku,
ať každé z dětí má večer svou pohádku.

Prošlapat závějí ke schránce musím
pak nacpu jí psaní do slepené pusy
Doufám, že přežije, nadějí bude hřát…
Rok s rokem spojí se a já zas budu psát:

Přeju si, Ježíšku!

Zdena Jelínková

Slovo šéfredaktora

Milí čtenáři!

Ani se mi nechce věřit, jak ten čas rychle a neúprosně ubíhá! Opět se nezadržitelně blíží doba adventu s vánočními svátky a konec roku, který je tradičně spojený s oslavami Silvestra a vstupu do roku nového. V nejstarších dobách prvobytně pospolné společnosti byli lidé odkázáni na zákony přírody, ve kterých byly určujícími jevy pouze období sucha a dešťů. Řídili se časem tepla a zimy, který byl ještě navíc vymezován přírodními ději v jejich okolí. Později, jak se lidská společenství začala rozvíjet, tak potřebovala lépe synchronizovat a plánovat svou činnost. Moudrý člověk však dokázal rozpoznat čtyři roční období (tj. jaro, léto, podzim, zima), které vedly k vynálezu kalendářů. Ve starém Římě používali kalendář, který sestavil druhý římský král Numa Pompilius, žijící na přelomu 8. a 7. století před Kristem. Počátek roku tedy souvisí se zavedeným římským kalendářem, ve kterém však nový rok začínal 1. března, neboť tehdy měl rok pouze deset měsíců. Později k nim přibyly leden a únor a teprve roku 153 před Kristem byl začátek roku přesunut na 1. ledna. Přes jeho mnohé nepřesnosti ve výpočtu dnů se stal prvním kalendářem na evropském kontinentu, který revolučním způsobem ovlivnil dějiny lidstva. Od roku 46 před Kristem až do roku 1582 platil juliánský kalendář, upravený císařem Juliem Caesarem. Od současného gregoriánského kalendáře, zavedeného v roce 1582 papežem Řehořem XIII., se lišil tím, že za přestupný rok počítal všechny roky, které byly dělitelné čtyřmi. Rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským je v současné době 13 dní. Východní křesťanské církve, z nichž mezi nejrozšířenější patří pravoslavná a řeckokatolická, však gregoriánský kalendář nepřijaly a svátky dodnes slaví podle kalendáře juliánského. Proto v zemích, kde východní křesťanství převažuje (například v Rusku, Srbsku, Rumunsku, Bulharsku a Řecku) a které se juliánským kalendářem řídí, slaví Vánoce až 7. ledna a Nový rok 14. ledna. V českých zemích se však oslavy Nového roku začaly šířit až v průběhu 15. století a v 16. století se tento původně církevní svátek natrvalo ujal jako občanský, a to zřejmě díky tisku kalendářů.
Hlavním tématem tohoto zimního čísla Doteků jsou zprávy z víkendové konference, spojené s 11. Valnou hromadou LORMu, která se uskutečnila ve dnech 16. až 19. října 2014 ve Sporthotelu Tichá Orlice v Ústí nad Orlicí. Součástí této konference bylo také vyhlášení výsledků 5. ročníku literární a výtvarné soutěže o Cenu Hieronyma Lorma, tentokrát na téma Kolik podob má láska. Dále zde byly schváleny úpravy stanov včetně změny názvu naší organizace, o kterých se dočtete v článku ředitelky LORMu Petry Zimermanové. Za přečtení určitě stojí nevšední postřehy a dojmy z města nad řekou Orlicí od Václavy Turkové, jedné z účastnic konference. Do tohoto vydání vašeho oblíbeného časopisu je zařazena ještě celá řada dalších příspěvků, tak se zejména hluchoslepí čtenáři mají na co těšit!
Radostné a pokojné prožití vánočních svátků, naplněné štěstím, milými dárečky pod stromečkem a stálým úsměvem ve tváři, do nového roku 2015 hlavně hodně životního optimismu, fůru dobré pohody, mír a světlo v duši, samozřejmě také dobré počtení upřímně přeje Váš

Zdeněk Sedláček

Zprávy z LORMu

Ceny Hieronyma Lorma rozdány!

Tvůrčí osobnosti z řad hluchoslepých převzaly v sobotu 18. října během slavnostního večera ceny za svoji uměleckou tvorbu na společné téma Kolik podob má láska. Vyhlášení výsledků 5. ročníku soutěže o Cenu Hieronyma Lorma proběhlo o víkendu na konferenci spolku LORM v Ústí nad Orlicí. Hlavní Cenu odborné poroty, velké dřevěné srdce za 1. místo v kategorii poezie, převzala paní Václava Turková za báseň Doteky. Porota dále udělila v kategorii próza 1. místo panu Františku Hynkovi za povídku s názvem Podoby lásky.
Vedle Ceny odborné poroty byly vítězům předány i Ceny veřejnosti na základě hlasování, které po celé září běželo na webových stránkách www.lorm.cz. Největší počet elektronických hlasů v kategorii poezie získala báseň Hádala se duše s tělem paní Olgy Opavské, v kategorii próza mělo u veřejnosti největší úspěch dílo s názvem Paprsek lásky od stejné autorky paní Olgy Opavské. Do elektronického hlasování se zapojilo přes 300 osob.
Letos došlo při hlasování k zajímavé shodě u vybraných děl ze strany odborné poroty a veřejnosti, hluchoslepá autorka Olga Opavská převzala během sobotního večera hned čtyři ceny.
Na konferenci byly zpřístupněny všechny přihlášené básně a povídky, které si mohli návštěvníci přečíst ve zvětšeném černotisku a Braillově písmu. Výtvarná díla zde byla rovněž vystavena a právě samotní účastníci akce rozhodli hlasováním o vítězi výtvarné soutěže. Suverénně největší počet hlasů získal keramický triptych Podoby lásky a vybojoval jeho autorce, paní Lence Křepinské, první místo.
Na webových stránkách www.lorm.cz lze najít celkové výsledky soutěže i vítězná literární díla. Soutěž byla pořádána pod záštitou a za laskavé podpory Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška.

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

Světlo na konci tunelu

Milí čtenáři Doteků,

od letošního jara vás v každém čísle Doteků seznamuji s vývojem událostí kolem financování našich služeb pro hluchoslepé. Kromě katastrofického podfinancování od začátku února řešíme, zda nás MPSV nechá v celostátním dotačním programu, nebo nás donutí zcela nesmyslně přejít do krajského programu. To by představovalo obrovskou administrativní zátěž a spoustu rizika.
Koncem září, před uzávěrkou podzimního čísla Doteků, jsme stále ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV ČR) neměli žádné stanovisko a odpověď na zásadní otázku, zda máme na rok 2015 žádat u všech 14 krajů jednotlivě, nebo celostátně u MPSV! Až ve čtvrtek 2. října po ránu jsem měla z MPSV klíčový telefonát, který po devíti měsících únavných jednání přinesl paprsek naděje do veškerého našeho pracovního úsilí, a já opět spatřila světlo na konci tunelu! Nepřeháním!
Metodička z MPSV mi sdělila, abychom na rok 2015 zažádali na všechny naše 4 služby v celostátním programu! Jedná se o strategické rozhodnutí a velké vítězství rozumu ve prospěch našich hluchoslepých klientů. Celé to začalo špatným rozhodnutím ze strany MPSV už před 2 lety a to mělo za následek katastroficky hubený letošní rok z pohledu financování. Doufejme, že toto krizové období a naprosté nepochopení charakteru našich služeb ze strany zástupců MPSV je za námi a čeká nás klidnější období.
Na rok 2015 jsme k termínu uzávěrky (3. listopadu 2014) podali žádost o dotace na všechny naše 4 registrované služby. To nám však nedává žádné záruky, že dotace dostaneme v plné nebo částečné výši. Protože dotace jsou vždy pouze jen na jeden rok a není na ně právní nárok, nemá nikdo z poskytovatelů-žadatelů jistotu, v jaké výši mu dotace bude přidělena. Výsledek dotačního řízení se odhadem dozvíme na přelomu ledna a února 2015, finanční prostředky na financování služeb nám budou zaslány nejdřív koncem března (1. splátka). Což v praxi znamená, že na provoz organizace a služeb musíme mít každý rok rezervu, z které uhradíme náklady za první tři měsíce roku.
Jinými slovy, nadále žijeme v době nejisté, jisté však je, že jsme pro příštích několik dlouhých let vyhráli strategickou bitvu!
Proto nám držte prosím palce, ať se v příštím roce místo nekonečného dohadování s úředníky můžeme opět plně soustředit na rozvíjení kvalitních sociálních služeb pro hluchoslepé!

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

Co znamená zkratka „z.s.“?

Možná jste si v názvu naší organizace všimli nové zkratky a říkáte si, co vlastně znamená? Na podzimní víkendové konferenci LORM v Ústí nad Orlicí se v sobotu 18. října 2014 konala 11. Valná hromada LORM, kde byly mimo jiné schváleny úpravy našich stanov. Od 18. října 2014 se naše organizace stala oficiálně i podle názvu spolkem. Právní název naší organizace je „LORM – Společnost pro hluchoslepé z.s.“, nebo zkráceně „LORM z.s.“. Zkratka „z.s.“ znamená „zapsaný spolek“. Tyto změny vyplynuly z nového občanského zákoníku platného od 1. ledna 2014. Na našich webových stránkách již najdete upravenou verzi stanov: https://www.lorm.cz/o-lorm/stanovy/.
Na programu Valné hromady byly i volby kandidátů do funkce předseda, člen Výkonné rady a Dozorčí rady. Členové, kteří hlasovali prezenčně a korespondenčně, si na další čtyřleté období zvolili následující zástupce:

Předseda
• Pavel Nepraš

Výkonná rada
• Mgr. David Berenreiter
• Miloslav Koklar
• Pavel Nepraš, předseda Výkonné rady
• Mgr. Lenka Veverková
• Ing. Jiřina Vlčková

Dozorčí rada
• Mgr. Hana Dvořáková
• Mgr. Irena Honzáková
• Marie Tesková

Za nás za všechny gratuluji všem nově zvoleným zástupcům našeho spolku a přeji jim hodně nápadů, energie a výdrže! A jménem všech členů bych ráda poděkovala předsedovi, členům Výkonné a Dozorčí rady, kteří věnovali jako dobrovolníci spoustu svého volného času naší organizaci v předchozím funkčním období 2012–2014! Dovolím si za nás za všechny členy i klienty říci, že si jejich podpory velmi vážíme!

Petra Zimermanová
ředitelka LORM z.s.

Okénko do Libereckého kraje a Prahy

Vážení a milí Lormáci,

můj první půlrok v Libereckém kraji uplynul jako voda a já už se mohu ohlédnout za tím, co se tu během minulých měsíců přihodilo. Především bych ale moc ráda poděkovala všem Lormákům z Liberecka, kteří mne tak mile mezi sebe přijali a znovu dokola mi mimo jiné trpělivě vysvětlují, jak se kam dostanu a kde co je.
První liberecký klub, kterého jsem se zúčastnila, začal tak trochu symbolicky prohlídkou zdejší radnice. Paní průvodkyně nám představila historii této krásné novorenesanční budovy z konce 19. století a předvedla nám ty nejpůsobivější části – největší dojem na nás asi udělala nádherná, dřevem obložená obřadní síň. Postáli jsme také na balustrádovém balkóně a shlíželi dolů na náměstí stejně jako už před námi mnohé významné osobnosti, které zde hovořily k lidem shromážděným dole – ať už to byl třeba císař František Josef I., Edvard Beneš či Václav Havel.
Několik libereckých klubů jsme strávili rukodělnou činností – glazovali jsme keramiku, navlékali korálky, drhali či s předstihem tvořili vánoční přání pro sponzory. Jeden klub byl také věnován bylinkám: kdo mohl, přinesl čerstvě natrhané bylinky, a pak jsme podle vůně či vzhledu poznávali ty známé a byli překvapováni těmi dosud nepoznanými. Dovídali jsme se také, k čemu je která bylinka dobrá, a bylo opravdu úžasné zjišťovat, kolik zajímavého každý ví. Určitě také používáte majoránku, dobromysl nebo tymián, ale zkusili jste už třeba saturejku, libeček nebo šalvěj? Rozmarýn, levanduli či meduňku? Všechny čerstvé a voňavé? A potom, když je nasušíte, můžete si z nich vyrobit třeba relaxační vonnou sůl, která pomáhá, voní a krásně vypadá, tak jako jsme to na klubu udělali my.
V říjnu za námi do klubovny dorazila paní Brodská z Městské policie Liberec. Přišla nám říci, co dělat, abychom omezili nebezpečí, která na nás leckde číhají, a jak si poradit v některých ohrožujících situacích. Všichni to vlastně tak trochu víme, ale musíme to občas slyšet znova, abychom si uvědomili, že je potřeba být obezřetný. Paní policistka ostatně svůj výklad prokládala případy z praxe, které dokládaly, že je nutné nic nepodceňovat. Jak nosit (a jak nenosit) tašku, jak si uložit peněženku, jak se zachovat, když na ulici najdeme injekční stříkačku – to všechno je dobré si uvědomit a znát. Dostali jsme také užitečné informační materiály a mohli jsme si zkusit fungování „zvukového bodyguarda“ – pomůcky, která nám může přivolat pomoc, když jsme v nebezpečí, nebo třeba zaplašit agresivního psa. A vlastně bylo také moc příjemné vědět, že v Městské policii Liberec pracují takoví vstřícní lidé jako paní Brodská, kteří se opravdu snaží o co nejpohodovější život občanů.
Už se těším na naše další liberecká klubová setkání a vůbec na všechna setkání s Lormáky z krásného Libereckého kraje!
A protože moje působnost nespadá jen do Libereckého kraje, ale i do Prahy a blízkého okolí, pojďme společně nahlédnout i sem:
První, čeho si tu určitě každý všimne, je plno aktivních Lormáků, lidí nejen z Prahy, ale i z velmi širokého okolí, kteří do Prahy neváhají cestovat. Jistě ale vědí proč, vždyť se tu pořád něco zajímavého děje. A nejen přímo ve městě samotném – na jaře a v létě nás počasí vylákalo i za jeho hranice.
V červnu jsme vyrazili do Berouna. Rádi jsme se schovali před pálícím sluncem mezi kamenné zdi starobylého Jenštejnského domu, kde sídlí muzeum, a prohlédli si exponáty, týkající se převážně zdejšího kraje. Ve stínu besídky na dvoře na nás pak čekaly připravené nápoje a mnoho dalších zajímavých předmětů – osahali jsme si dávnověké trilobity, zabubnovali na starý vojenský buben a poslechli si písničky, které nám pan průvodce přehrál na starém tahacím flašinetu. Přes půvabné náměstí se dvěma branami jsme se pak vydali do gotického kostela sv. Jakuba Staršího poslechnout si výklad zdejšího pana faráře a obdivovat barokní interiér.
Jiného horkého letního dne jsme se vypravili do Lán. Nejprve jsme zamířili na místní hřbitov. Hrob                     T. G. Masaryka, kde jsou pohřbeni i další členové jeho rodiny, nás překvapil svou prostotou. Poté jsme zamířili do Muzea TGM. Muzeum je umístěno v nově rekonstruované, prostorné budově, bývalé sýpce. Bylo otevřeno roku 2003. Najdeme zde mnoho předmětů spojených s naším prvním prezidentem a jeho rodinou, ale také s dobou, v níž žil. Prohlédli jsme si dobové oblečení či mobiliář, předměty týkající se světové války, ale také obrazy členů Masarykovy rodiny, jejich osobní předměty či posmrtné masky prezidenta a jeho manželky Charlotty. Naší poslední zastávkou v Lánech byl park, v němž jsme obdivovali budovou zámku střeženou hradní stráží a po cestičkách vinoucích se mezi zastřiženými trávníky a vzrostlými stromy jsme dorazili až ke krásným bílým skleníkům plným exotické květeny.
V létě jsme také navštívili Muzeum MHD v Praze, kde mnozí zavzpomínali na své dětství či mládí – při pohledu na řady letitých tramvají a autobusů nešlo si nevybavit, jak jsme s nimi jezdili před dvaceti, třiceti, čtyřiceti lety. Některé vozy však už na vlastní kůži nezažil nikdo – vždyť tu byli krasavci i století staří, krásně nazdobení. Kdo by si ale nechtěl vyzkoušet posezení na dřevěných lavicích třeba v takové primátorské tramvaji s tepaným znakem města na dveřích?
Poslední letní výlet jsme si udělali vlastně už na podzim – dojeli jsme do Nelahozevsi, kde se nad Vltavou tyčí nádherný renesanční zámek plný cenných obrazů a dalších uměleckých předmětů, které během století nashromáždila roudnická větev rodu Lobkowiczů, jíž zámek patří. Mohli jsme tak obdivovat originály obrazů od světoznámých malířů, například Rubense či Veroneseho. Na konci prohlídky jsme se pak mohli přenést do starých dob, kdy jsme si v jednom z nádherných zámeckých sálů nasadili barokní klobouky a ovívali se vějíři. A když už jsme byli v Nelahozevsi, nemohli jsme minout ani rodný dům Antonína Dvořáka. Prohlédli jsme si jeho rodnou světničku i hudební nástroje, na které Mistr kdysi hrával.
V létě jsme stihli navštívit také zámek Berchtold či botanickou zahradu v Malešicích, ale o těchto výletech jste si už mohli přečíst krásné vyprávění v minulém čísle Doteků. A o dalších zážitcích si ještě jistě přečtete v budoucnu, protože Lormáci z Prahy a širokého okolí se rozhodně nehodlají nudit ani v následujících měsících.

Marie Švábová
terénní sociální pracovnice Praha

Nad dopisy čtenářů

Ohlédnutí

Letošní Valná hromada a vyhlášení 5. ročníku soutěže o Cenu Hieronyma Lorma se konaly na víkendové konferenci v Ústí nad Orlicí. Pobyt jsem si i přes nepříjemné zdravotní potíže užila docela pěkně. Programová nabídka byla bohatá a pro mne to bylo první seznámení se s tímto městem. Město se rozkládá v údolí řeky Orlice a je obklopené kolem dokola zelenými kopci. První dva dny však mrholilo, pršelo a byla mlha, ale zima nebyla.
Po příjezdu jsme byli pozváni do Hernychovy vily, jejímž majitelem byl někdejší vlastník ústecké textilky. Vila byla honosná, se širokým schodištěm, dvěma patry a výše ještě pokračovalo úzké točité schodiště na vrchol věže. Dnes je tu městské muzeum se zimní zahradou a v každé místnosti samostatná výstava. Například v jedné z nich byl orloj, starý nábytek a figuríny oblečené podle módy z doby, kdy žil továrník Hernych. Kdesi byly sochy od místního sochaře Quida Kociana. A v jedné místnosti, no, to jsem nevěřila vlastním dobrým sluchadlům, když mi Maruška Švábová četla, že výstava je věnována nejstaršímu řemeslu. To jsem tedy ještě nikde neviděla! A opravdu – bylo vystaveno průhledné prádélko, labutěnky, obrázky, jak pán přepočítává peníze, novinové výtisky, příšerné nástroje používané pro potraty, a tak podobně. Někteří jsme si vyšlápli schody nahoru a z ochozu byla na dosah socha sv. Floriánka s helmou a jakousi kropicí hadicí v ruce. Florián je ochránce hasičů, ale také byl prý patronem stavitele této vily, proto asi zdobí průčelí tohoto domu, aby jej chránil od požáru.
Krásný barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie z 18. století byl postaven na místě starého kostelíku za pouhých šest let. Je součástí historického centra města. Místní pan farář nám opravdu moc pěkně povyprávěl na druhý den našeho pobytu o historii stavby, uměleckých dílech, zajímavostech a nakonec zahrál i na varhany. Též někteří z účastníků si hru na varhany vyzkoušeli. Panna Maria Nanebevzatá je zobrazována na modrém pozadí obrazu s dvanácti hvězdami kolem hlavy. Tento motiv dvanácti hvězd na modrém pozadí se dostal na vlajku EU. Tím chtěl autor vlajky zdůraznit, že Evropa stojí na křesťanských základech… Ke kostelu se váže pověst o obrazu ústecké Panny Marie. Žena s dítětem Ježíšem a čtyři andělé za nimi prý zdobí mnohé domácnosti ve městě. V Ústí nad Orlicí je velká tradice papírových betlémů, největší je prý až 5 metrů dlouhý a 2 metry široký. Každoročně se kolem Vánoc konají výstavy všech těchto betlémů, které malovali místní lidoví malíři. A další zajímavostí je korouhev na vrcholu věže kostela. Pověst praví, když se orlice dívá k řece, že má žízeň a bude pršet. Hned jakmile jsme vyšli z kostela, zeptala jsem se Marušky, kamže ta orlice kouká. Odpověděla mi: „Sice nevím, kterým směrem se řeka nachází, ale určitě žízeň má,“ neb do tváří nám padaly kapky deště.
Odpoledne byl pro nás zorganizován koncert v místní základní umělecké škole. Holčičky a také už velké slečny v červených sukýnkách a jeden kluk mezi nimi v černých kalhotách zpívali jen pro nás. Celou půl hodinu! Zpěv byl prokládán různými vtipnými pohybovými efekty dětí, takže jsme se bavili ohromně všichni, slyšící i neslyšící. Zdena mi říkala: „To byl pro mne největší zážitek, pozorovat, jak neslyšící celý ten koncert s nadšením sledují.“ Paní sbormistryně pak hrála na harmoniku na našem slavnostním večírku.
Já jsem si nechtěla nechat ujít hřbitov se sochami Quida Kociana. Mám moc ráda tahle tichá, pietní místa, kde se uzavírá životní pouť známých i neznámých lidí. Hřbitov se nacházel nedaleko našeho hotelu, kde vůně chryzantém, tlející listí i drobný déšť umocňovaly podzimní atmosféru. Na hrobě rodiny Kocianů je vytesaná busta usmívajícího se dědečka, jak ji ztvárnil jeho vnuk. K vidění byla spousta starých náhrobků se sochami poutníka, anděla, klečící a rozjímající dívky, vojáka… Spousta krásných soch a uprostřed hřbitova vysoký kříž s Ježíšem a u paty kříže stojí lkající žena. Na náhrobcích byly dávné nápisy, jako „zde odpočívá zemský městský lékař a vdova po zemském městském lékaři“, či „absolvent obchodní akademie“. Pro nás trošku úsměvné, ale zaznívá tu duch tehdejší doby. Mně se snad nejvíce líbil prostý hrob se sochou poutníka. Prohlédla jsem si snad každý záhyb nařasené kamenné látky jeho pláště a vůbec jsem nebyla k utržení. Ale Maruška trpělivě obdivovala sochy a náhrobky a ticho pietního místa kolegiálně se mnou.
Večer jsme se všichni usadili v salónku hotelu a vydali jsme se na cestu dvouletou minulostí. Zdena nás provedla posledními dvěma roky, kterak se co událo v naší organizaci LORM od poslední Valné hromady. Dalo by se říci cesta „od hromady ke hromadě“. Petra k tomu připravila pestrou paletu fotek z různých akcí a událostí, které z databáze vybrala a promítala. Každý si mohl představit a připomenout všechnu tu mravenčí práci i hezká setkání.
Další den už vypukla Valná hromada a u mne vypukla jakási nevítaná viróza. Přesto po dopoledním hlasování jsem se rozhodla jít spolu se skupinkou turistů, kteří si to namířili na rozhlednu nad městem. Nejprve jsme šli po cyklostezce údolím řeky Orlice a sluníčko už se konečně ukázalo v plné své kráse i podzimní síle. Bylo to krásné pohlazení na vzduchu a v přírodě. Když však zdatní turisté začali stoupat křížovou cestou nahoru do kopce, vzdala jsem to a vrátila se s Maruškou zpět do hotelu a celý ten slavnostní večer a slavnostní noc jsem proležela v hotelovém pokoji s kyblíčkem u postele. A můj anděl strážný Maruška mi snášela modré z nebe v podobě hořkého čaje, povzbuzovala a občas, když jsem já nezvládla obsah kbelíčku vyprázdnit, se hned s jejím příchodem stalo.
Později mi přišla oznámit čerstvou novinku, že jsem vyhrála se svou básní první místo u odborné poroty. Měla jsem z toho velikou radost, vůbec jsem s tím nepočítala. Vlastně jsem dlouho byla přesvědčena, že se letos do soutěže ani nezapojím, nic mne nenapadalo, o čem bych mohla psát, ač téma bylo opravdu široké i krásné. Ale čas od času jsem se nad tématem zamýšlela. Až jednoho červnového rána jsem se probudila, svítilo sluníčko a mne to vylákalo hned na zahradu. A ohromně mne překvapilo, jaké bylo teplo. A já si řekla: „No, tohle miluju!“ a hned jsem měla úsměv na tváři. A napadlo mne – vždyť vlastně díky tomu, co milujeme, stojí náš život za to. A o tom ty moje verše jsou. Jsem tedy moc ráda, že veršům bylo rozumět, a všem, kdo mi dali hlas, opravdu upřímně děkuji.

Václava Turková

Životu nebezpečný doprovod

Mám rád nabídnuté doprovody, nikdy neodmítnu. Je to i moje rada všem: nabídnutý doprovod zbytečně neodmítejte – když jdete sami a někdo vám nabídne doprovod, poznáte nového člověka, promluvíte. Kdybych šel s rodinným příslušníkem, nevím, kudy jdeme nebo koho potkáváme. S nabídnutým doprovodem se dovím, kde ten člověk pracuje, poznám jeho výšku, poznám, zda je to žena nebo muž, když má 180 cm, zeptám se ho na basket. Lidi rádi povídají a já z několika slov třeba vytuším, jak zdraví lidé žijí, jaké mají problémy atd. Lidé tak také poznají, že slepec může mít zájem i o způsob života druhého člověka, nejen o sebe. Proto rád počkám na nabídku náhodného doprovodu.
Náhodný doprovod nikdy neodmítám, ani když cestu znám, protože vím, že ne všichni postižení jsou samostatní. Kdybych odmítl, ten odmítnutý by do budoucna třeba už nikomu pomoc nenabídl. Když jsou lidé rozhodnutí pomoct, mají motivaci pomoct – někteří jsou věřící, někteří jsou skauti, někdo má postiženého v rodině, někdo je zvědavý (ti se většinou ptají: „Jak se vám to stalo?“) atd. A očekávají, že tu pomoc přijmeme.
Doslýchám se například o jedné nevidomé, která hrubě odmítá pomoc („Starejte se o sebe“). Třeba má špatné zkušenosti, to nevím, ale ty lidi odmítá a lidi pak říkají: „My jsme se báli vám nabídnout pomoc, protože tady chodí jedna paní a je na nás hrubá…“
Také proto já doprovod nikdy neodmítám.
A tak jednou takhle kývám holí a ptám se: „Jsem prosím už u žlutého paneláku?“ Lidé se rozhlédnou a někdo řekne: „Já bych vás tam odvedl, ale tady je paní, ta bydlí ve vašem domě.“
„Já vás tam dovedu,“ říká ta paní.
„Kdybyste byla tak hodná.“ Hledám loket její ruky a musím dost vzpažit, protože její loket je ve výši mé hlavy.
Brzy zjišťuji, že nejdeme mým oblíbeným chodníkem, ale zkratkovou pěšinkou, která je plná hrbolů, takže nemůžu plně kontrolovat svou chůzi a musím se plně spolehnout na její ruku. Ale vtom najednou zakopnu o kořen. Padám, ale loket té paní mě nepustí. Místo abych padal na napřaženou ruku dopředu, padám proto na záda a spadnu zády na zem.
„Počkejte, já vám pomůžu.“ Její ruka nahmátne můj opasek na břiše a vyzdvihne mě za něj do výšky. „Postavte se nohama na zem,“ říká, ale moje nohy a ruce mávají ve vzduchu. Marně se snažím nahmátnout zem.
„To byste mě musela dát níž.“
Ochotně mě pustí a já padám na jakési ostré kamínky. V ten okamžik stoupá moje úcta k fakírům, kteří podobně jako teď já dokáží ležet na ostrých hrotech. Převracím se na kolena a zjišťuji, že jsou to vlastně suché borovicové šišky. Pokouším se vstát, ale to už zase ruka té paní hmatá po mých zádech, kde mám opasek, a její hlas upozorňuje, že mi ráda pomůže se zvednout. Hrozím se, že se vše bude opakovat. V duchu si vyčítám, že jsem těch pár kroků domů nešel samostatně, ale zásada je zásada, jestliže přijímám každý nabídnutý doprovod, nemohu si vybírat.
Konečně stojím na třesoucích se nohou. Vidím, že jsem se nijak vážně nezranil a mohu navázat další hovor.
„Jak to mám daleko ke dveřím mého domu?“
„Asi deset metrů.“
„Já jsem poznal, že jste asi nějaká sportovkyně?“
„No, nejsem, ale měřím 193 centimetrů a potřebovala bych shodit tak 20 kilo, mám 117 kilogramů.“
Ihned jsem si představil tu obryni a vedle ní sebe, třesoucího se trpaslíka. Pak se svěřte náhradnímu doprovodu!
Podle výšky lokte tedy poznám výšku doprovodu, poznám, zda je to žena či muž i přibližný věk, jestli je to kuřák, jestli má vypito nebo ne (protože chodím ven i v noci a takových je dost) a hned si vymýšlím nedotěrnou otázku, jakou sílu asi ten člověk má, abych byl dopředu připraven.

Viktor Sedlář

Vánoční přáníčka

Psal se 4. listopad 2014. Byl pěkný den. Sluníčko svítilo, podzim hýřil barvami. Krásně se nám za doprovodu Jany vykračovalo od autobusové zastávky do naší malé, ale útulné klubovny v Jindřichově Hradci. Je zajímavé, že tento klub patří mezi nejnavštěvovanější.
Sešli jsme se, abychom vyrobili vánoční přáníčka pro sponzory. Asi nejen já, ale i ostatní Lormáci si uvědomují, jak jsou pro nás sponzoři důležití, že nebýt jejich finanční pomoci, nemohly by se konat třeba naše kluby, které jsou vždy s pestrým programem.
Po malém občerstvení kávou, čajem a také vánočkou, kterou přinesla Andulka, jsme se pustili do výroby. Já s Milenou jsme vyšívaly zvonečky a hvězdičky, ostatní nalepovali stromečky a komety na papír. Práce nám šla rychle od ruky a zbylo i dostatek času na povídání.
Snad se naše přání budou líbit! Rádi je přichystáme i příští rok a všem sponzorům moc děkujeme.

Marcela Peterková

Místo mého srdce

Místa klidu a uvolnění

Dosti často poslouchám Křesťanské vysílání a Doteky víry, jsem však dost kritický k tomu, když mě ta či ona církev dává jakoby jasné odpovědi a směruje myšlení lidí tím či oním směrem. Kdysi jsem rád navštěvoval kostely a chrámy a nezkoumal jsem, které z těch mnoha církví patří. Hlavně že tam zrovna nikdo nebyl, nebo když tam bylo jen několik lidí, také tak zadumaných jako já. Vnímal jsem ten prostor jako dobré místo k zastavení se, zklidnění a rozjímání. Mám však rád i jiná místa, kde se člověk může vytrhnout z toho dnešního shonu, zastavit se, nechat na sebe působit onen klidný a vznešený prostor i čas. Nemusí to být jen chrám, i v přírodě jsou taková místa klidu a uvolnění.
Slyšel jsem v rádiu jednoho kněze, který to asi cítil podobně. Řekl to s nadsázkou a já jsem mu svým způsobem dal za pravdu: „Když Bůh dokončil stvoření světa, pohlédl a zjistil, že je to dobré. Ale přece jen tomu něco chybělo, a tak ještě nakonec stvořil Českomoravskou vysočinu, to proto, aby se měl kde procházet.“
Je to tak. Českomoravská vysočina je sice náš nejrozlehlejší geologický útvar, ale má všechno takové jakési přiměřené – louky, lesy, potůčky, říčky, jezírka i tůně, kopce i skály a překrásná údolí. Asi ne nadarmo odtud pochází celá řada spisovatelů a umělců, ale i ti ostatní sem přicházejí, aby tu načerpali inspiraci, aby tu načerpali energii a sílu té krásy všude kolem.
A ty říčky a potůčky! Jedny se ubírají k Severnímu moři a o kousíček vedle zase směřují kamsi na opačnou stranu k moři Černému. Celá Vysočina je krásná, ale Jihlavské vrchy tolik neznám. Zato ve Žďárských vrších jsem doma, vždyť jsem rodilý Žďárák. Máme tu dokonce řeku, která čarovala. Film, který se tak jmenuje, začíná ve žďárském Amylónu a hrdina filmu se přes Prahu vrací nazpět proti proudu té čarující řeky, nazpět do toho Amylónu, ale i do svého mládí. Dnes již Amylón neexistuje. Musel ustoupit jiné stavbě. A jestli někdy budete mít možnost film „Řeka čaruje“ zhlédnout, tak neváhejte. Je to krásná pohádka pro dospělé.
Člověk, který ztrácí zrak zvolna a pomalu, si postupně i zvyká. Pamatuje si však krásy přírody, nádherná zákoutí řek, potůčků, slyší šumění vody a vzpomíná, jak se cítil dobře pod rozložitými korunami stromů, které se skláněly nad vodní hladinou, až se někde dotýkaly větví stromů na protějším břehu a vytvářely klenbu nad tím zázrakem, takže se člověk v těch místech cítil jako ve vznešeném chrámu. Rád jsem poslouchal šumění vody a zpěv ptáčků v těch skrytých a duši člověka povznášejících chrámech přírody.
Podobných míst na té řece jsem měl celou řádku. Tam jsem se vždy usadil, rybářský prut odložil vedle sebe a vychutnával ten klid a tu nádheru kolem.
A radoval jsem se i z drobností a maličkostí. A z té úžasné svobody. Znal jsem ona místa, znal jsem řeku metr za metrem. To všechno, i tisíce a tisíce dalších zázraků, to všechno je pryč. I ta svoboda zajít si tam, kam to člověka táhne. Z automobilu to vidět není. Dnes, když mě dcera někam veze, ukazuji na údolí, kde si ty krásy pamatuji, a říkám: „Tam je řeka, tam jsem znal každý kámen, skálu, zátočinu i tišiny, louky a stromy.“ Já si to pamatuji. A lituji řidičů, kteří jedou, jedou a neví.
Také vždy, když si vzpomenu na letiště v Henčově, jak všechny trable a starosti zůstaly kdesi dole, jak křídla letadla zněla šuměním vzduchu v tom nebeském prostoru, jak letadlo poslouchalo každou moji myšlenku, každý můj pohyb tak přesně, jako bych s tím strojem splynul v jednu bytost, tak si vždy říkám, zda je dobře něco takového zažít. Tu krásu, velebnost, pocit svobody a volnosti nelze slovy popsat. Měl jsem tohle zažít, nebo ne? Sice bych nevěděl, o co jsem slepotou ochuzen, ale zase bych ten pocit nepoznal.
Dodnes nevím, co je lepší: vědět, nebo nevědět ? A tak si každý nese to svoje trápení sám v sobě. Nikdo jiný to nemůže pochopit, i kdyby se snažil sebevíc.

František Hynek

Všude tam bych chtěla žít…

Míst mého srdce je mnoho. Při mých cestách jsem vždycky našla místo, které mě zaujalo, kdy jsem si říkala, že tady bych chtěla žít, jako třeba na Capri v Munteho nádherné zahradě vysoko nad mořem, nebo v malém městečku v Itálii, kde je na každém kroku románský kostel či klášter, nebo v Provence s rozsáhlými poli levandulí, nebo poblíž sněhobílých Dolomitů, které jako by se vznášely v oblacích. Srdce mi usedalo nad zádumčivostí norské krajiny s hlubokými fjordy, chtěla bych žít v některém z amerických národních parků, chtěla bych žít ve španělské Andalusii, všude tam, kde je příroda. Ale také bych mohla žít v New Yorku, Paříži, San Francisku, Rio de Janeiru a dalších městech. Všude tam jsem nechala kousek srdce. Všude tam bych chtěla žít, ale musela jsem se vracet domů. Nerada. Ale když jdu uličkami staré Prahy, po Kampě a malostranských
zahradách, tak zjišťuji, že i tady doma je místo mého srdce.

Stanislava Kníchalová

Příběh – Jak jsem si užil prvních šest desítek (2. část)

Ředitelka společnosti LORM paní Petra Zimermanová mě požádala o článek pro Doteky a paní Zdena Jelínková to pak upřesnila, že to má být něco o mně, o co bych se mohl podělit se čtenáři. Rád jsem pro sympatické lidi a spolupracující sdružení článek odsouhlasil, ale pak jsem se zarazil. Jak psát o sobě, aby to nebylo sebestředné? A jak se o sobě rozepsat, abych čtenáře neunavoval něčím, co je jen moje? Přiznávám ale, že jsem toho o sobě napsal vlastně už dost, a to do různých fejetonů a do knih „Nevídáno“ a „Zavřené oči“. Byly to různé fejetony a drobné povídky, ve kterých nešlo o mne, ale o nějakou myšlenku, názor, anekdotu, ke kterým jsem použil tu či onu epizodu ze svého života, abych si nemusel vymýšlet a abych si za napsaným stál jako za životem ověřenou skutečností. A tak mě napadlo vybrat ze starších i novějších článků a uvedených knih pár epizod, upravit je a spojit do jednoho celku. Zrovna v srpnu mám potkat svou šedesátku a k té vyjde moje třetí a možná už poslední kniha „Tady stojíte dost blbě“, takže jsem se svými texty dost zabýval a mám je ještě v hlavě. Jdu tedy vybírat a spojovat a hledat, co mi jednotlivé desítky let v mém životě darovaly. A jelikož mi život přinesl postupnou ztrátu zraku, bude to také o ní.

Poslání

Povzbudivý míchá lék
básník Míra Michálek

Pardál a kolo
Tohle trápí pardály
proč má kolo pedály
proč se na něm šlape
těžko pardál chápe

V noci ho to trápí
zkoumá svoje tlapy
takhle tomu přivykl
nekoupí si bicykl

Bude tlapat po svých tlapách
s kolem by se nejspíš natáh
pak by místo „pardále“
říkali mu „padale“

Pátá a šestá desítka aneb probíhá přistání na zemi
Bylo nutno vrátit se z výletu do nesmrtelna, opustit éru bezmezné energie a nekonečného času, dobu výkonného středního věku. Přišla pozdní dospělost, předvoj doby třídění důležitého a méně důležitého, doby zamyšlení se, k čemu to vše vlastně bylo.
Handicap mi těsně před čtyřicítkou přinesl zajímavou práci plnou setkání s lidmi, jako bylo třeba to následující:
„Kam to jdeš? Dávej pozor!“ káravě říká pěkně upravená a přes svůj věk stále dobře udržovaná dáma svému poněkud méně upravenému a nepříliš udržovanému nevidomému manželovi, muži zjevně mírnému a smířenému s osudem. Přitom ho zezadu prostrkává mezi futrem a křídlem dveří a otlouká s ním neústupné dřevo. Pán, říkejme mu třeba Miller, neprotestuje, zatímco já, tehdy ještě dosti vidící pracovník organizace nevidomých a slabozrakých, vnitřně protestuji. Jelikož se tato situace poněkolikáté opakuje, příležitostně oné dámě taktně vysvětluji, jak správně doprovázet nevidomého.
Paní Millerová můj výklad se zájmem vyslechne, fundovaně ho doplní o další detaily, které zná z rekondičních pobytů, a její muž si manželčinu péči pochválí. Pak se zvednou a odkráčejí. Při východu z místnosti se stane něco pro mne zcela nečekaného. Ona dáma se opět zezadu chopí svého manžela a začne ho znovu „stěhovat“ jako skříň. Strká ho před sebou a vytýká mu, že neumí odhadnout, kde jsou futra a křídlo otevřených dveří. Tak to je jedna z tisíců epizod.

Šéf
Uchopíme kravatu
uvážem ji na tátu
na nohy mu dáme boty
a pak hajdy do roboty
na úřadu ať si mele
ve své funkci ředitele

Nebo tahle z povodní v Praze před dvanácti lety:
Ještě napůl spící vnímám vzdálený naléhavý a nepřerušovaný zvuk houkajících policejních aut. Chvíli přemýšlím co se děje. Ke všemu ještě zvoní telefon. Kdo tak brzy volá? Ve sluchátku mě překvapí neklidný hlas jedné dobrovolnice. Omlouvá se, že nám asi nepomůže se čtvrtečním výcvikem. Od tří v noci je vzhůru, musela se evakuovat a je už za Prahou u rodičů. Neví, co bude dál. Ledová informační sprcha mne dokonale probudila. Povodeň je tady! Celé úterý přecházím od televize k rozhlasu, telefonujeme si s přáteli. Běží čas a je to pořád horší. Středa. Obvolávám přátele a některé dobrovolníky, jak na tom jsou. Jednu z těch nejaktivnějších nemohu zastihnout, buď odjela ještě před povodní na zahraniční dovolenou, nebo má problémy, bydlí někde u Vltavy. Jindy usměvavá podnikatelka má vytopenou firmu a omlouvá se, že vytištění našeho materiálu nebude možné. Ruším čtvrteční akci. Jedna z pozvaných je uvězněna ve čtvrtém patře na nábřeží a sleduje hrozivě se valící řeku z okna. Do práce se nedostanu, je za řekou. Dozvídám se, že máme odpojenou techniku, neboť několikadenní déšť si našel cesty do našich prostor. V klubovně chytají vodu do kýblů. Proti tomu, co se děje venku, to jsou ovšem jen směšné kapičky. Utíkají další dny. Dobrých zpráv mnoho není, i když vlastně ty o dobrovolnících stojí za to. Mluví se o nich v rozhlase, televizi, ale i mezi lidmi v okolí. Dobrovolník pečující o naše počítače, jinak správce sítě jednoho úřadu, nyní organizuje stavbu protipovodňových hrází a po jejich protržení pracuje v centru pomoci. Evakuovaná dobrovolnice z úterního rána je už zapojena jako dobrovolnice v evakuačním centru.
Nadační fond Českého rozhlasu organizuje pomoc nevidomým postiženým povodněmi včetně průvodcovské služby, která je v dopravním zmatku velmi potřebná. My máme dobrovolníky proškolit v dovednostech bezpečného doprovázení nevidomých. Jsem zvědav, kolik lidí bude reagovat na výzvu odvysílanou v rozhlase, kolik jich k nám přijde. Z desítek přihlášených je pozváno vždy čtrnáct. Poprvé přichází čtrnáct, podruhé už dvacet lidí. Někteří přivedli kamarády, jedna maminka dceru a jiná dcera maminku. Lidé se krátce představují – studenti středních a vysokých škol sociálních i naprosto nesociálních směrů, důchodkyně, které mají čas a rády by ho využily pro druhé, nezaměstnané ženy ve středním věku, velmi zaměstnané ženy ve středním věku, muži jen dva. Ale mnoho mužů pracuje jinde při vyklízení bahna. Mluvíme o umění naslouchat, o vzájemném respektu, umění říkat ne, o míře spolurozhodování s nevidomým a o vymezení „zakázky“, co je prostor pro dobrovolníka a co už pro profesionálního pracovníka… Témat je mnoho a času málo. Ukazujeme doprovázení, dobrovolníci chodí ve cvičných dvojicích s fiktivním nevidomým po chodbách a po schodech. Ptáme se a oni odpovídají, oni se ptají a my odpovídáme.
To asi stačí, už chápete. Okamžik, tedy sdružení, kde pracuji, přinesl do naší země dobrovolnictví pomáhající nevidomým lidem. Vlastně jsem to vymyslel já, na to jsem hrdý. Za čtrnáct let jsme do pomáhání zapojili více než pět stovek dobrovolníků.
Šestá desítka let končí. Co říct na závěr? Mám štěstí, že mám práci a že mám práci, kterou jsem z velké části sám vymyslel, a že mám práci, která pomáhá stovkám nevidomých a slabozrakých lidí z Prahy i odjinud. A k tomu mám manželku, syna a dva vnuky. Ten jeden mi nedávno řekl: „Dědo, to je škoda, že k nám nemůžeš brzy přijet.“ A to je tak zhruba vše. Těch šest desítek let mě naučilo, že sice jsou na světě čarodějnice, ale že je tady mnoho jiného, co pomáhá proti uhranutí. A abych nezapomněl, v životě mi pomáhal taky jeden kouzelnický vynález, totiž humor. Snad vám těch několik básniček, kterými jsem své vyprávění proložil, vyvolá úsměv na tvářích…

Závěrečné odhalení
Jsem docela slušný slepec
kdybych občas něco nekec
myslel bych že někdo jiný
napsal tyhle ptákoviny

Pane Miroslave Michálku, DĚKUJEME,
a těšíme se na další desítky!
S přáním jen toho nejlepšího

Zdena Jelínková
metodička LORM z.s.

Právní poradna

Jak se zvýší důchody od 1. ledna 2015?

V dubnu 2014 schválila vláda vedená premiérem Bohuslavem Sobotkou navýšení důchodů od 1. 1. 2015. Zatímco v lednu 2014 se průměrný důchod zvýšil jen cca o 45 Kč, od příštího roku by měly důchody narůst o podstatně vyšší sumu. V následujícím souhrnu jsme pro vás připravili základní informace o tom, jaké jsou plány na valorizaci důchodů od začátku roku 2015.

Důchody se mají v roce 2015 zvýšit o 205 Kč měsíčně
Zatímco v posledních letech byl růst důchodů omezen díky snahám ušetřit peníze a snížit schodek státního rozpočtu, od příštího roku (tedy od 1. 1. 2015) plánuje vláda návrat zpět k původní praxi pravidelného zvyšování důchodů. V roce 2015 by toto pravidelné navýšení vycházelo v průměru na cca 150 Kč. Vláda zároveň ale schválila mimořádné navýšení, které má alespoň částečně kompenzovat pomalejší růst důchodů v předchozích dvou letech (2013 a 2014).
Vládní návrh nyní ještě musí projít schválením v poslanecké sněmovně, ale tam mají vládní strany většinu, se schválením tohoto navýšení by tedy neměl být velký problém. I když už nyní zaznívají hlasy, že plánované navýšení je příliš nízké. Například předseda Rady seniorů ČR pan Zdeněk Pernes uvádí, že částka by se měla pohybovat nejméně někde kolem 280 Kč měsíčně, aby se tím kompenzoval propad z posledních dvou let.

Zvýšení důchodů v roce 2015 bude stát 5 miliard korun

Průměrný důchod byl v ČR v lednu 2014 ve výši 10 970 Kč. Průměrné navýšení o 205 Kč by tedy znamenalo růst průměrného důchodu na částku 11 162 Kč. Vzhledem k objemu finančních prostředků, které státní rozpočet vydává na úhradu důchodů, to současně znamená, že na důchody bude muset být uvolněno o 5 miliard korun více.
Jen pro představu, například v lednu 2014 pobíralo nějaký důchod 2 860 000 obyvatel. V tomto celkovém součtu jsou zahrnuty jak starobní důchody, tak i invalidní, sirotčí, vdovské nebo vdovecké důchody. Lidí, kteří pobírali starobní důchod, je celkem 1 730 000. Při průměrném důchodu ve výši 10 970 Kč tak měsíčně stát vydá na důchody 18 978 100 000 (tedy cca 19 miliard korun), což za rok představuje přibližně 228 miliard korun.

Zvýší se platby za státní pojištěnce
Kromě samotné valorizace důchodů vláda současně rozhodla i o navýšení platby, kterou stát platí za státní pojištěnce. Tyto platby by měly vzrůst o 58 Kč měsíčně ze současných 787 Kč na 845 Kč. Tím by se měl zvýšit příjem systému veřejného zdravotního pojištění o cca 2,1 miliardy korun za rok 2015. Tyto prostředky budou použity na kompenzaci výpadku příjmů poskytovatelů lůžkové zdravotní péče z regulačních poplatků za hospitalizaci, které byly zrušeny nálezem Ústavního soudu, což přispěje ke stabilizaci hospodaření zdravotnických zařízení.

Jak se budou zvyšovat důchody v dalších letech?
Společně s rozhodnutím o jednorázovém navýšení důchodů v roce 2015 se vláda rozhodla vrátit zpět k praxi z minulých let, která byla dočasně zrušena v rámci úsporných opatření. I v následujících letech by se tak měly důchody zvyšovat pravidelně každý rok vždy o míru inflace (ta se do výpočtu zohlední celá) a dále pak o jednu třetinu růstu průměrné mzdy. Zvýšení se týká jak starobních důchodů, tak i těch invalidních, sirotčích nebo vdoveckých a vdovských.

Jak jsou na tom důchodci jinde?
V České republice mají lidé na starobní důchod nárok ve chvíli, kdy dosáhnou potřebné doby pojištění, což je aktuálně 25 roků. Tím se Česká republika řadí mezi země, kde jsou podmínky pro odchod do důchodu poměrně příznivé. V některých jiných evropských zemích je požadována doba pojištění často i 40 roků. A ten, kdo nezíská potřebný počet let pojištění, pak nemá nárok na penzi, a je odkázán jen na sociální dávky, které jsou podstatně nižší než minimální důchod. V Nizozemí a v Belgii je dokonce minimální doba stanovena na 45 roků. To by u běžného vysokoškoláka, který studuje do 25 roků, znamenalo odchod do důchodu nejdříve v 70 letech.

Zdroj: http://socialni-davky-2014.eu/valorizace-duchodu-od-1-1-2015-jak-se-zvysi-duchody

Vláda schválila výměnu průkazů pro postižené bez posudků

Lidé s postižením, jejichž speciální průkazky pro handicapované platí maximálně do konce příštího roku, by měli automaticky dostat nové průkazy. Úřady práce by jim je měly vyměnit bez posuzování zdravotního stavu. Výhody, které k průkazu patří, by měly zůstat zachovány. Počítá s tím novela o poskytování dávek postiženým, kterou schválila vláda.
Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová Tominová (ČSSD) řekla, že schválení návrhu je dalším úklidem po exministru Drábkovi. Nyní existuje několik typů průkazů pro handicapované a je v nich podle ministryně velký chaos. Kdyby nedošlo ke změně, muselo by podle ní asi 200 tisíc postižených do konce příštího roku měnit průkazky.
Vydávání průkazek změnila sociální reforma exministra Jaromíra Drábka (TOP 09). Průkazy, které dokládaly nárok na určité výhody, měly platit jen do konce roku 2015. Novela stanovuje postup, jak se budou nynější typy průkazů měnit. Místo dřívějších průkazek TP, ZTP a ZTP/P úřady od roku 2012 vydávaly průkaz osoby se zdravotním postižením (OZP). Jako průkazka měla sloužit také sociální karta, která je ale už zrušená.
Od letoška úřady lidem průkaz vymění až poté, co jejich stav zhodnotí posudkoví lékaři správy sociálního zabezpečení. Od příštího roku by proto podle návrhu úředníci měli držitelům novou průkazku dát automaticky. Lidé by měli mít nárok na stejný typ průkazu, jaký měli v minulosti, tedy TP, ZTP či ZTP/P.
Od roku 2016 se průkazy automaticky měnit nebudou.
Na průkazce by nově nemělo být rodné číslo, ale jen datum narození. Symboly některých postižení jako hluchota či hluchoslepota by na ní byly jen tehdy, pokud by o to člověk požádal. Podmínkou přidělení příspěvku na mobilitu by už také nemělo být držení průkazky, ale spíš nárok na ni.
Úřady práce by měly příjemce příspěvku na mobilitu k výměně průkazu vyzvat. Lidé dostanou dopis do vlastních rukou. V něm bude popsáno, jak mají nárok na vydání nové průkazky doložit. Pro ostatní žadatele bude speciální tiskopis. Vše vyřídit bude ale nejspíš nutné příští rok. Od roku 2016 se průkazy už totiž automaticky měnit nebudou, bude následovat nové řízení s posouzením zdravotního stavu.
Novela by měla začít platit od ledna. Ministerstvo práce navrhuje, aby předlohu Sněmovna schvalovala hned při prvním projednávání, tedy v takzvaném prvním čtení. V roce 2011 mělo podle statistik ministerstva průkaz mimořádných výhod 454 525 lidí. Po roce 2012 mělo nárok na nové průkazky kolem 450 tisíc osob. Některým držitelům se totiž zlepšil zdravotní stav a jiní zemřeli, zdůvodnili nižší počet autoři chystané novely.
Držitelé průkazů TP mají místo k sezení v hromadné dopravě a nemusí čekat na úřadech ve frontě. Lidé s průkazkou ZTP by k tomu měli mít městskou dopravu zdarma, na vlaky slevu 75 procent a na autobusy 62 procent. K průkazu ZTP/P pak patří ještě bezplatná přeprava průvodce či vodicího psa, neslyšící mohou mít ročně 24 hodin bezplatného tlumočení na úřadech či u lékaře. Držitelé průkazů nemusí také vždy dodržovat zákaz zastavení či stání, mohou parkovat na vyhrazených parkovištích, nemusí v určitých případech platit dálniční známku, televizní a rozhlasové poplatky či paušály za telefon.

Zdroj: aktualne.cz, MPSV

Senát schválil zrušení zdravotnických poplatků

Senát schválil zrušení regulačních poplatků u lékařů a za recept v lékárnách. Od ledna příštího roku by měl zůstat pouze 90korunový poplatek za návštěvu pohotovosti. Pro hlasovalo 44 senátorů. V listopadu normu o zrušení regulačních poplatků podepsal i prezident.
Vláda měla zrušení regulačních poplatků v programovém prohlášení. Výpadek příjmů poskytovatelů zdravotních služeb chce kompenzovat skrze změny úhradové vyhlášky.
Regulační zdravotnické poplatky byly zavedeny v roce 2008 za vlády premiéra Mirka Topolánka, kdy Ministerstvo zdravotnictví vedl Tomáš Julínek. Sociální demokraté i komunisté se neúspěšně pokoušeli zrušit poplatky již v minulosti.
Sněmovna normu schválila koncem září.
Senátoři podpořili rovněž odklad zavedení povinných elektronických receptů o tři roky do roku 2018 a novelu o regulaci zdravotnických prostředků, pro něž má být zaveden jednotný registr.

Zdroj: Novinky.cz/

Zdraví

Ombudsman pro zdraví začne nově pomáhat nemocným i zdravotníkům

Ačkoliv je české zdravotnictví na velmi vysoké úrovni, ne vždy vše funguje tak, jak má. A tak neustále dochází k situacím, kdy jsou přes platné zákony překročena, či dokonce ignorována práva pacientů a mnohdy i samotných zdravotníků. Většina lidí se totiž neumí bránit a mnozí zdravotníci či vedení zdravotnických zařízení toho zneužívají. Proto vzniklo nezávislé centrum ombudsmana pro zdraví, které má pomáhat jednotlivcům i skupinám v domáhání se jejich práv.
Většina lidí totiž ani v dnešní době neví, na co všechno má ze zákona nárok a kde hledat pomoc v případě nespokojenosti. Vznikem Kanceláře ombudsmana pro zdraví se tak rozšířily možnosti občanů domáhat se řešení sporů o úhradu péče, o její poskytnutí či kvalitu. „Jsme připraveni s pomocí právních poradců a pacientských spolků ujmout se jakéhokoli případu a podat propracované a nezávislé doporučení,” upozorňuje zřizovatel této nezávislé instituce MUDr. Martin Jan Stránský, MD FACP. „S domáháním práv nemocných máme již zkušenosti. Vyhráli jsme například spor, díky němuž se pacienti s roztroušenou sklerózou dočkali léčby i její úhrady, která jim byla nemocnicí odmítnuta,” dodává Stránský.

Pro koho je určena pomoc
Pro jednotlivce, firmy, spolky, nadace, lékaře a další zdravotníky, stejně jako zdravotnická zařízení. Veškeré poradenství je přitom bezplatné.
K podání žádosti je možné využít elektronické formuláře na stránkách www.ombudsmanprozdravi.cz, ale i klasické pošty (adresa Kancelář ombudsmana pro zdraví, Národní 11, 110 00 Praha 1).

Kdy lidé hledají nejčastěji pomoc
Za nejčastější omyly ve zdravotnictví jsou podle zahraničních průzkumů považovány nesprávné diagnózy, zmařené chirurgické zákroky a pak také nestandardní chování ze strany zdravotníků, nerespektování práv pacientů, omezený dialog, ale i vysoký tlak na samotné zdravotníky.

KONKRÉTNÍ PŘÍPADY Z ČESKÉ PRAXE

1. Neposkytnutí „drahé“ služby
Lékař specialista vysvětlil pacientce, že jí již dále není schopen poskytovat nákladnou indikovanou léčbu. Zdravotní pojišťovna jej totiž pokutovala za překročení limitu. Doporučil jí, aby si našla jiného lékaře.
„Zákon neumožňuje lékařům, aby přerušili poskytování zdravotních služeb pacientovi, jehož léčba je nákladná. Pokud neexistuje možnost méně nákladné, ale stejně účinné léčby, pak by si měl lékař u zdravotní pojišťovny zvolenou léčbu obhájit, protože splňuje zákonné podmínky úhrady. Pacient také může stanovisko zdravotní pojišťovny napadnout sám. Rovněž je možné požádat zdravotní pojišťovnu o mimořádnou úhradu péče jinak nehrazené s odůvodněním, že jde o jedinou možnost péče v souladu s § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Na pojišťovnu lze i podat stížnost u Ministerstva zdravotnictví,” radí ombudsman pro zdraví.

2. Osudově chybná diagnóza
Lékaři ozařovali pacientku s rakovinou. Žena však místo toho trpěla vzácnou Wegenerovou granulomatózou, která jí postupně ničila ledviny. Když se na chybu přišlo, žena již nemohla podstoupit transplantaci v důsledku ozařování. „Vzhledem k vážnému poškození zdraví s důsledkem předpokladu zkrácení života, které chybná diagnóza způsobila, bylo logickým řešením obrátit se na soud,” upozorňuje ombudsman.

3. Pacient jako objekt
Gynekoložka poslala těhotnou ženu na ultrazvuk do nemocnice. Zde bylo bez jejího souhlasu přítomno pět studentů, kterým lékařka oznámila, že plod je malý a mrtvý. S vyšetřovanou ženou nehovořila. Sestřička jí pak poslala na kyretáž. Druhý den byla žena bez informací propuštěna domů. Při kontrole po 14 dnech objevila ženina gynekoložka v děloze zbytky plodu. „Za lékařské pochybení může pacient žádat náhradu nákladů spojených s léčením, ztrátou výdělku, bolestí a ztížením společenského uplatnění. Pokud řešení nebude úspěšné, lze se obrátit na zřizovatele nemocnice, například kraj, či se dovolávat svého práva soudně,” upozorňuje na možnosti řešení ombudsman.

4. Porušení práv zdravotníků
Pacient opakovaně zanedbával kontroly u lékaře, na které byl objednán, a předepsané léky užíval sporadicky. „Při úmyslném a soustavném nedodržování navrženého individuálního léčebného postupu, s nímž pacient souhlasil, může lékař (nebo zdravotnické zařízení) péči o pacienta ukončit. Nesmí tím však dojít k bezprostřednímu ohrožení života nebo vážnému poškození zdraví pacienta,” vysvětluje ombudsman.

PRÁVA PACIENTA
• V České republice je všem pacientům garantována stejná zdravotní péče. Nikde vám nemohou odmítnout stejnou léčbu, která je indikována pro vaši diagnózu a dostávají ji pacienti jinde.
• Když nerozumíte tomu, co vám sděluje lékař či zdravotnický personál, máte právo ptát se a chtít lepší vysvětlení.
• Můžete si svobodně zvolit nejen svého praktického lékaře, zubaře či gynekologa, ale jakéhokoli lékaře (pokud to váš zdravotní stav dovolí).
• V případě, že nesouhlasíte s léčbou, můžete ji odmítnout. To neplatí v případě nutné a neodkladné péče.
• Máte právo získat kopii nebo výpis ze své zdravotní dokumentace a dalších materiálů, které souvisejí s vaším zdravotním stavem. Na totéž má právo zákonný zástupce nezletilých, opatrovník osob s omezenou svéprávností či osoba blízká.
• Recept vám může vystavit kterýkoli lékař, ale pokud nemá smlouvu s vaší zdravotní pojišťovnou, budete si hradit léčiva sami. Toto neplatí v případě nutné a neodkladné péče, kdy jsou pojišťovny povinny recepty proplatit v plné výši.
• Nezletilý či osoba s omezenou svéprávností mají právo na to, aby s nimi v nemocnici byl nepřetržitě někdo blízký.
• Sanita se musí k nemocnému dostat v limitu 20 minut.
• Máte právo, aby vás lékař předem informoval o tom, kolik stojí nejen zcela nehrazené, ale také částečně hrazené zdravotní služby z veřejného zdravotního pojištění, a o tom, jak je budete platit.
• Máte právo kontrolovat, co bylo hrazeno z vašeho účtu u zdravotní pojišťovny.

POVINNOSTI PACIENTA
• Vaší povinností je dodržovat navržený individuální léčebný postup.
• Musíte se řídit vnitřním řádem zdravotnického zařízení.
• Vaší povinností je uhradit poskytovateli cenu zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které vám byly poskytnuty s vaším souhlasem.
• Musíte pravdivě informovat ošetřujícího zdravotnického pracovníka o dosavadním vývoji zdravotního stavu, včetně informací o infekčních nemocech.
• Musíte sdělit ošetřujícímu zdravotnickému pracovníkovi, zda užíváte nějaké léčivé přípravky, včetně návykových látek.
• Musíte ošetřujícího zdravotnického pracovníka informovat o zdravotních službách poskytovaných jinými zdravotnickými zařízeními.
• Během hospitalizace nesmíte požívat alkohol nebo jiné návykové látky.
• Na základě rozhodnutí ošetřujícího lékaře je v odůvodněných případech vaší povinností podrobit se vyšetřením za účelem prokázání případného vlivu návykových látek.
• Na základě výzvy jste povinni prokázat svou totožnost občanským průkazem (neplatí při poskytování neodkladné péče).
• Ve zdravotnických zařízeních platí zákaz kouření.

Zdroj: Novinky.cz

Haf

SLUŽEBNÍ PLEMENA PSŮ PRO HANDICAPOVANÉ (16. část): Bernský salašnický pes je rodinný přítel a dobrý hlídač

Tento statný tříbarevný pes s dobráckou povahou pochází z předhůří švýcarských Alp. Jeho původ není přesně znám, za přímého předka je nejčastěji považován bernský domácí pes. V zemi helvétského kříže pásli svá stáda skotu salašníci, kteří odpradávna vlastnili velké psy. Využívali je hlavně k doprovodu stád a tito psi rovněž udržovali stádo pohromadě, vyhledávali zaběhlé kusy a působili také jako jeho ochránci. Později sloužili především k tahu, když byli zapřaháni do vozíku a dopravovali mléko do sýráren. Pastevečtí psi salašníků se však po staletí křížili s domácími psy obyvatel z údolí, a proto má toto plemeno vlastnosti jak domácích, tak pasteveckých psů. V druhé polovině 19. století však nastal útlum chovu těchto psů, naštěstí drsní horalové se jen tak nechtěli vzdát svého tříbarevného pomocníka a stále si ho hýčkali na svých osadách daleko od civilizace. Mezi ně patřila i osada a hostinec Dürrbach u Riggisbergu, jejíž psi byli proslulí v širokém okolí, v Bernu nevyjímaje. A tak se na začátku 20. století zrodil název dürrbachský pes, který v roce 1913 získal své dnešní jméno – bernský salašnický pes. Dnes je tento pes rozšířeným a oblíbeným nejen ve Švýcarsku, ale také po celé Evropě i na jiných kontinentech.
Je to poměrně velký pes mohutné stavby těla, silný a pohyblivý. Hlava je obdařena silnou lebkou a středně dlouhým čenichem. Mandlovité oči jsou tmavé, uši středně velké, převislé a vysoko nasazené, trojúhelníkového tvaru. Bernský salašnický pes má pevný a rovný hřbet, nápadný je i hluboký hrudník. Ocas je dlouhý, dosahující alespoň k hlezennímu kloubu, bohatě osrstěný, v klidu svěšený, při pohybu nesený v úrovni hřbetu nebo mírně nad ním. Srst je dlouhá, trikolorového zbarvení (s převahou černé barvy, s hnědočervenými a bílými znaky v obličeji, na hrudi a končetinách), může být mírně zvlněná. Ideální výška v kohoutku činí 64–70 cm u psa a 60–63 cm u feny. Hmotnost tohoto plemene se pohybuje kolem 55 kg u psa, feny váží kolem 45 kg. Dožívají se věku 10–12 let.
Bernský salašnický pes je klidný, dobromyslný, nebojácný a neobyčejně přátelský. Dnes je všeobecně vyhledáván jako výborný společenský a rodinný pes, který dokáže být i ostražitým hlídačem. Vůči všem důvěrně známým osobám se chová velmi přítulně a mírumilovně. K cizím lidem je zpočátku nedůvěřivý a udržuje si od nich odstup, nikdy se však neprojevuje agresivně. I ve společnosti ostatních psů je klidný a přátelský, k dalším domácím zvířatům je velmi tolerantní a nemá žádné sklony je lovit. Tento pes je rovněž vhodný i pro děti, které má velmi rád a dokáže s nimi dlouho dovádět. Je velmi poslušný a dobře ovladatelný, schopný výcviku, bývá využíván především jako záchranář, zvláště při práci v lavinách. V roli doprovodného psa je také vynikajícím průvodcem handicapovaných a seniorů, hojně se uplatňuje i v canisterapii.
Přestože péče o srst tohoto dlouhosrstého psa nepatří mezi nejnáročnější, je třeba se jí skutečně pravidelně věnovat. Občas je totiž nutné mu vystříhávat nadbytečné chloupky, vyrůstající mezi polštářky prstů na nohou tak, aby nebránily ve volném a pohodlném pohybu. Bernský salašnický pes sice nemá nijak přemrštěné nároky na množství pohybu, ale potřebuje mít možnost volně se proběhnout, vyběhat se a zaskotačit si ve volné přírodě. Navíc potřebuje mnoho prostoru, z tohoto důvodu se například nehodí do městského bytu. Může být tedy celoročně držen venku s podmínkou, že bude mít k dispozici zateplenou boudu, ale neměl by být celý den zavřený v kotci. Je to zkrátka pes, který potřebuje trávit se svým pánem a jeho rodinou pokud možno co nejvíce času.

Zdeněk Sedláček

Informace

Novinky v oblasti kompenzačních pomůcek

OCHRANNÉ SILIKONOVÉ ŠPUNTY DO UŠÍ „MACKS“
Silikonové tvarovací špunty se přizpůsobí tvaru každého ucha. Lékařem doporučené špunty
– těsní ve vodě
– pomáhají plavci chránit ucho
– zajišťují ochranu po operacích
– zmírňují nepříjemný pocit během letu
– chrání sluch v hluku až 22dB
– jsou nealergenní
– poskytují lepší, pohodlné nošení

VIBRAČNÍ NÁRAMEK
Vibrační BT náramek s časovým displejem skvěle kombinuje módu a nové technologie. Tento stylový náramek řeší problém s telefonem v kapse nebo tašce, který neslyšíte nebo necítíte jeho vibrace. Tento problém jednoduše řeší vibrační náramek na ruce. Pokud vám někdo zavolá, náramek zavibruje. Díky tlačítku na náramku můžete hovor přijmout nebo odmítnout, pokud jste zaneprázdněni. Na náramku je dále LCD displej, ten vám zobrazí ID číslo volajícího. Náramek vám zajistí navíc ochranu vašeho telefonu před ztrátou či krádeží. Díky funkci „Link Loss Alert Function“, vás náramek vibrací upozorní, pokud je váš mobilní telefon od vás dál než 5 metrů. Vibrační BT náramek můžete nosit jako hodinky! Stačí jen přepnout tlačítkem. Náramek je vyroben z nerezové oceli a z plastu, určitě jím zaujmete okolí a přitom nezmeškáte žádný hovor. Náramek je určen pouze pro signalizování zvonění příchozích hovorů, nikoliv SMS!

Vlastnosti:
– vibruje při příchozím hovoru
– LCD displej (zobrazuje jméno volajícího z telefonního seznamu / číslo volajícího)
– LCD při přepnutí zobrazuje hodiny a tím slouží jako hodinky
– funkce proti ztrátě či krádeži telefonu
– může být nabíjen přes notebook nebo domácí počítač přes USB kabel nebo přes dodávaný AC adaptér
– může sloužit jen jako stylový náramek

Specifikace:
– primární funkce: Bluetooth náramek s vibračním strojkem a LCD displejem
– velikost LCD displeje: 22 mm
– Bluetooth: v2 & 1.2 – kompatibilní s v1.1, v1.2
– Bluetooth profily: Headset a Handsfree profil
– frekvenční rozsah: 2,4 GHz
– provozní doba: až 100 hodin
– rozměry: 16 mm x 65 mm (vnitřní průměr)
– váha: 75 g

Zdroj: http://www.pomuckyproneslysici.cz/novinky/

Osobnosti ze světa hluchoslepcýh

Robert J. Smithdas

Robert J. Smithdas, americký hluchoslepý básník, spisovatel a lektor, zemřel 17. 7. 2014 ve věku 89 let.

Byl to pozoruhodný muž, který ovlivnil mnoho lidí v komunitě hluchoslepých. Patřil k nejvýznamnějším hluchoslepým aktivistům a svůj život zasvětil snaze o zlepšování služeb a příležitostí pro hluchoslepé.
Betsy L. McGinnity, ředitelka tréninkového a vzdělávacího programu na Perkins School for the Blind v Massachusetts, oceňuje Smithdasův přínos nejen pro hluchoslepé, ale i pro všechny vzdělávací a rehabilitační pracovníky školy: „Robert dosáhl značných úspěchů jako básník a spisovatel a nás naučil mnoho o tom, jaké je to být hluchoslepý. Mnoho našich zaměstnanců stále těží z jeho cenných rad a zkušeností. Spolupráce s ním byla pro nás všechny obohacující. Jeho odkaz je nedozírný.“
Robert J. Smithdas se narodil 7. 6. 1925 v Pittsburghu v USA. Ve 4 letech ztratil zrak a částečně i sluch po prodělané meningitidě. V 16 letech nastoupil na Perkins School, kde získal středoškolské vzdělání a mimo jiné byl i úspěšným členem zdejšího zápasnického týmu. Ve studiu pokračoval na St. John´s University a následně získal ještě magisterský titul na New York University.
Společně s Helen Kellerovou se zasloužil o založení Národního centra Helen Kellerové pro mladé a dospělé hluchoslepé, které bylo otevřeno v roce 1969. Smithdas zde dlouhá léta pracoval, věnoval se především otázkám vzdělávání, a to až do odchodu do důchodu v roce 2008. Kromě toho spolupracoval i s dalšími institucemi, např. s World Blind Union, American Association of the Deaf-Blind nebo Industrial Home for the Blind. Vydal několik básnických sbírek a svůj život popsal v autobiografii Life at My Fingertips. V roce 1960–61 získal ocenění „básník roku“ a v roce 1965 byl jmenován „handicapovaným Američanem roku“.
O životě Roberta J. Smithdase si více můžete přečíst v Dotecích č. 46, v rubrice Hluchoslepé osobnosti.

Pro Doteky zpracovala Hana Dvořáková
Zdroj: http://www.perkins.org/news-events/news/perkins-honors-passing-of-smithdas.html

Ze světa

Evropské fórum zdravotně postižených

Evropské fórum zdravotně postižených (European Disability Forum – EDF) bylo založeno organizacemi zdravotně postižených osob na základě poznání, že je třeba vytvořit v rámci Evropské unie (EU) opravdu reprezentativní poradní orgán se širokým mandátem a aktivním přístupem k problematice zdravotního postižení. EDF je registrováno podle belgického práva jako mezinárodní nezisková organizace. Její stanovy byly podepsány 6. května 1996 a 1. ledna 1997 začala pracovat.

Cíle EDF
Všechny návrhy, aktivity, iniciativy a programy EU ovlivňují přímo nebo nepřímo životy zdravotně postižených občanů Unie. Cílem EDF je v souladu s principy zákazu diskrimince zajistit dodržování lidských práv zdravotně postižených osob ve všech institucích, mezinárodních organizacích a agenturách Evropské unie. Jedním z hlavních úkolů EDF je vytvoření takového politického prostředí, ve kterém by bylo zdravotní postižení vnímáno v přímé souvislosti s rovnými příležitostmi – znamená to opustit představy o zdravotně postižených osobách jako pasívních příjemcích péče a přijmout model nezávislého způsobu života, rozšíření a posílení jejich pravomocí a rovnoprávnosti.

Vize EDF – rovnoprávné partnerství
Pro dosažení stanoveného cíle je nezbytné, aby Evropské fórum zdravotně postižených poskytovalo podrobné informace o organizaci a jejích aktivitách svým členům na všech úrovních a úzce spolupracovalo s externími partnery, a to zejména s evropskými institucemi a vládami jednotlivých členských zemí. Z tohoto důvodu je EDF vlastní pojem „občanský dialog“. EDF neřídí přímo klíčové projekty – tato činnost patří do sféry působnosti jednotlivých členských organizací, ale zaměřuje se na společné aktivity a iniciativy, které přesahují možnosti a kompetence všech nebo většiny jejích členů. EDF plní navíc ještě další funkci: poskytuje nevládním organizacím informace a kontakty s cílem napomoci realizaci jejich individuálních nebo společných projektů v určených oblastech.

Zásady EDF
Stanovy EDF garantují demokratické zastoupení a přímé zapojení zdravotně postižených osob i rodičů těch z nich, které nemohou samy hájit své zájmy, což se odráží také ve způsobu práce Evropského fóra: základní myšlenka a smysl jeho existence se odvíjí od pravidla č. 18 Standardních pravidel OSN pro vyrovnání příležitostí pro osoby se zdravotním postižením:
„Státy by měly uznat právo organizací osob se zdravotním postižením reprezentovat osoby se zdravotním postižením na národní, regionální i místní úrovni. Státy by také měly uznat poradní roli organizací osob se zdravotním postižením při rozhodování o záležitostech, které se týkají zdravotního postižení.“

Členské organizace EDF
Evropské fórum zdravotně postižených má v současné době 87 členských organizací. Jsou mezi nimi evropské nevládní organizace, které působí v oblasti zdravotního postižení, a národní rady zdravotně postižených osob ze všech členských zemí Evropské unie a zemí patřících k Evropské ekonomické oblasti (EEA).

Organizační struktura EDF
Nejvyšším orgánem EDF je valné shromáždění, které se schází jedenkrát ročně. Je tvořeno 90 delegáty z členských organizací a organizací se statutem pozorovatele.
Hlavním řídicím orgánem je Rada EDF, která je ve své činnosti vázána směrnicemi valného shromáždění. Tato volená rada je složená ze 17 zástupců národních rad a 15 představitelů evropských nevládních organizací, které hájí zájmy skupin s různými typy zdravotního postižení. Rada se schází dvakrát ročně, hostitelem zasedání je vždy národní rada v té členské zemi EU, která jí právě předsedá. Tento rotační princip umožňuje aktivistům hnutí zdravotně postižených osob v jednotlivých zemích navázat užší vztahy s reprezentanty z ostatních evropských zemí a zároveň přispívá k větší informovanosti sdělovacích prostředků ve všech zemích EU.
Výkonný výbor EDF je zodpovědný za řešení každodenních záležitostí. Předkládá zásadní návrhy Radě EDF a řídí práci sekretariátu. Má celkem 11 členů a schází se 4–5krát ročně.
Sekretariát EDF podporuje svou činností všechny řídicí orgány, stálé výbory a komise. Mezi jeho povinnosti patří i monitorování vývoje v rámci institucí EU, podpora a poskytování informací členským organizacím i veřejnosti a organizační zabezpečení všech zasedání v rámci EDF.
Předseda EDF, kterým je v současné době Yannis Vardakastanis, je volen vždy na dva roky.

Metody práce, informace a konzultace
EDF koordinovalo v roce 1997 širokou kampaň vztahující se k Mezivládní konferenci a revizi Smlouvy o Evropské unii – aktivity v této oblasti pokračují i nadále a soustřeďují se na optimální využití ustanovení této Smlouvy ve prospěch zdravotně postižených osob.
Činnost EDF probíhá z velké části v pracovních skupinách, které se zabývají jednotlivými specifickými otázkami. Patří mezi ně například legislativa, problematika zdravotně postižených žen, revize Mezinárodní klasifikace poruch, postižení a handicapů, informační společnost atd.
Před přijetím jakéhokoliv kolektivního rozhodnutí jsou konzultováni všichni členové EDF, a to buď prostřednictvím řídicích orgánů, nebo se mohou vyjádřit písemně.
EDF vydává pravidelně vlastní časopis a poskytuje informační servis. Dvakrát měsíčně dostávají členové interní zpravodaj s informacemi a zprávami o nových politických iniciativách, připravovaných akcích, zásadních změnách, záležitostech Evropské unie a aktivitách členských organizací.
Další velmi podrobné informace o této organizaci, jejích aktivitách a projektech lze získat na adrese http://www.edf-feph.org.
Na uvedené stránce je také seznam všech členských organizací EDF s kontaktními adresami a odkazy na jejich webové stránky.

Zdroj: http://www.nrzp.cz/o-nas/organizace-jichz-je-nrzp-cr-clenem/549-european-disability-forum-evropske-forum-zdravotne-postizenych.html

Společenská kronika

Jubilea

 V prvním čtvrtletí roku 2015 oslaví svá životní jubilea tito členové, klienti a přátelé LORM z.s.:

10 – Jana Kellnerová, Chrudim
50 – Bohuslav Dohelský, Praha
65 – Júlia Skopalíková, Přerov
65 – Marie Biedermannová, Heřmanův Městec
75 – Irena Kráčmarová, Mimoň
80 – Petr Baráček, Praha
82 – Antonín Ambrůžek, České Budějovice
85 – Maria Höferová, Praha
86 – Bohumil Volf, Bohumín-Záblatí
88 – Olga Klausová, Liberec
90 – Marie Shonová, Praha
91 – Vlasta Maňhalová, Praha
92 – Marie Němcová, České Budějovice
92 – Růžena Čermáková, Praha

Vážení oslavenci, do dalších let Vám upřímně přejeme hodně zdraví, spokojenosti a radosti ze života!

Rozloučení

Dne 24. října 2014 nás navždy opustila naše dlouholetá klientka, paní Květoslava Krejčová z Brna. Ráda se účastnila klubových setkání, těšila se na letní pobyty, dokonce ani v pokročilém věku s námi neváhala vyrazit v doprovodu syna na zasněženou Vysočinu, nepřízni mrazu a osudu navzdory. Vždy dobře naladěná, s úsměvem na tváři a srdcem na dlani přijímala drobné radosti života s nadšením a pokorou.
Budete nám chybět, milá paní Květuško!
Za Brňáky a všechny další, kteří Vás znali a měli rádi

Zdena Jelínková
metodička LORM z.s.

Vzpomínka

V srpnu nás opustila paní Elena Krupská. Na pobyty kvůli svému zdravotnímu omezení nejezdila, tak jste ji asi neznali. Ona však znala vás. Jak? Moc ráda poslouchala vaše díla přihlášená do Ceny Hieronyma Lorma i vaše příspěvky v Dotecích a jejich prostřednictvím se s vámi seznamovala. Nad vašimi životními příběhy ráda přemýšlela. Narodila se už v roce 1920 v jedné z obcí na východním Slovensku, na kterou ráda vzpomínala. Krásnou a čistou slovenštinou, kterou si udržela, přestože bydlela již dlouhá léta v Praze, poutavě vyprávěla o svém dětství, o škole, o způsobu života před mnoha lety…
Nejvíce mě zaujalo, když mluvila o jakémsi ovocném stromu „drieni“, který se v jejím rodišti hojně vyskytoval. Hledala jsem informace na internetu a překvapilo mě, kolik názvů je na Slovensku od něho odvozeno (Drienovský potok, obce Drienov, Drienovec, Drienovo, Drienica nebo ulice Drieňová, dokonce i vrch Drieň a přírodní rezervace Drieň). Česky se jedná o dřín – strom či keř rostoucí zvláště v jižní Evropě, u nás zákonem chráněný. Paní Elena vzpomínala na stráně na jaře pokryté krásnými žlutými květy dřínu a na vaření marmelády ze sytě červených plodů. Plody, česky dřínky, mají vysoký obsah vitaminu C a mohou se jíst jak syrové, tak kompotované. Vyrábí se z nich i likéry, vína a pálenka a užívají se v léčitelství, dokonce pražené sloužily jako náhražka kávy. Dřín jsem neznala, ale už vím, že roste v Chorvatsku a také tam využívají jeho plody, dokonce jsem si ho všimla v areálu jedné pražské nemocnice.
Už vždycky, když uvidím dřín, na paní Elenu vzpomenu…

Jana Kašparová
terénní sociální pracovnice Praha

Záliby

LÉČIVÉ A AROMATICKÉ BYLINY: Anýz pomáhá proti kašli a nadýmání

Tato silně aromatická bylinka je známým kořením. Poskytuje semena výrazně kořenité chuti, která se přidávají do zavařenin, kompotů a lihovin. Nejvíce se používají k pečení různých druhů chleba a cukrovinek, včetně vánočního cukroví. Díky svým velmi dobrým léčivým účinkům proti kašli, nadýmání a uvolňování křečí je anýz též oblíben, zejména v lidové medicíně.
Anýz vonný (latinsky Pimpinella anisum), běžně též uváděný jako bedrník anýz, je jednoletá bylina, dorůstající do výšky 30–60 cm. Vyznačuje se třemi rozdílnými tvary listů na přímé pýřité lodyze. Spodní listy jsou jednoduché, srdčitě okrouhlé a zubaté, prostřední jsou jednoduše zpeřené a horní trojčetně peřenosečné. Lodyha je zakončena drobnými bílými květy, uspořádanými do okolíků se 7–15 paprsky. Po odkvětu se mění v plody, kterými jsou štětinatě brvité, oválné a žebernaté, zelenavě šedé až žlutohnědé dvounažky.
Pochází pravděpodobně z východního Středomoří a ze Středního východu, kde jeho semena využívaly různé starověké národy. Dnes se anýz pěstuje v různých částech světa, a to hlavně v celé oblasti Středomoří (nejvíce na Balkáně a ve Španělsku), dále v Indii a v Mexiku. V omezené míře se pěstuje i v České republice, především při ekologickém systému hospodaření v teplejších oblastech. Kvete v červenci a v srpnu.
Nejvhodnější doba sběru anýzu je během srpna a září, a to po odkvětu, těsně před dozráním semen. Otrhaná semena necháme 4–5 dní dozrát a pak je sušíme v tenké vrstvě na vzdušném místě ve stínu při teplotě do 40 stupňů Celsia. Po dokonalém usušení semena anýzu skladujeme v dobře uzavřených nádobách na suchém a temném místě, chráněném před myšmi, pro které jsou neodolatelnou pochoutkou. Během skladovaní je rovněž nutné semena občas prohlédnout, zda neplesniví.
Anýz patří mezi velice staré a vyhledávané léčivé rostliny. Napomáhá odkašlávání a odhleňování, navíc má mírné antiseptické účinky na nemocné průdušky. Rovněž příznivě působí při žaludečních kolikách, zvyšuje tvorbu trávicích enzymů, velmi dobře léčí nadýmání a podporuje tvorbu mateřského mléka. Má příjemnou chuť i vůni, proto se hojně používá v dětském lékařství. Dále anýz upravuje chuť různých léčivých přípravků a čajových směsí. Anýzová silice se přidává do četných sirupů, kapek i pastilek proti kašli, taktéž je nedílnou složkou emulzí a mastí, používaných při některých kožních onemocněních. Nemá prakticky žádné vedlejší účinky na lidský organismus, pouze těhotné ženy by jej neměly užívat. U citlivých jedinců mohou po kontaktu této byliny nebo silice s pokožkou vznikat alergické záněty, které jsou někdy vyprovokovány nebo zesíleny působením slunečního záření. Nadměrné užívání silice může způsobit nevolnost a zvracení. Nicméně při běžném dávkování a správném užívání je anýz ve všech formách zcela bezpečný.
Jako léčivá a kořeninová bylina má anýz za sebou dlouhou historii. Ve starověku byl součástí protijedů a věřilo se, že má uspávací a omlazovací účinky. Do Evropy anýz prokazatelně přivezli staří Římané, kteří jím kořenili pečivo, aby jeho ostrost podpořila proces trávení. V 11. století měl anýz prý tak vysokou cenu, že jeho dovoz byl do Anglie zdaněn. Na základě historických záznamů víme, že ve 14. století se už anýz ve střední Evropě běžně pěstoval a mimo jiné byl používán nejen do pečiva, ale také jako důležité koření při výrobě medoviny. Na začátku 20. století byly velice oblíbené anýzové bonbóny proti kašli a anýzový olej se vtíral do vlasů proti vším. Žvýkání anýzu dezinfikuje a odstraňuje zápach z úst a osvěžuje dech.

Zdeněk Sedláček

Z LITERÁRNÍ ČINNOSTI HLUCHOSLEPÝCH LORMÁKŮ

Doteky

Miluju pole rozkvetlých vlčích máků
i letní večery u stolku se svíčkou v zahradě.
Miluju stříbrný hlas vody skákající v potůčku
i klapot podkov koní cválajících po dlažbě

Miluju vůně květin a ráda stromy objímám,
vůně jehličí i barvy podzimního listí.
Miluju staré půdy, stodoly, poklady, na které už prach usedá
a já vím, že kdysi znamenaly kus lidského štěstí.

Miluju západ slunce nad obzorem,
když vím, že po každé noci denní rozbřesk začíná.
Miluju, když přítel má radost a v jeho očích jiskra zaskví se,
vím, že lásku nalézat, to mít otevřené srdce znamená.

Václava Turková
1. místo CENA ODBORNÉ POROTY, kategorie POEZIE
CENA HIERONYMA LORMA 2014

Z LITERÁRNÍ ČINNOSTI HLUCHOSLEPÝCH LORMÁKŮ

Podoby lásky

Tisíceré podoby lásky. Od nepaměti až po dnešek i pro věky příští.
Nevyčerpatelný zdroj inspirace pro umělce i filozofy. Láska mateřská, láska k vlasti, láska k bližnímu. Láska milenecká, láska neopětovaná, vášnivá, zhrzená, opičí, láska až za hrob. Nedá se vyčíslit, spočítat, vměstnat do tabulek, a přece se dotkne prakticky každého člověka. Je to záležitost citu, pocitů, obrazně řečeno je to záležitost srdce. Přesto ji vnímáme svojí myslí, komponujeme umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, mudrujeme a filozofujeme. Avšak vnímavost není dána každému ve stejné míře. Někdo je lhostejný, jiného dokáže strhnout až k sebezničení. Někdo si hledí hlavně sám sebe, jiný by se láskou rozdal a pomáhal druhým všude tam, kde je to zapotřebí. Nemyslím si, že by v lidech dnešních dnů bylo lásky, a zejména lásky člověka k člověku, méně než v dobách dávno minulých. Pouze pod rubrikami, čísly a dnešním způsobem hodnocení člověka se jaksi ztrácí. Majetek a moc je docela dobře vidět, lásku člověka k člověku však nalezneme, budeme-li chtít, budeme-li vnímaví a pozorní.
Při takovýchto úvahách si často vzpomenu na jednoho hodného a velice skromného člověka z naší ulice. I přes svůj těžký život oplýval láskou k lidem. Byl velice chudý, neměl nic, a tak pomáhal alespoň dobrým slovem. Utěšoval lidi z okolí, když se dostali do nějaké těžké životní situace. Také si vždy kladu otázku, zda si dostatečně všímáme takovýchto skromných lidí oplývajících lidskostí. Tenhle člověk z naší ulice se jmenoval František.
Byl to tak hodný člověk, že ho lidé považovali za podivína. Možná i za blázna. Hubený, trochu nachýlený, až jakoby pokroucený. Také občas pobýval v psychiatrické léčebně, lékaři si s ním nevěděli rady.
František byl chudý a velmi zbožný. V naší ulici ho všichni měli rádi, pro každého měl vlídné slovo, a když se v ulici stalo nějaké neštěstí, někdo onemocněl nebo někomu ze sousedů v ulici někdo zemřel, každého utěšoval. Říkával: Neplačte, tím život nekončí. Bydlel naproti, v domku svého bratra, měl jednu malou světničku s oknem do ulice. To okno bylo trochu zvláštní, náhodní kolemjdoucí se před tím oknem někdy zastavili, možná nevěděli, co si mají myslet. František měl okno vyzdobené svatými obrázky, psanými modlitbičkami i zvláštními vzkazy. Lidé z ulice jen občas pohlédli, zda je v okně něco nového. Nikdo se nedivil, když se vždy v květnu v okně objevil československý a sovětský papírový praporek a poděkování Rudé armádě za naše osvobození. Takto okno zdobil i v době po takzvané sametové revoluci, kdy mnozí něco takového nebyli ochotni připustit. Přesto nikdo Františkovi nehuboval a neosočoval ho. Takoví lidé si možná jen pomysleli, že někomu za tím oknem „přeskočilo“.
Jenom my z ulice jsme věděli, proč má svoje okno takto vždy vyzdobené. František takovýmto způsobem vyjadřoval svoji vděčnost a připomínal ostatním, aby také nezapomněli a byli vděčni za svůj život. Za německé okupace byl František nasazen do Německa na nucené práce. Když se blížil konec druhé světové války, spojenecké letectvo zesílilo nálety na německá města a továrny. Při jednom takovém náletu byl František zasypán troskami budovy. Byl tam zasypán několik dní, ale jako zázrakem přežil. Františka zachránil Bůh a sovětská Rudá armáda. To utrpení v Německu i dny mezi životem a smrtí pod těmi troskami však Františka poznamenaly na celý další život, dosti času pak strávil v nemocnicích, i jeho tělo bylo na první pohled poničené. V jeho duši se však neusídlila trpkost, ale vděčnost za to, že přežil. Statečně nesl osud chudého invalidy a měl v sobě ještě tolik lásky k životu, vděčnosti i víry, že ji rozdával všude tam, kde toho bylo třeba.
František měl jeden svůj veliký sen, chtěl se podívat do Svaté země, do kolébky křesťanství. A tak si ze skrovného důchodu šetřil na tu dalekou cestu. Často býval v domku sám a toho si povšimli zlí lidé. František byl na první pohled slabý a bezmocný, pro zloděje nepředstavoval nějakou vážnou překážku. Jednoho dne se do domku vloupaly dvě zlodějky, František se však ubránil. Jedna zlodějka sice utekla, ale tu druhou František přemohl a přivolal pomoc. Dopadlo to dobře.
Čas plynul a jednoho dne přijel pohřební vůz. František umřel. Se zaměstnanci pohřební služby jsem vešel do toho domku. František ležel na zemi v rohu své světničky, kde měl svaté obrázky a symboly křesťanské víry. Ležel trochu zkroucený, s hlavou v kaluži krve.
Lékař tu prý už byl, tak jsem Františka pomohl naložit. Pohřebákům jsem ještě dal tringelt za tuto službu. Uvědomil jsem si, jak byl na konci svého života František sám.
Nikdo nic nevyšetřoval, nikdo nenařídil pitvu. Vždyť byl nemocný, vždyť byl invalida, vždyť byl sám. Ano, byl sám, neskutečně sám.
Byl sám. Ale kde byli ti ostatní?

František Hynek
1. místo CENA ODBORNÉ POROTY, kategorie PRÓZA
CENA HIERONYMA LORMA 2014

Vzkazy moudrých

Vánoce nejsou o tom, jak je trávíš, ale o tom, s kým je trávíš.

řecké přísloví

Recepty

Vážení a milí čtenáři receptů, drazí ti, kteří je realizujete,

Vánoce jsou tady a nelze jinak, než vedle nasycení duše radostí a láskou potěšit též tělo jídlem, v tomto období pak nejlépe cukrovím. Vybrala jsem pro vás vyzkoušené (a dávno snědené) sladkosti, vyznačující se nejen výbornou chutí, ale rovněž rychlou přípravou. Až by se dalo říci, že je to fifty-fifty: stejně rychle uděláte jako zblajznete.
Tak dobrou náladu, dobrou chuť a šťastné a veselééé vám všem přeje

Zdena Jelínková

Nepečená kakaová zrna s rumem

• 9 lžic mletého cukru
• 9 lžic rozpuštěného másla
• 9 lžic solamylu
• 1 lžíce kakaa (nebo více či méně dle chuti)
• 3 lžíce mleté kávy
• 1 bílek (kdo nemá po ruce rozdělovač, může místo něj použít obyčejný trychtýřek)
• rum podle chuti (ale s mírou, přátelé…)
• čokoláda na vaření

Uvedené suroviny smícháme a vypracujeme z nich těsto. Vytvarujeme zrna (bochánečky, placaté kuličky, hrudky…), která následně namáčíme v rozpuštěné čokoládě. Čokoládu rozpustíme tak, že ji na kousky nalámeme do kastrolku, jehož dno potom ponoříme do vřelé vody. A po ztuhnutí zbaštíme dříve, než přijde návštěva, protože pak by nám nezbylo ani na ochutnání.

Mňamka ze sójových suků

A ještě jedna mňamky rychlovka, tentokrát ze sójových suků. Sójové suky nakrájíme na kolečka, omácháme v rozpuštěné bílé nebo černé nebo mléčné čokoládě (suky se prodávají i ochucené, takže zvolte čokoládu dle vlastního gusta), na vrch položíme půlku vlašského ořechu nebo mandličku a necháme ztuhnout, teda jestli to vydržíte…

DOTEKY. Časopis LORM z.s., Zima, číslo 81. Vychází čtvrtletně.

Vydává: LORM – Společnost pro hluchoslepé z.s., Zborovská 62, 150 00 Praha 5. Vychází v elektronické podobě.

Sponzorství je vítáno a za sponzorské dary předem děkujeme.

Naše bankovní spojení: Komerční banka Praha Smíchov, číslo účtu: 19-1451940207/0100.

Šéfredaktor: Zdeněk Sedláček, Chlum 13, 264 01 Sedlčany, zdsedlacekdoteky@seznam.cz. Redakční rada: Zdeněk Sedláček (šéfredaktor), Zdena Jelínková (metodička), Mgr. Petra Zimermanová (ředitelka).

Za LORM z.s.: Mgr. Petra Zimermanová, Zborovská 62, 150 00 Praha 5, tel: 257 325 478 Grafická úprava: Michal Vondráček, Tomáš Zach a Fastr typo-tisk, Nad Buďánkami II./13, Praha 5

Osoby s hluchoslepotou a se zrakovým handicapem odebírají časopis Doteky v rámci informačního servisu, který je součástí jejich sociální rehabilitace. V elektronické podobě je časopis bezplatně zasílán na odbory sociální a zdravotní péče.

Doteky v elektronické verzi jsou zasílány všem zájemcům zdarma.

Starší i nová čísla Doteků jsou zdarma veřejnosti přístupná na bezbariérových webových stránkách LORM z.s. ve formátech HTML, doc a PDF.

Objednávky přijímá LORM z.s., Zborovská 62, 150 00 Praha 5, email: kancelar@lorm.cz. Časopis je rozesílán na základě objednávky členům LORM z.s. a ostatním osobám a organizacím, včetně povinných výtisků. Na https://www.lorm.cz/cs/doteky/ je k dispozici elektronická objednávka i ve formátu k vytištění.

Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí pouze na vyžádání odesílatele.

Uzávěrka příspěvků do čísla 82 (Jaro 2015) je 15. 2. 2015.

Doteky vychází s pomocí nadačního příspěvku Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. DĚKUJEME.

LORM z.s.

Zborovská 62

150 00 Praha 5

tel: 257 314 012

tel/fax: 257 325 478

Je tomu právě dvacet let, kdy se zrodila myšlenka vydávat náš časopis Doteky, který si časem získal velkou oblibu nejen mezi hluchoslepými čtenáři. Bez zvuků a světel jsou doteky rukou často jedinou spojnicí s okolním světem. Šéfredaktor Zdeněk Sedláček ve svém úvodníku vzpomíná, jak to všechno začalo a my spolu s ním máme radost, že se Doteky staly zdrojem aktuálních zpráv, cenných rad a důležitých informací o životě hluchoslepých lidí z domova i zahraničí.

Doteky ke svým narozeninám dostaly novou rubriku „Místo mého srdce“, která je určená především vám, našim čtenářům – klientům. Napište nám o místě, které je vašemu srdci nejbližší, kam se rádi vracíte, kde rádi pobýváte, kam se vždycky těšíte, kam můžete pozvat i nás ostatní. Podělte se s námi o kousek krásna, o kousek sebe. Jsou věci, které si za peníze nekoupíme, v první řadě je to zdraví, a potom vzpomínky, prožitky, pocity, vjemy…

V podzimním čísle si kromě významného jubilea připomeneme zářijový večerní běh Prahou, na kterém nás podpořilo 33 vytrvalců! Ohlasy na závod z pohledu hluchoslepé běžkyně, trasérky a fanynky na trati se dočtete v rubrice „Nad dopisy čtenářů.“ Ve stejné rubrice se také dočtete o smyslu červenobílé hole a klubových setkáních Lormáků. Rubriku „Hluchoslepé osobnosti“ věnujeme dvornímu skladateli pánů Voskovce a Wericha, hluchoslepému mistrovi jazzu Jaroslavu Ježkovi. Miroslav Michálek, literárně nadaný ředitel sdružení Okamžik, nás v rubrice „Příběh“ originálním způsobem po desetiletích provede nejen svým životem, ale i svojí tvorbou. Dodatečně gratulujeme panu Michálkovi k jeho srpnovým šedesátinám a v zimním čísle se budeme těšit na druhou část jeho příběhu.

Časopis Doteky vychází díky finanční podpoře Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. Děkujeme!

Verze ke stažení:

Doteky č. 80 (PDF, 986 kB)

Doteky č. 80 (DOC, 280 kB)

Časopis o. s. LORM, Podzim 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Z obsahu tohoto čísla:

• Verše
• Slovo šéfredaktora
• Zprávy z LORMu
  • Večerní běh Prahou, benefiční koncert a maraton kolem financování
  • Okénko do Brna
• Nad dopisy čtenářů
  • Maraton podruhé
  • Lenka a Lenka
  • Večerní běh Prahou z pohledu fanynky
  • Proč právě červenobílá hůl?
  • Dva krásné zářijové kluby
  • Dobrovolnictví v LORMu
• Místo mého srdce
• Příběh – Jak jsem si užil prvních šest desítek (1. část)
• Právní poradna
  • Posuzování zdravotního stavu pro účely jednotlivých sociálních systémů od 1. 1. 2014 (III. část)
• Zdraví
  • Příčiny hluchoslepoty: Lymeská borelióza
  • Vláknina pomáhá hubnout! V jakých potravinách je jí nejvíce?
  • Alzheimer přichází nenápadně a pozvolna
• Haf
  • Služební plemena psů pro handicapované (15. díl):Bišonek je vrozený komediant a skvělý společník
• Informace
  • Online mapy využijí i nevidomí
  • Bezdrátový mikrofon
  • Nevidomí přepisovatelé pomohou sluchově postiženým klientům
• Hluchoslepé osobnosti
  • Jaroslav Ježek: téměř hluchoslepý mistr jazzu
• Ze světa
  • Zavolejte si do evropských institucí!
  • Blíží se 16. světová konference Deafblind International!
• Společenská kronika
  • Jubilea
• Záliby
  • Léčivé a aromatické byliny: Řimbaba je vynikající lék proti migréně
• Vzkazy moudrých
• Recepty

Verše

Noční sen

Vítr ve stromech ševelivě bloudí sem a tam.
Je ticho protkané drobnými zvuky noci.
Měsíc občas vyhlédne zpoza mraků
a za chvilku se zase stydlivě schová.
Za každým stromem se skrývá tajemství.

Je trochu nehostinně a nevlídně
na lesní mýtině,
a přece víly tančí,
jak v nejkrásnějším snu.

Dana Kubišová

Slovo šéfredaktora

Milí čtenáři!

Letošní teplé léto je již definitivně za námi a nyní venku vládne podzim s pestrobarevnými listy na stromech. Na zahrádkách rozkvétají půvabné chryzantémy, které se skvěle vyjímají mezi dokvétajícími ostatními květinami.
Právě v tomto čase babího léta je tomu neuvěřitelných 20 let, kdy jsem začal pracovat na nově vznikajícím časopisu. V průběhu roku 1994 jsem napsal do několika časopisů články o LORMu. Jeden z nich vyšel v Občasníku o svépomoci zdravotně postižených (dnešní časopis MŮŽEŠ), který si s velkým zájmem přečetl i tehdejší úřadující ředitel LORMu PhDr. Jan Jakeš. Dne 9. července 1994 mi doktor Jakeš nabídl práci redaktora nového časopisu pro pomoc hluchoslepým, kterou jsem po vyřízení všech nezbytných organizačních záležitostí přijal. Na psychorehabilitačním pobytu v září téhož roku na chatě U profesora v Kunčicích u Starého Města pod Sněžníkem jsem hluchoslepým účastníkům podal návrh na název nově vznikajícího časopisu. Schválením mého návrhu názvu Doteky se zrodil časopis, který si časem získal velkou oblibu, zejména mezi hluchoslepými čtenáři, pro něž se stal zdrojem aktuálních zpráv, cenných rad a důležitých informací o životě hluchoslepých lidí z domova i ze světa. Jeho název je odvozen od skutečnosti, že bez zvuků a světel jsou právě doteky rukou, případně jinými částmi těla, pro duálně postižené osoby často jedinou spojnicí s okolním světem. Práci redaktora Doteků jsem vykonával až do dne 14. února 1998, kdy jsem byl na návrh tehdejšího člena Výkonné rady LORMu Michala Vondráčka jmenován šéfredaktorem a tuto funkci zastávám dodnes. První číslo Doteků vyšlo koncem roku 1994 pouze v běžném černotisku a v rozsahu 8 stran. Od čísla 2 už Doteky kromě zvětšeného černotisku vycházely také v Braillově slepeckém písmu pro nevidomé klienty LORMu. Počínaje číslem 9 na základě žádostí několika klientů LORMu se Doteky vydávaly i ve zvukové verzi na kazetě, kterou od čísla 57 nahradil CD-ROM. Všechny tyto verze více či méně úspěšně vycházely až do čísla 77 (zima 2013), avšak v letošním roce jsme bohužel z důvodů drastického snížení dotací nuceni vydávat Doteky pouze v elektronické podobě. Pevně věřím, že toto nepopulární opatření je řešením pouze dočasným a brzy se začne blýskat na lepší časy.
Z pestrého obsahu tohoto podzimního čísla si přečtete například článek Dobrovolnictví v LORMu, jehož autorkou je Jana Kalendová. Především bych Vás chtěl upozornit na rubriku PŘÍBĚH, kam je tentokrát zařazena první část rozhovoru s Miroslavem Michálkem, ředitelem občanského sdružení Okamžik.
Krásné a radostné prožití podzimních dnů, hodně životního optimismu a co nejvíce dobrého počtení upřímně přeje Váš

Zdeněk Sedláček

Zprávy z LORMu

Večerní běh Prahou, benefiční koncert a maraton kolem financování

Milí čtenáři Doteků,
v letním čísle jsem vás seznámila s finanční nejistotou a situací, kterou v naší organizaci řešíme od začátku letošního roku. A protože jednáme s úřady, je to bohužel běh na hodně dlouhou trať. Od posledního článku na toto téma uplynuly téměř tři měsíce a nějaké změny nastaly, i když to nejdůležitější je stále před námi.
Jak víte, začátkem roku jsme se dozvěděli, že nám Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) a Magistrát hl. města Prahy (MHMP) na rok 2014 poskytly o více jak 2 miliony nižší finanční prostředky než v roce uplynulém! Od letošního jara proto aktivně jednáme se zástupci MPSV, Magistrátu hl. m. Prahy i krajů, stále však bez jasného příslibu podpory a smysluplné koncepce. Ano, dosáhli jsme dílčích úspěchů, tj. dotace na rok 2014 nám na obě klíčové služby byly částečně navýšeny v srpnu 2014 (písemné rozhodnutí přišlo až v září, žádost byla podána v polovině dubna), ale ve věci odborné schůzky se zástupci MPSV stále jednáme.
Zásadní otázkou, kterou řešíme, je, zda nás MPSV nechá v celostátním dotačním programu, nebo nás donutí zcela nesmyslně přejít do krajského programu, což představuje obrovskou administrativní zátěž a spoustu rizika. V letošním roce doplácíme na skutečnost, že se u nás připravuje financování služeb v rámci krajů, aniž by kdokoliv systémově řešil dopad těchto změn na organizace s celostátní působností. Bohužel změny, které se připravují ze shora, se dělají „bez nás o nás“, tj. bez hlubší znalosti fungování našich služeb. Nám jako poskytovateli je dán nulový prostor se do tohoto procesu zapojit a cokoliv ovlivnit.
Naštěstí však život občas to nepříjemné vyvažuje příjemným. V letošním roce jsme si více než kdy jindy uvědomili, jak je důležité mít dlouhodobé a věrné partnery a dárce. Jedním z takových je bezpochyby Nadační fond Českého rozhlasu, který nám letos na jaře doslova hodil záchranné lano v souvislosti s katastroficky nízkými dotacemi. Darem z nebes se pro nás také stala spolupráce s marketingovou společností LHMS, která nás už na konci roku 2013 podpořila formou virtuálního vánočního přání – jablíčka, které jste mohli posílat svým známým a každým kliknutím tak navyšovali částku pro LORM. V roce 2014 podpora ze strany LHMS pokračovala a vyvrcholila v červnu kampaní „Netrubte zbytečně“, natočením 2 spotů o hluchoslepotě ke kampani a spuštěním nových webových stránek.
Současně jsme se v letošním roce zapojili do další řady charitativních projektů (námořnický ples „Z Bibione do Havany“, Běhy pro hluchoslepé pořádané od jara do podzimu pod hlavičkou Prague International Marathon, a.s.) a sami připravili charitativní zážitkové odpoledne „Veselá hluchoslepá Letná“. Všechny tyto aktivity nám pomáhají získávat nové partnery a příznivce.
Aktuálně je za námi zářijový běh Prahou, na kterém nás podpořilo 33 vytrvalců. Ohlasy na závod z pohledu hluchoslepé běžkyně, její trasérky a fanynky na trati se dočtete v rubrice „Nad dopisy čtenářů“. Ráda bych zde jmenovitě poděkovala všem našim sportovcům, kteří v sobotu 6. září uběhli pro hluchoslepé s naším červenobílým srdíčkem na hrudi/zádech 5 a 10 km v rámci Birell Grand Prix Praha 2014!
Běh na 5 km: Olga Cudlínová, Petra Gregorová, Andrea Jungmannová, Lenka Křepinská s trasérkou Lenkou Pokornou, Eva Kubecová, Hedvika Muňoz Rodriguez, Magda Málková, Míša Podaná
Běh na 10 km: Markéta Bergerová, Ondřej Cudlín, Radim Dudek, Lucie Dudková, Sergej Koščejev, Aleš Kubík, Dora Marholdová, Milan Marhold, Tomáš Novák, Lenka Sellnerová, Ondřej Sellner, Jakub Tomšovský, Martin Vídenský, Jan Kašpárek, Jaroslav Vendl a ze společnosti Stadler Zdeněk Kašík, Ondřej Kašpar, Jaroslav Krčál, Jaroslav Langmajer, Marek Majtán, Martin Pavlas, Lukáš Ryba, Václav Schindler, Aleš Váňa.
Před námi je benefiční koncert „Ev’ry time I feel the Spirit“, který se uskuteční 25. září 2014 u sv. Václava na Smíchově. Na hudební pouti od chorálu k jazzu pro nás vystoupí skvělý jazzman a flétnista Jiří Stivín společně s chlapeckým pěveckým sborem Bruncvík a varhanicí Jiřinou Dvořákovou Marešovou! Organizátoři koncertu, který je součástí 23. ročníku Svatováclavských slavností, se již potřetí rozhodli propojit festival duchovní hudby s charitativní myšlenkou a jeden z festivalových koncertů opět věnují na podporu hluchoslepých a našeho sdružení LORM. Za to si pořadatelé, Společnost pro duchovní hudbu, o.s. a jmenovitě paní Blanka Karnetová, od nás zaslouží obrovské poděkování.
Co závěrem? Před námi je dlouhá cesta, mohu vás však ujistit, že se jen tak snadno nedáme. V tomto trendu, kde se na jedné straně snažíme udržet si dlouhodobé a strategické partnery a současně hledáme nové příležitosti a inovace našich fundraisingových aktivit, bychom chtěli pokračovat. Vítáme jakoukoliv iniciativu a podporu ze strany všech zainteresovaných, tedy i od vás!

Petra Zimermanová
ředitelka o.s. LORM

Okénko do Brna

Milí přátelé Lormáci,

většinou je Vám z našich klubových vycházek k dispozici fotodokumentace, ale pro tentokrát malá změna. Naše kroky směřovaly na místo, které se sice může zdát na vycházku neobvyklé, ale Ústřední hřbitov v Brně stojí za pozornost. A jen mi tak nějak přišlo neetické fotit nás na hřbitově. Přesto naše vycházka stojí za to zmínit.
Tento, dá se říci nový hřbitov, byl založen na zelené louce daleko za městem v roce 1883 podle návrhu architekta Aloise Prastofera (1846-1910). A od založení se nazývá Ústřední hřbitov města Brna. Původně se rozkládal na ploše více než 28 hektarů a dnes má rozlohu téměř trojnásobnou. Areál byl slavnostně otevřen 3. listopadu 1883 pohřbem desetiletého pacienta ústavu pro hluchoněmé v Chrlicích, Jiřího Šimka, jehož hrob můžeme najít na hřbitově dodnes – po více než sto letech.
Naše vycházka začala netradičně. V určenou dobu jsme se nacházeli u různých vchodů, jedna skupinka vstoupila z ulice Jihlavské, vchodem od budovy krematoria. Brněnské krematorium je jedinou sakrálně-kultovní stavbou Arnošta Wiesnera, významného brněnského architekta. Tato modernistická stavba z červených cihel, ozdobená bílými travertinovými hroty, patří mezi významná díla meziválečné architektury. Druhá skupinka šla od ulice Vídeňské kolem obřadní síně projektované architekty Bohuslavem Fuchsem a Josefem Poláškem, představiteli české moderny a funkcionalismu. Roku 1953 bylo krematorium spolu s obřadní síní a areálem Ústředního hřbitova zařazeno mezi kulturní památky.
Po počátečních peripetiích jsme se po půlhodině sešli na pietním místě věnovaném padlým sovětským vojákům. Rozlehlé prostranství ohraničuje kolumbárium s urnami důstojníků a dva společné hromadné hroby vojínů. Prostranství dominuje sloup se sochou rudoarmějce a 39 metrů vysoký zkosený obelisk. Své místo zde mají i oběti z řad odbojových pracovníků a rumunské armády a také brněnská vojenská posádka. Roku 1989 bylo čestné pohřebiště prohlášeno národní kulturní památkou. V jiné části Ústředního hřbitova jsou stará vojenská pohřebiště padlých a zemřelých vojáků z 19. století, z 1. světové války a také německých vojáků padlých za 2. světové války v Brně a Jihomoravském kraji.
A vykročili jsme, tentokrát již společně, směrem k Čestné skupině a Čestné aleji, místům odpočinku významných osob spjatých s Brnem. Čestná skupina je rozložena do kruhu tvořeného dvěma řadami hrobů. V prvním kruhu najdeme Jana Skácela – básníka, který v Brně žil a tvořil po většinu života, Leoše Janáčka – světově uznávaného hudebního skladatele, Karla Absolóna – geologa, geografa a prehistorika, Jiřího Mahena – básníka, spisovatele, novináře, dramatika a další…
Brněnský Ústřední hřbitov, jako jeden z mála hřbitovů v republice, je otevřen naprosto veškerým církvím, náboženstvím a lidem všech národností. Hroby mají Češi, Němci i Židé. Hřbitov je zároveň velkou přírodní rezervací s mnoha vzácnými stromy a rostlinami, sem tam proběhne veverka. Připadali jsme si jako na procházce parkem.

Helena Jelínková
terénní sociální pracovnice Brno

Nad dopisy čtenářů

Maraton podruhé

Můj druhý maratonský běh na 5 km byl trochu jiný než dubnová štafeta. Ať už se to týkalo jiné trasy, ročního období či traséra. S trasérkou Lenkou jsme chodily běhat, co nám čas a povinnosti dovolily. Nervózní jsem byla hlavně z počasí, hlásili silné deště. Nakonec se udělalo celkem teplé dusno. Atmosféra byla jako vždy adrenalinová, jásající. Do běhu jsme se opřely, předbíhaly jsme, snažily se o co nejlepší výkon. Je pravda, že píchání v boku mě opět neminulo, takže vbíhání do cílové rovinky bylo ve znamení, že za chvíli už to bude za námi :)! Naštěstí se Lenka ukázala jako správný společník, hecovala mě a podporovala, jak mohla. Výsledek nás pak o to víc potěšil, že jsem si zlepšila svůj osobní rekord. A to také hlavně díky všem okolo, kteří mně fandili!

Lenka Křepinská

Lenka a Lenka

Na jaře jsem se na jedné oslavě potkala s paní ředitelkou Petrou Zimermanovou. V průběhu rozhovoru jsme se dostaly až k mému rekreačnímu běhání. „A nechtěla bys zkusit dělat trasérku jedné naší klientce? Jmenuje se také Lenka. Bydlí tam někde poblíž vás na Vinohradech,“ prohodila mezi řečí Petra. Po krátkém přemýšlení jsem řekla ano a ať nás tedy zkontaktuje. Během týdne následovala výměna e-mailové adresy a telefonního čísla. S Lenkou jsme domlouvaly první seznamovací tréninkový běh. S trasérstvím jsem neměla vůbec žádné zkušenosti, snažila jsem se načíst informace a zkušenosti na internetu a těšila se na osobní kontakt. Při ujasnění místa setkání napsala Lenka adresu, kde s rodinou bydlím. Že bychom žily ve stejném domě? Opravdu ano, Lenka se přistěhovala poměrně nedávno, což jsem vůbec netušila. Obě jsme se této náhodě upřímně zasmály a já ji považovala za téměř „osudovou“. A pustily jsme se do společného tréninku na zářijový pětikilometrový závod. Běhání v roli trasérky mi nepřišlo náročné, naopak jsem se vždy těšila jak na příjemnou půlhodinku, tak milé popovídání. Ze závodu jsem měla menší obavy pouze s ohledem na velké množství účastníků a poměrně úzkou trať. Nakonec jsme ho zvládly dobře a možná i díky našemu zdolávání kopcovitého terénu Vinohrad si Lenka na rovné trati vylepšila osobní rekord. Ve společném běhání stále pokračujeme a já se těším na naše další závody.

Lenka Pokorná trasérka a dobrovolnice

Večerní běh Prahou z pohledu fanynky

Tento článek nebude o běhu. Nemám ráda běh. Obvykle si nechám ujet i vlak, než abych kousek popoběhla. Nebude ani o úžasné atmosféře a obdivuhodných sportovních výkonech. O tom si můžete přečíst jinde. Navíc si myslím, že největší výkony stejně podává Petra a její tým při jejich neustávající snaze o zajištění kvalitních služeb pro hluchoslepé. Takže to bude o tom, co MY jsme dělaly, když ON běžel… MY, to znamená já a dvě dcery, ON je partner a otec.
Na smluveném místě u Karolina jsme s předstihem. Fanynka A (4 roky) a fanynka M (3 roky) šplhají na kašnu a dělají všechno pro to, aby spadly buď do vody, anebo na dlažbu. Přichází příjemná blondýnka a ptá se našeho závodníka, jestli běží za Nadaci Olgy Havlové. Závodníkovi se rozšíří zorničky, horlivě kýve hlavou a následuje ji. Duchapřítomně ho vytrhnu z jejích spárů a připomenu mu, že běží pro HLUCHOSLEPÉ!!
Konečně je tu Petra, dostáváme samolepky s logem LORMu a jdeme s nimi ozdobit našeho běžce. Úkol pro A a M jako stvořený. Nejdřív polepí sebe a za chvíli je i tatínek okrášlený samolepkami ve tvaru srdíček doslova od hlavy až k botě. I mně přestává být jasné, za jakou organizaci vlastně běží. Petra vše fotí, M pózuje, A protestuje. Jako obvykle.
Přesouváme se davem lidí do prostoru startu (chci ten balónek, kde prodávají zmrzlinu, chci čůrat – to slyším dokonce 3x…). Zaujmeme startovní pozice – my fanynky za bariérou, závodník mezi ostatními blázny, co chtějí dobrovolně uběhnout deset kilometrů. Za chvíli už kolem nás sprintuje skupinka prvních závodníků a za nimi se valí nekonečný proud běžců, kteří nechtějí vyhrát, ale zúčastnit se. Identifikujeme mezi nimi i přibíhající objekt našeho zájmu. Máváme (A a M navíc řvou jak paviáni), tatínek mává – a kdy už půjdeme na zmrzlinu?
Vydáváme se směrem k mé oblíbené francouzské cukrárně. Míjí nás paní se psem. Jé, to je krásnej pejsek! – Nejkrásnější, souhlasí pyšně majitelka. – M za ní ještě nadšeně volá: Moc se mi líbí, vypadá jako prase!
Jsem neviditelná, jsem neviditelná…
M si objednává zmrzlinu a A celkem 35 minut vybírá 6 makronek pro tátu do krabičky s mašlí + 2 pro sebe na talířek. Mají asi 100 druhů, každých 5 vteřin mění názor, ale nakonec se to podaří, jen aby vzápětí plnou krabičku upustila na zem a mašli olemtala těmi z talířku…
Vracíme se pomalu k cíli. Kdy už tady bude táta? Kouknu na hodinky – ještě asi pět minut, říkám přesně v okamžiku, kdy probíhá okolo nás.
Za chvíli už se sejdeme u auta, všichni plní dojmů (kdybych si nemusel dvakrát zavazovat tkaničku, měl bych mnohem lepší čas apod.). Čeká nás ještě hodina jízdy domů. Předpokládáme, že malé fanynky v autě hned usnou, ale protože jim táta donesl medaili, rvou se o ni celou cestu. Nevadí, hlavně, že náš běžec je moc spokojený – se závodem, se svým podpůrným týmem i s makronkami. Asi tak jedna setina z jeho nadšení se přenese i na mě a říkám si, že bych mohla třeba taky začít trénovat… No, možná na jaře… Tohle jsem si říkala myslím už před rokem, když jsem si kupovala běžecké boty. Jsou stále jako nové, ha ha.
A můj největší zážitek z celého závodu? Jednoznačně noční strhávání srdíčkových samolepek z chlupatých nohou mého oblíbeného závodníka. Mimochodem, zítra ho jdeme podpořit na podobném večerním běhu Bratislavou…

Hana Dvořáková

Proč právě červenobílá hůl?

Ruch na ulici často nutí hluchoslepé vypínat svá sluchadla a nemusí reagovat na oslovení a nesouvisí to s jejich nezdvořilostí. Potkáme-li je na ulici, jistě někam směřují a mají svůj cíl. Je každý, kdo chodí s červenobílou holí, zcela nevidomý nebo hluchý? Toto není pravda.
Já chodím řadu let s holí. V dětství nastal problém, když došlo k operaci hlavy. Po delší době jsem opět začal chodit do školy. Ne doma, ale do Základní internátní školy pro nevidomé. Už i zde jsem se seznámil s bílou holí. Styděl jsem se takto vystavovat na ulici. A zrak se stále měnil, ale u mne to šlo k horšímu. Bílá hůl se mi po delším boji stala věrnou kamarádkou. Později k tomu přišel i vodicí pes Altaya. Ale vývoj se nezastavil. Ke všemu jsem zjistil, že mi neslouží dobře ani sluch. Nastala další bitva. Ale nyní je to červenobílá hůl. Proč? Není to žádná frajeřina, ale nutnost. Byl to opravdu veliký problém se srovnat s tím, že přestávám vidět a postupně i slyšet. Přemluvit se, že budu muset chodit nejen s bílou holí, ale ještě k tomu červenobílou a naslouchátka k tomu. „Co by tomu řekli moji známí a vůbec lidé v okolí? Vždyť já ještě vidím. A co říkala ta paní v obchodě? Že to nemají nebo co…“ Tak a co teď? Doma už zase říkají: „Kudy jsi to šel a proč máš tu bouli a co jsi to přinesl z krámu? Já jsem nechtěla hrášek, ale prášek!“ „To jsi teda neříkala. Dobře jsem ti rozuměl, přece nejsem hluchý!“
Vzal jsem složenou hůl, sluchadla mám v kapse a šel jsem do práce. Zastávka autobusu je naproti, a tak klidně přecházím. Náhle brzdí auto. Řidič křičí: „Ty troubo, kam to lezeš? Ty jsi slepý nebo co?“ Docházím tedy k zastávce a zastaví mne rána do hlavy. Je to dopravní značka. Říkám si: „Dávej pozor!“ A v klidu nastoupím do autobusu. Postupuji dál a chci si sednout: „Dávejte pozor, jste slepý nebo co?“ říká starší cestující, na kterého jsem si skoro sedl. Já nevím, co se s těmi lidmi dneska děje? Všimnul jsem si, že na mne každý poukazuje. Proč to? Večer se vracím domů a zastavuji se v hospůdce na jedno a výčepní křičí: „Dáš si jedno? Tak co je, dáš, nebo ne?“ Odpovídám, že ano. Vlastně nevím, zda to patřilo mně. Při odchodu tápu, kde jsou dveře. Doma se ptají: „Jaké to bylo?“ Stydím se přiznat, že bylo několik problémů. Co budu dělat? Každý na mne už tak kouká a co když si vezmu tu hůl? To by bylo teprve haló – co to máš v té ruce a jak to chodíš? Viděli jsme slepce, ale ten měl bílou hůlku. A to se nestydíš si ji vylepšit tou červenou? – A zase jsem prohrál. Hůlka byla opět v aktovce.
Ráno jdu opět něco koupit a známá z lékárny říká: „Co to máte v uších, to je nějaký nový přehrávač?“ Byl jsem červený jako ta má barevná hůlka. Rychle jsem to vyřídil a vrátil jsem se domů. Zavřel sem se do pokoje a začal jsem se litovat. Přišla manželka a ptá se: „Co se zase děje, že jsi se zavřel?“ Dlouho jsem mlčel. Večer jsme si dlouze vysvětlovali, k čemu je ta či ona pomůcka a jaké bezpečí nám dává.
Druhý den jsem jako novopečený držitel červenobílé hole, psa a sluchadel elegantně přešel k zastávce a auta pomalu zastavovala. Dopravní značku jsem díky Taje minul a byl jsem v práci zase mezi lidmi. Začal jsem si zvykat na sluchadla a okolí na mne. Nikdo na mne nepovykuje: „Haló, jsi hluchý?“ O víkendu jsme navštívili příbuzné na jejich chatě, která je u lesa, a div se, div – opět jsem v klidu slyšel ptačí zpěv a sousedovy děti, jak si hrají. Byl jsem nesvůj, když jsem přišel k místnímu stánku s občerstvením a ne já, ale prodavačka mne oslovila a potom také posadila ke stolku. Hůl i pes udělali své a já se pomalu zbavoval strachu, že se někdo bude pošklebovat, proč a nač co mám.
Bílá slepecká hůl označuje lidi se zrakovým postižením a stávají se díky ní samostatnými. Orientují se podle zvuku semaforu, naváděcích majáčků, hlášení názvů stanic apod.
Všimli jste si, že se mezi lidmi objevují i lidé nejen se zrakovou, ale i se sluchovou vadou, a na oslovení nereagují? A nedokáží rozlišit pro orientaci a bezpečnost důležité zvuky? Jsou hluchoslepí, mají červenobílou hůl a do společnosti patří stejně jako ty i já.

František Eliáš

Dva krásné zářijové kluby

První podzimní výlet nás dovedl do zámečku Berchtold nedaleko Prahy. Nikdy jsem o něm neslyšela, ale jméno Berchtold jsem znala, protože za studentských dob jsem provázela na zámku Buchlovice, a ten patřil šlechtickému rodu Berchtoldů. Našla jsem si na internetu informace o tomto zámečku nedaleko Prahy a dozvěděla jsem se, že mezi dalšími majiteli byl také nějaký čas rod Berchtoldů a zřejmě se jim zdálo toto jméno lepší než třeba Na vyhlídce.
Posledním majitelem je dr. Růžička, podnikatel, který koupil naprosto zdevastovanou ruinu a během několika let znovu obnovil zámeček a přeměnil jej v hotel se zachováním zámecké atmosféry. Pěkně jsme jej celý prohlédli, navštívili i pokoje k pronajímání a zašli jsme i do pokoje věnovanému Antonínu Panenkovi, fotbalistovi, který je patronem hotelu. Hotel je pronajímán nejvíce firmám, které zde uskutečňují firemní akce, dále slouží k pořádání svateb atd.
Děti tady mají svůj ráj se všemi možnými aktivitami. Mezi nimi jsou i miniatury českých zámků a hradů, např. Karlštejn, Kost, Červená Lhota a mnoho dalších, dokonce i náves se selským barokem v Holašovicích. Modely jsou poměrně velké, určitě do jednoho metru na výšku. Nemohlo se k nim chodit na dotek, ale to Váše nevadilo a rozhodla se zlézat Trosky. Bude to krásná fotka a možná ji někdy uvidíme ve fotoalbu.
Prohlédli jsme si malou zoo s domácími zvířaty, dokonce tam byla prasnice s maličkými selátky. Prohlídka všeho nám trvala hezky dlouho, ale bylo krásné počasí a užívali jsme si pobytu venku.
Po prohlídce jsme zašli na dobrý oběd, a protože jsme potom ještě měli čas, Jana nás zavedla do lesa na houby a skutečně pár jedlých hub bylo nalezeno. To bylo radosti! Byl to zdařilý výlet.
Druhý výlet nás zavedl na okraj Prahy do Malešic, kde jsme navštívily park a skleníky botanické zahrady zahradnické školy. Park byl založen už v roce 1920. Osu parku tvoří potok Rokytka, na němž byl vybudován rybník. Zahlédly jsme i červené ryby. V parku se nacházejí stromy, keře, kolem rybníka loučky a nad nimi alpinium. Došly jsme k novým skleníkům, které obsahují velký sortiment tropických a subtropických rostlin. Obdivovaly (přítomné byly jen ženy!) jsme krásu orchidejí, bromélií a stovky dalších květin. Lenka si odnesla nádherný ibišek.
Sbírky slouží především k výuce žáků, ale část je otevřena i pro veřejnost. Bohužel jen od pondělí do pátku. Skleníky jsou vysoké, přezimují tam palmy, kaktusy jsou ve skleníku trvale. Část skleníků je určena ke komerčním účelům, takže si návštěvníci mohou koupit velmi levně květiny. Květin je tam tolik, až oči přecházejí. Všechny květiny jsou umístěny na dlouhých stolech, takže jsme si je mohly hezky zblízka prohlédnout.
Po prohlídce skleníků jsme pokračovaly parkem nahoru, kde stojí dominanta parku, a to novorenesanční zámeček, dnes přizpůsobený pro potřeby školy. Před ním je umístěna sbírka nádherných palem.
Zvolna jsme odcházely z ticha a krásy do rušné ulice.
Byly jsme rády, že jsme strávily den v tak příjemném prostředí.

Stanislava Kníchalová

Dobrovolnictví v LORMu

O tom, že existuje společnost pro hluchoslepé LORM, jsem se dozvěděla tuším ve škole (studuji obor Čeština v komunikaci neslyšících). V té době jsem mimo školní docházku hledala i jinou aktivitu, ideálně takovou, která by souvisela s tím, co studuji, abych si tak mohla školní teorii prověřit v praxi. Našla jsem si tedy lormáckou adresu, napsala e-mail a za pár dní mi přišla odpověď, že můžu přijít na prosincové klubové setkání a okouknout, jak se mi bude zamlouvat. Můj první výlet s LORMem byl tedy před Vánoci, šlo se na výstavu vánočních ozdob do Strahovského kláštera – a zamlouval se mi dokonce tak, že jsem se rozhodla přijít i příště. Mezitím mě ještě čekalo krátké školení a seznámení se s organizací a od té doby chodím každý druhý týden na setkání pražské lormácké party. A co mne tu tedy pořád drží? V první řadě se mi líbí skvělá parta lidí, která tu je a se kterou se vždycky skvěle bavím. Nemůžu říct, že bych výlety s nimi brala jako práci nebo starost, je to pro mě spíše zábava, uvolnění, prostě způsob, jak prožiju volné odpoledne a navíc se podívám na místa, kde jsem nikdy dřív nebyla. Za ten půlrok, co tu jsem, jsem se také naučila spoustu nových věcí, stále získávám zkušenosti a několik těch v úvodu zmiňovaných školních teorií se mi už podařilo vyvrátit. Nepochybuji, že se mi tato „časová investice” bude hodit v budoucnu – jak v dalším studiu, tak v povolání. Stále si nejsem stoprocentně jistá, co přesně chci po škole dělat, ale musím uznat, že mě spolupráce s LORMem hodně ovlivňuje a ač je na plný úvazek jistě dost náročná, uvažuji o tom, že bych se podobným směrem mohla ubírat i v budoucnu. S LORMem sice jenom jezdím na výlety nebo popíjím čaj v klubovně a z každodenního stresu a zařizování jsem ještě nic nezažila, ale snad bych i toto zvládla, až si to vyzkouším, budu moci říct víc a jasněji se rozhodnout. Inspirují mě hlavně skvělé sociální pracovnice, které tu působí a od nichž jsem se už spoustu naučila. Právě ty mají velký podíl na vytváření klidné, přátelské atmosféry, ve které je příjemné být. Každopádně bych tu ráda zůstala i nadále (jestli mě budou chtít) a doufám, že bude všechno klapat jako doposud. Už se těším na další setkání!

Jana Kalendová
dobrovolnice o.s. LORM

Místo mého srdce

Vážení čtenáři,

v tomto čísle Vám představujeme novou rubriku nazvanou Místo mého srdce. Tím samozřejmě není myšleno něco na způsob Místo mého srdce kámen či Místo mého srdce kus ledu a podobně. Ne, ne, nelekejte se, nic abstraktního, naopak – doufám, že se můžeme těšit a radovat: těšit na nová poznání míst v naší překrásné zemi z vašeho pohledu, radovat se z vlastní tvorby, z podělení se o kousek krásna, o kousek sebe. Jsou věci, které si za peníze nekoupíme, v první řadě je to zdraví, a potom vzpomínky, prožitky, pocity, vjemy…
A jsme u toho – napište nám o místě, které je vašemu srdci nejbližší, kam se rádi vracíte, kde rádi pobýváte, kam se vždycky těšíte, kam můžete pozvat i nás ostatní.
Pro někoho je to rodná víska či město, pro jiného chata nebo chalupa u rybníka, u řeky, v horách nebo v malebné nížině, pro dalšího celý kraj se svými všednostmi i mimořádnostmi, které vidíte a cítíte jen vy sami, které jsou jen vaše a které byste za nic na světě, stejně jako já, neměnili:

Neměním

Kolem každý vzdychá, prahne, touží,
vycestovat za Velikou louži,
nacpat kapsy eury a dolary,
zavézt je na Mallorku či Kanáry.

To nechápu,
nemůžu chápat všecko,
nemusím mít co rozmazlené děcko.
Ke štěstí mi stačí, co už vím,
že Vysočinu za nic neměním.

Když lyžovat, tak minimálně v Alpách,
ať každý vidí, žes to někam dotáh.
Fjord vyfoť dřív, než s podzimem ti zamrzne,
jinak budeš společensky nemožnéééé.

To nechápu,
nemůžu chápat všecko,
nemusím mít co rozmazlené děcko.
Ke štěstí mi stačí, co už vím,
že Jeseníky za nic neměním.

Sem tam jezdím ke Špilberku z Prahy,
cestou hltám lesy, řeky, hrady.
Nad hlavou mi éro právě odlítá,
výš ke slunci a rovnou šup do Egypta.

To nechápu,
nemůžu chápat všecko,
nemusím mít co rozmazlené děcko.
Ke štěstí mi stačí, co už vím,
že Krkonoše za nic neměním.

Milí budoucí průvodci svým srdcovým místem, pište, posílejte, neváhejte!

Na vaše příspěvky se za redakci Doteků těší

Zdena Jelínková
metodička o.s. LORM

Příběh – Jak jsem si užil prvních šest desítek (1. část)

Myslím, že následující řádky nepotřebují žádné úvodní slovo, natož pak komentář. Počteníčko je to náramné, příběh natolik silný a krásný, že ti, milý čtenáři, nezbývá než zatajit dech a naslouchat…

Poslání

Povzbudivý míchá lék
básník Míra Michálek

Ředitelka společnosti LORM paní Petra Zimermanová mě požádala o článek pro Doteky a paní Zdena Jelínková to pak upřesnila, že to má být něco o mně, o co bych se mohl podělit se čtenáři. Rád jsem pro sympatické lidi a spolupracující sdružení článek odsouhlasil, ale pak jsem se zarazil. Jak psát o sobě, aby to nebylo sebestředné? A jak se o sobě rozepsat, abych čtenáře neunavoval něčím, co je jen moje? Přiznávám ale, že jsem toho o sobě napsal vlastně už dost, a to do různých fejetonů a do knih „Nevídáno“ a „Zavřené oči“. Byly to různé fejetony a drobné povídky, ve kterých nešlo o mne, ale o nějakou myšlenku, názor, anekdotu, ke kterým jsem použil tu či onu epizodu ze svého života, abych si nemusel vymýšlet a abych si za napsaným stál jako za životem ověřenou skutečností. A tak mě napadlo vybrat ze starších i novějších článků a uvedených knih pár epizod, upravit je a spojit do jednoho celku. Zrovna v srpnu mám potkat svou šedesátku a k té vyjde moje třetí a možná už poslední kniha „Tady stojíte dost blbě“, takže jsem se svými texty dost zabýval a mám je ještě v hlavě. Jdu tedy vybírat a spojovat a hledat, co mi jednotlivé desítky let v mém životě darovaly. A jelikož mi život přinesl postupnou ztrátu zraku, bude to také o ní.

Brejlovec a já

Brejlil jsem na brejlovce
kde se vzal v mé aktovce?
To vám byla perná chvíle
sblížily nás ale brýle

On nosí mé proti slunci
já zas plním jeho funkci
stočený jsem do klubíčka
proti slunci mhouřím víčka

Desítka první aneb čarodějnice, bájné bytosti a maminka

V mateřské školce mě paní učitelka hned první den postavila doprostřed mezi děti a jistě s dobrým úmyslem řekla všem, že Mirek Michálek špatně vidí a že mi mají pomáhat. Jenže, co je to pomáhat, a jak se to dělá? Věděla to paní učitelka? Některé děti se posmívaly a jiné si se slovy paní učitelky nevěděly rady, a tak na ně raději rychle zapomněly. On ten Mirek Michálek vlastně tehdy žádnou pomoc nepotřeboval, snad jen tu, aby byl přijat docela normálně a bez zvláštní pozornosti. Teď byl označený – odlišný. Sousedka Polášková pokřikovala z okna na jinou sousedku: „Dívejte se na malého Michálka, on když se stmívá, tak nevidí. On je slepý!“ Ten malý Mirek sice ještě nebyl ani zdaleka nevidomý, ale poprvé slyšel spojení svého jména se slepotou. Moc tomu nerozuměl. Spíš mu vadila pozornost té ženy, kterou dospělí nenazývali zrovna pěkně. Začínal tušit, co je to čarodějnice, a pochopil, že nejhorší na čarodějnicích je to, že nežijí v pohádkách, ale tady mezi námi lidmi. A tato čarodějnice nebyla jediná. V celém kraji ještě vládl tak trochu temný středověk, nebo alespoň pokud jde o informovanost o lidech se zdravotním postižením. Lámala se padesátá a šedesátá léta minulého století, lidé na venkově byli tvrdí, jako byl život sám, zdravotní postižení někteří chápali jako trest shůry. O rané péči a poradnách pro zdravotně postižené se ještě nikomu ani nezdálo.
Ten malý Michálek, malý Já, si pomalu zvykal, že je trochu jiný, že nevidí večer při hrách s dětmi nebo v temných prostorách domu. Ale bral to tak, jak to přicházelo. Něco mohl jako všichni a něco musel jinak nebo nemohl dělat vůbec. A nejraději pozoroval svou maminku při práci, při pečení buchet a spolu s ní pečoval o skalku se záhadnými dužnatými rostlinkami. A když mu bylo smutno, byl tady kocour. Neuvěřitelně chytrý chlapík, který uměl potěšit. Třeba si sedl před malého Já a na lehké vybídnutí vyskočil na klín a pak se nechal hladit a předl a předl. Nebylo vlastně zapotřebí nic říkat. Byla to bytost z jiného světa, beze slov vše chápající a přátelská. A tak malý Já pochopil, že moc čarodějnic je omezená a že se jí dá bránit, třeba pohlazením blízké bytosti. A toto zjištění byl jeden z dárků první desetiletky.

U nás

Máme u nás sopky
létají z nich bobky
pak bobkové listí
následky hned čistí
to jsou sopky český
jinak je tu hezky

Desítka druhá aneb rozdíl mezi motýlem a člověkem

Ten rozdíl je velký. Motýl, vlastně nejdříve jen nepěkná housenka, se zakuklí, navenek se nic neděje, a pak se z kukly vyloupne hotový dospělý a krásný tvor. Musíte uznat, že by nám bylo lépe, kdyby to u lidí bylo také tak. A možná to uznat nemusíte, protože nejsme jednoduší tvorové a musíme se pořád něčemu učit.
Na začátku druhé desítky let jsem byl klouček, na konci mladý muž a mezi tím se odehrálo mnoho věcí, do kterých zasahoval také můj handicap. Jak? Dobře nebo špatně?
Ze školy si vzpomínám na spolužáka, který pochopil, že se mi nedaří přečíst text na tabuli, a operativně mi napověděl jakýsi nesmysl, který k nepříčetnosti vytočil učitele domnívajícího se, že si z něj dělám legraci. Rodiče tehdy vůbec netušili, že při cestě ze školy za tmy se řídím jen hlasy spolužáků a světly pouličních lamp, protože po setmění kromě zdrojů světla jinak téměř nic nevidím. A kamarádi to brali normálně a občas mě zatahali za rukáv, abych někam nespadl, a šlo to.
Tyto epizody různě zasahovaly do mého života, do jisté míry mne vyčleňovaly z kolektivu vrstevníků, ale možná mne přiměly přemýšlet o životě dříve, než je na konci dětství obvyklé. A tak v době, kdy většina mých spolužáků sbírala vojenské odznáčky, já jsem začínal číst vážnou literaturu a poslouchat rockovou hudbu. Když v srpnu šedesát osm do rodného Hodonína přitáhly ruské tanky, někteří spolužáci si šli za okupanty vyžebrat odznáčky a já jsem jim nadával, že jsou zrádci. Nechápali, nepřemýšleli. Já jsem se o životě už docela dost napřemýšlel. Ty odznáčky už asi spolužáci nemají, já „mám“ hudbu a literární extrakt kdesi v sobě dodnes. Zkrátka proměna na dospělou bytost nebyla snadná, jako není asi u nikoho, a jako dospělý člověk na rozdíl od motýlů neumím létat. Ale mládí a počínající dospělost mi darovaly dva elixíry na boj s čarodějnicemi a démony pozemského druhu pro celý další život – hudbu a literaturu. A s jejich pomocí tak trochu létám, jako bych byl motýl.
A ještě něco, také jsem v tomto období poznal jednu motýlku nebo motýlici nebo jak se to správně řekne, zkrátka svou budoucí manželku.

Žízeň po životě

Ryba – ta si žije
celý život pije
plave si a koupe
jedno je však hloupé
když se někdy pokouší
zaplavat si na souši

Třetí a čtvrtá desítka aneb výstavba hradů

Je to dobře, že člověk ve středním věku obvykle žije každodenním životem zcela naplno, jako by byl nesmrtelný? Nevím, dnes se mi zdá, že jsem se někam hrnul, kam se nedá dohrnout. Že jsem se snažil postavit nezničitelný hrad na tekutých píscích. A jindy si říkám, že jsem ty tekuté písky zvládl a že ten hrad docela dobře stojí.
Nebo alespoň stály dobře moje hrady, které jsem stavěl se synem na pískovišti. Tyto stavební práce na pískovišti probíhaly tak dva tři roky podle věku zadavatele, tedy syna, a samozřejmě to byly sezónní letní práce. Většinou to byla akce pro několik dětí, jejichž maminy seděly na nedaleké lavičce, pokuřovaly, prohlížely časopisy a probíraly módu a vaření. A já jsem bavil jejich děti a učil jsem je, že není dobré hned zbourat, co se právě postaví. Za celou dobu mého stavitelského angažmá jsem neměl konkurenci, neobjevil se ani jeden zájemce z řad otců, který by stál o parcelu a materiál. Otcové byli asi v hospodě nad parkem, občas nějaký přinesl mok některé z mamin. Opět jsem byl odlišný, a to docela rád. Mohlo by se zdát, že to se slábnoucím zrakem nesouviselo, ale možná bych jako zdravý byl jako ostatní otcové a přišel bych o radost šéfa stavby s několika dětskými spolupracovníky. Kdoví? Kromě toho musím přiznat, že jsem nikdy nepřišel na chuť pivu, tuto radost mi život nedaroval. A jestli oni otcové přišli na chuť výstavbě hradů, to nevím. Třeba to odhalili v době druhé šance, jako dědové s vnuky.
A co můj zrak? Sedím na lavičce v parku zabrán do četby. V tom cítím, že se na mne někdo dívá. Průzorem nad svými speciálními brýlemi se vsazenými asi dva centimetry tlustými čočkami vidím několik dětí, jak mě sledují, některé, aby lépe viděly, dokonce v podřepu. „Vás asi zajímá, co to mám za brýle?“ začínám rozhovor, při kterém si jeden větší odvážlivec zajímavé brýle dokonce nasadí na nos a pokouší se zaostřit. Od té doby mě nikdo při čtení v parku neruší, zato mě na ulici občas radostně pozdraví nějaké dítě…

Veselí drozdi

Letěli drozdi
vrazili do zdi
všichni pěkně naráz
to byl ale náraz!

Plynula léta a já jsem se svými speciálními brýlemi četl kdekoliv – na stanici tramvaje anebo v ní, ve vlaku či v antikvariátu. Zvykl jsem si, že se na mne lidé zvědavě dívají. Já bych se taky díval, i když bych byl určitě taktnější, ale možná taky ne – kdo ví? Proč na to vlastně vzpomínám? Nestydět se za kuriózní brýle – to byla dobrá přípravka na život s bílou holí. Nevěříte?
A uplynulo několik dalších let a můj zrak se kamsi vytratil. Jsem na návštěvě v malém městě na Moravě, poprvé s bílou slepeckou holí v ruce. Můj dobrý známý je v rozpacích a po chvíli se ukáže, čím to je. „Šak tady už to znáš, tož tu hůl už možeš složit.“ Nastal čas vysvětlovat: „Bílá hůl není symbol nějaké méněcennosti nebo nepatřičnosti, je to upozornění pro lidi, aby věděli, že nevidím, kdybych do někoho třeba strčil.“ Syn mi při odpolední pochůzce říká: „Tati, ten člověk málem spadl z kola, jak se za tebou ohlížel. Ten asi nikdy neviděl slepeckou hůl.“ Ještě několikrát se zasmějeme podobným epizodám. Je to vlastně stejné jako kdysi s dětmi v parku. Chce to trochu trpělivosti, určité odhodlání a hlavně otevřenou komunikaci. Někteří známí z ulice a dopravních prostředků mě dnes přátelsky zdraví a dokonce vědí, jak nevidomému pomoci…
Ale to už nastupují další dvě desítky let.

Dieta sugescí

Hubnu hubnu hubnu
Hubnu hubnu hubnu
Hubnu hubnu hubnu
Tak proč podobám se bubnu?

Miroslav Michálek
výkonný ředitel sdružení OKAMŽIK
pokračování příště

Právní poradna

Posuzování zdravotního stavu pro účely jednotlivých sociálních systémů od 1. 1. 2014 (III. část)

Posuzování zdravotního stavu pro účely příspěvku na zvláštní pomůcku

Pro účely řízení o příspěvku na zvláštní pomůcku se posuzuje zdravotní stav v souladu s § 9 odst. 1 až 4 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zde je vymezen dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a je stanoveno, že zdravotní postižení charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu odůvodňující přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou uvedeny v příloze k tomuto zákonu. Zdravotní indikace pro jednotlivé typy zvláštních pomůcek se liší s ohledem na to, zda jde o zvláštní pomůcku pro osobu, která má těžkou vadu nosného nebo pohybového ústrojí, nebo těžké sluchové postižení anebo těžké zrakové postižení. Samostatné zdravotní podmínky jsou stanoveny pro nárok na příspěvek na zvláštní pomůcku poskytovaný na pořízení motorového vozidla nebo speciálního zádržního systému – těžká vada nosného nebo pohybového ústrojí anebo těžká nebo hluboká mentální retardace charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a zdravotní stav nevylučuje přiznání tohoto příspěvku. Za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se pro účely tohoto zákona považuje nepříznivý zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok. Základní podmínkou zdravotního postižení je jeho nepříznivost, vycházející z charakteru a tíže postižení, a dlouhodobost.
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav znamená tedy přítomnost obou komponent, tj. nepříznivosti a dlouhodobosti, která trvá déle než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy je předpoklad, že bude trvat déle než 1 rok. Stavy s předpokladem úpravy nepříznivých funkčních důsledků zdravotního postižení do 1 roku do výše uvedených kategorií nepatří. Zdravotní postižení odůvodňující přiznání příspěvku na zvláštní pomůcku a zdravotní stavy vylučující jeho přiznání jsou taxativně uvedeny v příloze k zákonu č. 329/2011 Sb. Zdravotní stavy vylučující přiznání příspěvku – kontraindikace, jsou stavy, které brání/neumožňují fyzické osobě zvláštní pomůcku využívat. Zdravotní postižení uvedená v citované příloze odpovídají druhům a typům zvláštních pomůcek, na jejichž pořízení se poskytuje příspěvek na zvláštní pomůcku.
Při posuzování zdravotního stavu pro účely nároku na poskytnutí příspěvku na zvláštní pomůcku vychází posuzující lékař zejména z nálezu ošetřujícího lékaře, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledků vlastního vyšetření. V tomto případě není sociální šetření předepsaným podkladem pro posouzení. Proti posudku není možné odvolání ani jiný opravný prostředek.

Posuzování zdravotního stavu pro účely průkazu osoby se zdravotním postižením

Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „TP“ (průkaz TP) má osoba se středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Středně těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí, v exteriéru
je schopna chůze se sníženým dosahem a má problémy při chůzi okolo překážek a na nerovném terénu. Středně těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a zhoršenou schopnost orientace má jen v exteriéru.
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP“ (průkaz ZTP) má osoba s těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Těžkým funkčním postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna samostatné pohyblivosti v domácím prostředí a v exteriéru je schopna
chůze se značnými obtížemi a jen na krátké vzdálenosti. Těžkým funkčním postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna spolehlivé orientace v domácím prostředí a v exteriéru má značné obtíže.
Nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem „ZTP/P“ (průkaz ZTP/P) má osoba se zvlášť těžkým funkčním postižením nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace s potřebou průvodce, včetně osob s poruchou autistického spektra. Zvlášť těžkým funkčním postižením pohyblivosti a úplným postižením pohyblivosti se rozumí stav, kdy osoba je při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu schopna chůze v domácím prostředí se značnými obtížemi, popřípadě není schopna chůze, v exteriéru není schopna samostatné chůze a pohyb je možný zpravidla jen na invalidním vozíku. Zvlášť těžkým funkčním postižením orientace a úplným postižením orientace se rozumí stav, kdy osoba při dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu není schopna samostatné orientace v exteriéru.
Pro účely řízení o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením se posuzuje zdravotní stav a schopnost pohyblivosti a orientace žadatele o průkaz v souladu s § 34b zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Při posuzování schopnosti pohyblivosti a orientace se hodnotí:
a) zdravotní stav a funkční schopnosti fyzické osoby,
b) zda jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav,
c) zda jde o podstatné omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace a závažnost funkčního postižení.
Zdravotní stavy, které lze považovat za podstatné omezení schopnosti pohyblivosti a orientace jsou uvedeny v příloze č. 4 k vyhlášce č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, ve znění pozdějších předpisů. Při posuzování podstatného omezení schopnosti pohyblivosti a orientace u zdravotního stavu, který není uveden v prováděcím právním předpise, se hodnotí, kterému ze zdravotních stavů v něm uvedených funkční postižení odpovídá nebo je s ním funkčními důsledky srovnatelné. Funkčními schopnostmi se rozumí tělesné, smyslové a duševní schopnosti, znalosti a dovednosti nezbytné pro schopnost pohyblivosti a orientace.
Při posuzování se funkční schopnosti fyzické osoby porovnávají se schopnostmi stejně staré fyzické osoby bez znevýhodnění a hodnotí se s využitím běžně dostupných kompenzačních pomůcek. Při posuzování zdravotního stavu se vychází z existence dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a zhodnocení jeho funkčního dopadu na schopnost pohyblivosti a orientace. Pro účely tohoto zákona se dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem rozumí zdravotní stav, který podle
poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než 1 rok.
Pro posouzení není rozhodující diagnóza zdravotního postižení, ale jeho nepříznivé důsledky na funkční schopnosti. Tuto skutečnost dokládají lékařské nálezy a zprávy, ze kterých na základě klinických, laboratorních, zobrazovacích nebo jiných vyšetření vyplývá rozsah a tíže omezení funkčních schopností. Proti vydanému posudku není možné odvolání ani jiný opravný prostředek.

Posuzování zdravotního stavu pro účely státní sociální podpory

Důležitou kategorií zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ZSSP“) je nezaopatřené dítě vymezené § 11 ZSSP.
Skutečnost vymezenou v § 11 písmeno b) ZSSP – dítě se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, posuzují a potvrzují ošetřující lékaři. V těchto případech jde zpravidla o nepříznivý zdravotní stav přechodného charakteru s trváním několika týdnů nebo měsíců např. léčení úrazů, vážnějších infekčních nemocí, stavy po závažnějších operacích aj. Uvedené stavy zpravidla adekvátní léčbou směřují k úpravě a
stabilizaci zdravotního stavu.
Skutečnost vymezenou v § 11 písmeno c) ZSSP, tj. dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, pro který je dítě neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, posuzuje lékař oddělení LPS OSSZ. Posuzující lékař musí prokázat, že nemoc, úraz, postižení, má charakter dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a zdravotní stav je natolik vážný, že dítě je neschopno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost nebo je neschopno připravovat se na budoucí povolání. Může jít například o léčení nádorového onemocnění, opakované závažné operace, léčbu rozsáhlých popálenin, těžké úrazy s náročným léčením a dlouhodobou rehabilitací, floridní duševní poruchy, stavy s trváním déle než rok, kdy vážný zdravotní stav a náročná léčba brání dítěti v přípravě na budoucí povolání nebo ve výdělečné činnosti. OSSZ vydává ve věci posudek; ten zasílá příslušnému orgánu, který si posouzení vyžádal.
Pokud se „zdravotní situace“ uvedená v § 11 písmeno b) nebo c) ZSSP prokáže, považuje se dítě pro účely státní sociální podpory za nezaopatřené.

Zdroj: Helpnet.cz

Zdraví

PŘÍČINY HLUCHOSLEPOTY: Lymeská borelióza

Klíšťata jsou, jak víme, havěť nepříjemná – dokonce natolik, že se dostala až do naší rubriky o příčinách hluchoslepoty. Nejčastějším onemocněním, které u nás tito členovci přenášejí, je lymeská borelióza. Ta může v pozdějším stadiu způsobovat mimo jiné i vážné poruchy zraku a sluchu.

Lymeská borelióza odvozuje svůj název od amerického městečka Old Lyme. Právě tam byl poprvé pozorován zvýšený výskyt onemocnění kloubů u dětí. Až mnohem později se prokázala souvislost s předchozím napadením klíštětem a byly popsány další příznaky nemoci. A ještě později, v roce 1982, byl odhalen její původce – bakterie Borrelia burgdorferi.
Klíšťata sají hlavně na drobných hlodavcích, kteří jsou přirozenými hostiteli borelií. Ty najdeme ale například i u vysoké zvěře, ptáků, plazů a také u psů a koček. Divoká zvířata v sobě infekci nosí, ale nijak jim to nepřekáží. Naopak třeba psi můžou boreliózou také onemocnět.
Borelie osídlí trávicí trakt klíštěte. Po zakousnutí klíště uvolňováním infikovaných slin přenáší borelie do těla svého hostitele. Dalšími podezřelými z přenosu boreliózy je i krev sající hmyz, např. komáři. Podle současných poznatků to však není pravděpodobné. K přenosu může dojít patrně jen mechanicky – rozdrcením komára přímo do ranky a smícháním jeho krve s krví hostitele. Přenos nemoci z člověka na člověka je možný pouze během nitroděložního vývoje z matky na dítě. Pokud je infekce u těhotné důkladně léčena, dítě se většinou narodí zdravé.
Klíšťata sají krev, aby se mohla vyvíjet, samice pak proto, aby mohly naklást vajíčka. Z nich se líhnou larvy, které jsou velmi malé, sají jen krátce a rychle se pustí. Nasátá larva se vyvíjí v nymfu, která je pro přenos boreliózy na člověka nejhorší. Z nasáté nymfy se vyvine dospělý jedinec. Samec pak už krev nesaje, zato samice saje dlouho a důkladně.
Klíště nejčastěji číhá na svou oběť na vlhkých místech, na koncích stébel trávy s roztaženým prvním párem nohou, kde má záchytné háčky. Potom si najde nějaké pěkně prokrvené místo s tenčí kůží a tam zavrtá své sací ústrojí. Má na něm zpětné háčky, proto tak pěkně drží. Odstranění klíštěte se má provést co nejdříve, snižuje se tím riziko nákazy. Klíště se uchopí u hlavičky a kýváním se uvolní. Pokud ho chytnete za zadeček, obsah jeho žaludku i s boreliemi se vymáčkne do ranky. V nouzi lze klíště seškrábnout třeba nehtem. Když v ráně zůstane zbytek sacího ústrojí, vyschne a kůže jej časem vyloučí. Pokud hned po vytažení rána svědí a její okolí zčervená, pravděpodobně se jedná pouze o alergickou reakci, která sama odezní. Pokud se ale skvrna větší než 3–5 cm vytvoří až po delší době (za několik dnů až týdnů), jde pravděpodobně o boreliózu.

Příznaky onemocnění
Lymeská borelióza má mnoho forem průběhu a širokou škálu příznaků. Borelie se na rozdíl od jiných bakterií množí velmi pomalu, proto může mít choroba zprvu nenápadný a pozvolný průběh. Nemoc má tři stadia:

• Časné stadium
  Jediným skutečně nezaměnitelným projevem boreliózy je erythema migrant, výše zmíněná červená skvrna, která může od prostředka blednout. Nebolí a zmizí sama. U velké části nakažených se však nemusí vůbec objevit a nemoc se šíří skrytě dál. V této fázi je borelióza dobře léčitelná antibiotiky. K lékaři je vhodné vyrazit při sebemenším podezření, aby se mohlo včas začít s léčbou.
• Stadium rozšířené nákazy
  Za několik týdnů se mohou vyskytovat příznaky jako při viróze: únava, bolest svalů a kloubů, bolest v krku (ovšem nedostanete rýmu a kašel). U někoho se objeví dokonce zánět kloubů, nervů a svalů, bušení srdce, pálení a mravenčení kůže či jiné neurologické potíže, zvýšená teplota, další skvrny na těle… Typickým projevem zejména u dětí je boreliový lymfocytom, temně červená papula s hladkým lesklým povrchem. Velký je od několika milimetrů až do 3–5 cm, nejčastěji se vyskytuje na ušním boltci. Častá je také obrna lícního nervu. Vyskytují se i poruchy vidění (dvojité vidění, problémy se zaostřováním) a poruchy sluchu (pískání či bušení v uších, různé šumy). Pokud se borelie dostanou do centrální nervové soustavy, mohou vyvolat meningitidu. Ta už může způsobit i velmi vážné poškození zraku a sluchu (viz. Doteky č. 41). V době rozšířené nákazy je vhodné absolvovat krevní testy (dříve by se ještě přítomnost onemocnění neprokázala). Při správné a dostatečně dlouhé léčbě se může nemoc v této fázi dostat pod kontrolu.
• Pozdní stadium
  Jde o stadium chronické infekce. Dochází k němu nejdříve za rok od nakažení, často i za několik let. Tělo se nedokáže bránit běžným nákazám, aktivují se herpetické viry, trvalým postižením nervů vznikají bolestivé neuropatie. Podkoží degeneruje, vytváří se červené nebo modročervené léze, které postupně atrofují a kůže zůstává tenoučká a vrásčitá. Nad kostěnými výběžky jsou hmatatelné uzlíky. Krk může být bolestivě ztuhlý, se zvětšenými uzlinami. Problémy se zrakem a sluchem se stupňují. Páteř a klouby bolí, objevují se bolestivé otoky. Dlouhodobou léčbou infekce lze symptomy nemoci potlačit.

Proti borelióze se neočkuje, vakcína se používá pouze pro veterinární účely (zejména pro psy a koně). Jako prevenci lze doporučit vhodný oděv do přírody – uzavřená obuv, dlouhé kalhoty, vyzkoušet můžete také repelenty. Po návratu domů by měla následovat důkladná kontrola, zda nám někdo někde nepije krev. Odstraněné klíště můžete poslat do speciální laboratoře, kde zjistí, jestli bylo infikované.

Pro Doteky zpracovala Hana Dvořáková
Zdroj:http://www.wikiskripta.eu/; http://www.borelioza.cz/

Vláknina pomáhá hubnout! V jakých potravinách je jí nejvíce?

Snižuje hladinu cholesterolu, pomáhá při hubnutí, působí jako prevence rakoviny. O vláknině se toho napsalo už hodně. Přesto jí většina populace nekonzumuje dostatek. Víte, kde ji hledat?
Kontrolování množství vlákniny ve stravě se stále dost podceňuje. Podle statistik České zdravotní průmyslové pojišťovny jí lidé přijímají zhruba o polovinu méně, než by měli. Přitom vláknina je pro lidské zdraví naprosto nezbytná. Její deficit je rizikem obezity, vysokého krevního tlaku, rakoviny tlustého střeva, cukrovky i rozvoje cévních onemocnění.
„Doporučované množství vlákniny je pro dospělého jedince 30 gramů denně, pro dítě od 2 let věku se počítá doporučované množství vlákniny zjednodušeně: k věku dítěte připočtěte 5, tolik by denně mělo sníst gramů vlákniny,“ vysvětluje MUDr. Hana Mojžíšová, specialistka na výživu a léčbu obezity.
Vláknina se rozděluje na rozpustnou a nerozpustnou. „Rozpustná se nachází ovoci, luštěninách a bramborách. Ta zpomaluje pasáž horní části trávicího traktu či zvyšuje hustotu střevního obsahu. Nerozpustná, která je například v zelenině nebo celozrnných výrobcích, zvyšuje objem stolice a funguje více mechanicky. Jako kartáč střev,“ popisuje doktorka. Poměr obou složek by měl být také vyvážený.

Podpora při hubnutí
Na potraviny bohaté na vlákninu byste určitě neměli zapomínat při redukci váhy i při snaze si svou hmotnost udržet. Ne proto, že by vláknina spalovala tuky. Její výhoda spočívá v tom, že je poměrně sytá, přitom nízkokalorická. „Vláknina se využívá jako ,plnidlo‘ žaludku. Ten se díky ní zaplní méně kaloricky vydatnou stravou,“ přibližuje Hana Mojžíšová.
Jak ji začít zařazovat? Stejně jako u všeho jiného, je i u vlákniny množstevní hranice, kterou byste neměli přesáhnout. Obecně se hovoří o 60 gramech za den. Při tak nadměrném příjmu hrozí jednak bolesti žaludku, ale i horší vstřebávání některých vitaminů a minerálů, zvláště vápníku a železa. Ovšem abyste toho dosáhli, museli byste spořádat například kilo ovesných vloček nebo dvě kila mrkve. Proto je to vcelku nepravděpodobné.
Komplikace však mohou nastat u těch, jejichž tělo na vysoký příjem vlákniny dosud nebylo zvyklé. Prvotní šok se může projevit plynatostí a nadýmáním. Podíl vlákniny tak ve svém jídelníčku zvyšujte postupně. Začněte na 15 gramech a během několika týdnů přidávejte, až skončíte na žádoucích 30 gramech.

Kde vlákninu hledat?
Pokud se chcete začít dopovat vlákninou, jasným zdrojem je určitě ovoce. „Z našich končin bych doporučovala bobuloviny, jako jsou maliny, ostružiny, jahody, borůvky, a pak samozřejmě jablka, hrušky a švestky. Z těch exotických pak banány, fíky a avokádo,“ radí Zuzana Komůrková ze studia Výživou ke změně.
„V zimním období určitě nezapomínejte na sušené ovoce – švestky, meruňky a fíky. Při zácpách pak zkuste použít sušenou jablečnou nebo hruškovou vlákninu,“ doplňuje výživová specialistka.
Ze zeleniny je bohatým zdrojem vlákniny květák, růžičková kapusta, mrkev, lilek a v neposlední řadě brokolice. V každé zelenině má vláknina nějaký podíl, ale u vodnatějších druhů, jako je třeba salátová okurka, jí je podstatně méně.
Z luštěnin vede jednoznačně sója, následují fazole, hrášek, čočka a cizrna. „Z obilovin jsou na vlákninu nejbohatší pšeničné otruby, ale upřímně – kdo je dnes konzumuje? Jednodušší cesta je kupovat či doma péct opravdové celozrnné pečivo, naučit se používat ovesné vločky, pšeničné klíčky, znovu zařadit do jídelníčku tradiční obiloviny, jako je pohanka nebo jáhly,“ uvádí Zuzana Komůrková. „Doporučuji zejména lněná semínka, která jsou co do obsahu vlákniny naprosto nedostižná,“ uzavírá.
Myslíte, že přijímáte dostatek vlákniny? Pokud ne, tak zkuste začít třeba s nějakým kávovinovým nápojem, tam ji také najdete.

Denisa Chňoupková, prozeny.cz

Alzheimer přichází nenápadně a pozvolna

Nemoc, která je jednou z nejčastějších příčin demence, postihuje až 44 miliónů lidí po celém světě. Přichází nenápadně a bez zjevné příčiny. Nejdříve se u nemocného zhoršuje krátkodobá paměť, není schopen se postarat o některé věci v domácnosti, ztrácí orientaci časovou i místní, až přestane být zcela soběstačný. Průběh nemoci a rychlost jejího postupu jsou ale u každého individuální.
Deset varovných signálů

• Ztráta paměti – zpočátku krátkodobé, v pozdějších stádiích i dlouhodobé
• Problémy při vykonávání běžných denních činností
• Poruchy řeči a plynulého vyjadřování
• Poruchy orientace v čase a prostoru
• Zhoršující se úsudek a problémy s rozhodováním i v běžných činnostech
• Neschopnost abstraktního myšlení
• Problémy při oblékání, přemisťování věcí
• Změny osobnosti, nálady a chování
• Ztráta zájmu o zaměstnání a následně také neschopnost jej vykonávat
• Ztráta iniciativy

Za vznikem Alzheimerovy choroby nejspíše stojí vysoký věk (po 65. roce se začnou u každého dvacátého člověka poškozovat mozkové buňky, po 85. roce u každého druhého), dědičnost, pohlaví (ženy jsou ohroženější než muži), úbytek acetylcholinu (látky potřebné pro vedení nervových vzruchů) a časté mozkové otřesy.

Nemoc lze rozdělit do tří vývojových fází:

• Lehká demence se někdy mylně zaměňuje s běžnými projevy stáří. V tomto stadiu se zhoršuje obrazová představivost, schopnost logického úsudku a dochází též k poruchám prostorové i časové orientace.
• Střední forma demence může trvat až deset let. Nemocný již trpí závažnějšími výpadky paměti, nedovede pojmenovat běžné věci, což mu znemožňuje vykonávat každodenní činnosti, např. dodržování hygieny, oblékání, úklid. Nemoc komplikují také deliria, občasné halucinace a poruchy vědomí.
• • Posledním stadiem je těžká demence, kdy dochází k velkému narušení osobnosti nejen po psychické stránce, ale dostavují se i fyzické problémy. Jedná se například o poruchy chůze, inkontinenci, narušení řeči, poruchy příjmu potravy. Postižený bývá zcela závislý na pomoci druhých. V této fázi již nemocný nepoznává svou rodinu a přátele. Typickým projevem je také „návrat do mládí“, kdy pacient žije v minulosti a na zážitky z doby, kdy mu bylo 20, si vzpomene hravě, zatímco na to, co dělal před 20 minutami, již jen s velkými obtížemi nebo vůbec.

Trvání a průběh této nemoci jsou různé. Zřídka trvá i déle než deset let. Zpravidla platí, že čím mladší je pacient v době onemocnění chorobou, tím je její postup rychlejší.
Jaké mají dnes nemocní lidé možnosti? Dříve bylo zcela běžné, že se o rodiče staraly děti. Zvlášť na vesnicích byly naprostou samozřejmostí tzv. vejminky, kde v domácím prostředí dožívali staří rodiče. Dnes je ale doba mnohem složitější. Děti takto nemocných lidí často tráví většinu dne v práci a nemají čas se ani zcela zdravým rodičům plně věnovat. Bohužel nejde ani to, že by se děti vzdaly zaměstnání na úkor péče o své rodiče, neboť finanční příspěvky na péči nebo podpora od státu neumožňují, aby jeden člen rodiny mohl zůstat doma a pečovat o nemocného.
V pokročilém stadiu nemoci je navíc péče o nemocného natolik náročná, že v mnoha případech z fyzické a psychické zátěže onemocní i sám pečující.
Mnohem rozumnější je tedy vyhledat specializovaná centra s komplexní ošetřovatelskou péčí a moderními terapeutickými postupy pro takto nemocné lidi. Mezi nejúspěšnější formy léčby patří kromě nejrůznějších léků i canisterapie (terapie za pomoci zvířat), muzikoterapie (stimulace hudbou, navození vzpomínek), realitní orientace (schopnost orientovat se v realitě – datum, čas, místo, procvičení krátkodobé paměti), reminiscenční metoda (pomocí osobních předmětů klienta probíhá jeho rozpomínání na minulost) a videotrénink interakcí – VTI (videozáznam odhalí i drobné detaily, umožní lepší přístup k pacientovi).
„Zhoršení stavu pacienta s Alzheimerovou chorobou už umíme zpomalit díky přesné diagnostice, včasnému nasazení léků a kvalitní ošetřovatelské péči. Je ale nutné s ní začít včas. V rané fázi lze výrazně eliminovat rychlost nástupu nemoci, i když ji zatím neumíme zvrátit či vyléčit,“ upozorňuje MUDr. Slavomír Pietrucha.

Zdroj: Novinky.cz (kráceno)

Haf

SLUŽEBNÍ PLEMENA PSŮ PRO HANDICAPOVANÉ (15. část): Bišonek je rozený komediant a skvělý společník

Tento nádherný pejsek s bílou a kučeravou srstí patří mezi velmi stará plemena. Jeho původ není přesně znám, ale nejspíše pochází z Kanárských ostrovů, odkud byl ve 14. století dovezen do oblasti Středomoří a posléze se rozšířil po celé Evropě. Bišonek se stal velmi oblíbeným domácím mazlíčkem zejména ve Francii a v Itálii, kde dělal společnost bohatým aristokratům. Po francouzské revoluci však jejich obliba klesla a roztomilí bišonci se octli na ulicích. Mnozí z nich se stali milými a hravými společníky potulných kejklířů, a tak mohli uplatnit svůj vrozený smysl pro komediantství, nějaký čas prý sloužili jako průvodci nevidomých. Počet jedinců tohoto plemene se i přesto výrazně snižoval. Teprve po skončení první světové války se bišonci dočkali svého znovuzrození, kdy několik obdivovatelů tohoto plemene z Francie a Belgie shromáždilo přeživší jedince a byl pro ně vypracován chovatelský program. Jejich snažení poměrně brzy přineslo první výsledky, které byly korunovány vytvořením prvního standardu, oficiálně přijatého dne 15. března 1933.
Je to malý, nesmírně šarmantní a inteligentní pejsek, který má veselou povahu. Navíc je velmi přátelský, věrný, bystrý, živý a hravý, nikdy není agresivní. Jeho kohoutková výška by neměla překročit 30 cm, menší velikosti se dává přednost. Váha se pohybuje od 3 do 6 kg, průměrný věk činí 14 let.
Bišonek má neobvyklý a nezaměnitelný vzhled, umocněný hustým kožíškem. Velmi nápadné na jeho bílé hlavičce jsou velké, tmavé oči s černým čenichem. Uši jsou úzké, hebké, převislé, bohatě pokryté dlouhou a jemně kučeravou srstí. Tělo je pevné, má hluboký hrudník a širokou pánev. Ocas je nasazený mírně pod úrovní hřbetu a je nesen zvednutý v oblouku nad hřbetem. Srst je hustá, jemná, hedvábná, mírně zvlněná a bez úpravy přechází do kudrlinek. Barva srsti je čistě bílá, ale kůže pod ní má být tmavě pigmentovaná.
Bišonek miluje společnost lidí, je ideálním rodinným psem. Jelikož bývá kamarádský, neubližuje ani ostatním psům či jiným domácím zvířatům, hodí se i do městského bytu. Bezmezně miluje zejména děti, se kterými dokáže dlouho dovádět. Bývá poměrně snadno vychovatelný, velmi dobře a rád se učí, jeho výchova by však měla být, stejně jako u jiných psů, dostatečně důsledná. Velmi rychle pochopí, co po něm jeho pán chce, a vyrůstá ve velmi poslušného a přítulného pejska. Nerad se nudí, dává přednost jakékoliv aktivitě, která je mu umožněna. Od aportování různých předmětů, přes rozličné veselé kousky, kterými zaručeně pobaví celou rodinu, až třeba po výcvik agility (kynologický sport, při němž pes překonává na parkúru různé překážky, například tunel, houpačku, kladinu, kruh, slalomovou trať apod.). Díky své přátelské povaze je výborným společníkem, pro tuto vlastnost bývá často využíván v canisterapii, uplatňuje se též jako signální pes pro neslyšící. Vždy a spolehlivě upozorní na příchod cizích lidí, které většinou vítá s radostí, a proto není příliš vhodný na hlídání. Bišonkovi nejlépe vyhovuje umístění v bytě, naštěstí nemá příliš velké nároky na prostor. Jeho pelíšek by měl být na suchém, klidném místě, které není vystaveno průvanu, kde by mohl v klidu a nerušeně odpočívat a stále sledovat svého pána. Dlouhé procházky mu žádné potíže nečiní, naopak bývá velmi temperamentní, proto je nutné ho udržovat v kondici. Vyžaduje však zvýšenou péči o srst, jejíž údržba bývá poměrně náročná. Pokud si bišonek má udržet svůj atraktivní vzhled, je nutné ho denně kartáčovat a vyčesávat, rovněž je zapotřebí i pravidelné stříhání. Je také vhodné pravidelně, přibližně v rozmezí 4-6 týdnů, pejska vykoupat, přičemž je nutné používat kvalitní šampon, určený speciálně pro psy.

Zdeněk Sedláček

Informace

Online mapy využijí i nevidomí

Na portálu mapy.cz jsou nově k dispozici i mapy pro nevidomé. Speciálně upravené hmatové mapy, které mají vlastní adresu hapticke.mapy.cz, si mohou uživatelé vytisknout na takzvaný mikrokapslový papír.
Na něm tmavé části po zahřátí infračervenou lampou ve speciální tiskárně vystoupí nad povrch papíru a vytvoří dobře hmatný reliéf. O novince informoval Radek Seifert ze střediska ELSA, které na ČVUT v Praze podporuje studenty se specifickými potřebami. Toto středisko se na projektu podílelo společně s portálem Seznam.cz a obdobným centrem Teiresiás, působícím na brněnské Masarykově univerzitě. První myšlenky na převod internetových map na hmatové se objevily v roce 2007 a po několikaletém vývoji byly uvedeny do praxe.
„Nová technologie především dramaticky zkrátila dobu potřebnou k vytvoření hmatové mapy, včetně přípravy to zabere maximálně několik minut. Doposud používané postupy výroby hmatových map a plánů jsou mnohdy neúnosně časově náročné a kromě specifických znalostí vyžadují i značný podíl ruční práce,“ vysvětlil Seifert. Podle něj internetové hmatové mapy budou zpočátku sloužit především nevidomým, kteří o zrak přišli v průběhu života a byli zvyklí používat běžné mapy. Lidé nevidomí od narození, kteří nemají ani s klasickými mapami žádnou zkušenost, mohou podle autorů projektu o užitečnosti těchto map pochybovat. „Řešení je v takovém případě pouze v trpělivé osvětě a průpravě, které by měly nedostatek zkušeností a případnou nedůvěru překonat,“ dodal Seifert.

Zdroj: http://www.lidovky.cz/online-mapy-vyuziji-i-nevidomi-mohou-si-je-tisknout-na-zvlastni-papir-1el-/media.aspx?c=A140401_195001_ln-media_ttr

Bezdrátový mikrofon

Bezdrátový mikrofon Artone TVB+ je Bluetooth zařízení, které funguje jako bezdrátový mikrofon (uslyšíte čistě rozhovor během jednání, budete rozumět běžné konverzaci v rušném prostředí) i jako vysílač (uslyšíte televizi čistě bez rušení). Velmi praktické moderní komunikační zařízení, které svou funkcí převyšuje i vysoce nákladné FM systémy. Artone TVB+ je kompatibilní se všemi sluchadly s funkcí telecoil (T).

TVB+ JAKO BEZDRÁTOVÝ MIKROFON
použití ve třídě, na přednáškách, na poradách

Bezdrátový mikrofon Artone TVB+ je pomocí technologie Bluetooth bezdrátově připojen k indukční smyčce (Artone 3, Artone 3 MAX nebo Artone MS). Uživatel sluchadla si na krk nasadí Bluetooth indukční smyčku. Artone TBV+, který funguje jako mikrofon, umístí do blízkosti přednášejícího/mluvčího. Obě zařízení jsou propojena díky technologii Bluetooth a čistý zvuk hlasu mluvčího je přenesen bezdrátově do indukční smyčky, kde je zpracován, očištěn a zesílen a pak odeslán do sluchadla uživatele. Sluchadlem je pak signál opět zpracován a upraven na úroveň, kterou uživatel potřebuje. Čistý zvuk hlasu mluvčího je přenášen do sluchadla bez rušivých šumů z okolí.

TVB+ JAKO VYSÍLAČ
při sledování televize, poslechu hudby aj.

Artone TVB+ je spárován pomocí technologie Bluetooth s indukční smyčkou Bluetooth Loopset (Artone 3, Artone 3 MAX nebo Artone MS) na krku uživatele sluchadla. Artone TVB+ lze kabelem připojit k televizi, rádiu, přehrávači hudby, iPodu, počítači či jinému audio zdroji, odkud přenáší přes indukční smyčku čistý zvuk do sluchadla. Z Vašeho sluchadla se tak stávají bezdrátová sluchátka.

Zdroj: http://slysetvic.cz

Nevidomí přepisovatelé pomohou sluchově postiženým klientům

„Profesní přednosti nevidomých“ se jmenuje právě zahájený projekt sociální firmy Transkript online s.r.o. Jeho cílem je vytvoření technického, systémového a metodického zázemí pro práci osob se zrakovým postižením, které umožní jejich plné pracovní zapojení na pozicích online přepisovatelů mluvené řeči.
Přepisovatelé se zrakovým postižením tak budou moci využít často nadstandardně rozvinuté schopnosti koncentrace na mluvené slovo a kompenzačně vyšší kvality sluchového vnímání. Zároveň se tak pomůže pokrýt nedostatek těchto odborníků na pracovním trhu. Bude tak možné uspokojit vzrůstající poptávku osob se sluchovým postižením po přepisovatelských službách.
V současnosti neexistuje v ČR ani jedno pracovní místo online přepisovatele, které by bylo obsazeno osobou s postižením zraku. Po ukončení projektu lze očekávat 6 odborně kvalifikovaných přepisovatelů se zrakovým postižením schopných nabízet své služby osobám s postižením sluchu. Jednomu až dvěma absolventům bude po ukončení projektu nabídnuta dlouhodobá spolupráce na pozici specialisty online přepisu ve společnosti Transkript online s.r.o.
Řešitelem projektu je sociální firma Transkript online s.r.o. a její dva partneři: Česká unie neslyšících a občanské sdružení Tyflodrom. Projekt je financovaný z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR a potrvá do 30. 6. 2015.

Zdroj: Helpnet.cz

Hluchoslepé osobnosti

Jaroslav Ježek: téměř hluchoslepý mistr jazzu

Šlitr a Suchý, Grossmann se Šimkem, Lábus a Kaiser, Bohdalová a Dvořák. Ve výčtu nejlepších bavičských dvojic české historie schází Voskovec a Werich. Proč? Úplně klasickou dvojičkou totiž nebyli. S jejich nesmrtelnou tvorbou navždy zůstane úzce spjata ještě jedna osoba. Klavírista a jazzman Jaroslav Ježek.

Objevitel moderní české jazzové a taneční hudby, i takové přízvisko se pro Jaroslava Ježka vžilo. Jméno Jaroslava Ježka má v názvu i pražská konzervatoř, věnující se výuce populární hudby i Ježkova tak oblíbeného jazzu. První vlaštovkou dlouholeté spolupráce Ježka se symboly Osvobozeného divadla Voskovcem a Werichem se stala písnička Tři strážníci z roku 1928. „Byla v ní autorská solidarita, svízele našeho řemesla, premiérové ovace, fašistické demonstrace i nakonec společný odjezd za oceán. Tři strážníci byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli,“ zmiňoval význam legendární písně Jan Werich. Text písně Werichova slova dokládá: „Strážníci tři, byli v rozepři, kdo zůstane hlídat na strážnici. A že se nepohodli, neměli pohodlí. Před strážnicí stáli plačící, na ulici sami tři strážníci.“ Třemi strážníky byli Ježek, Voskovec a Werich a opuštěnou strážnicí Československo.

Dvorním skladatelem Voskovce a Wericha
Trojice totiž roku 1939 emigrovala do Spojených států amerických. Na vině bylo uzavření jejich svatostánku, Osvobozeného divadla, fašisty. Voskovec s Ježkem v USA zůstali, Jan Werich se po druhé světové válce domů vrátil. Ježek pak ve věku pouhých 36 let za oceánem také zemřel.
Jaroslav Ježek byl i dramaturgem a dirigentem, především ale proslul jako dvorní skladatel Voskovce a Wericha. Byl autorem hudby k naprosté většině jejich písní, z těch nejznámějších zhudebnil Tmavomodrý svět, Hej rup, Nebe na zemi, Píseň strašlivá o Golemovi, Šaty dělaj člověka, Klobouk ve křoví, Život je jen náhoda nebo Babička Mary.
Divadlo Ježek miloval, hudebně činný byl ale také ve filmu. Byl autorem hudby ke snímkům Hej rup, Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze anebo život či U nás v Kocourkově.

Nerovný boj se šedým zákalem
Ježek si velmi oblíbil také jazz, který objevil při návštěvě Francie a toulkách pařížskými kluby a kabarety, koníčkem mu byla ale také hudba vážná. V roce 1927 napsal Koncert pro klavír a orchestr i Suitu pro čtvrttónový klavír. Další významnou orchestrální skladbou byl Koncert pro housle a dechový orchestr, dodnes nedílná součást repertoáru České filharmonie.
Hudebně činný byl Jaroslav Ježek i přes těžký handicap, s kterým od mládí bojoval. Od šesti let trpěl šedým zákalem a jako dítě navštěvoval hradčanskou školu pro výchovu nevidomých. Prodělal i spálu a skoro ohluchl. Veškerou možnou péčí a bratrskou láskou Ježka v té době zahrnovala o dva roky mladší sestra Jarmila, pracující jako švadlena.
Sestru Ježek také přiměl, aby mu ze své první výplaty přispěla na vytoužené piano. Sestra souhlasila a de facto rozhodla o dalším směřování svého bratra. Celých 36 let života měl zasvětit hudbě.

Jan Barák, Novinky.cz

Ze světa

Zavolejte si do evropských institucí!

Zajímají Vás evropské instituce jako je Evropský parlament, Evropská komise apod.? Toužíte po tom, zavolat svým oblíbeným evropským poslancům a zeptat se jich na jejich práci, ale nemůžete, protože jste sluchově postižený? Od začátku dubna 2014 již můžete, a to díky projektu Insign!
Pilotní projekt Insign se snaží podpořit komunikaci mezi neslyšícími či nedoslýchavými občany z různých zemí Evropské unie a institucemi jako jsou Evropská komise či Evropský soud pro lidská práva.
Sluchově postižení občané Evropské unie mohou ke komunikaci využít služeb internetové platformy Insign. Mohou si vybrat tlumočnické služby v reálném čase či on-line přepis. Momentálně je možné využít tlumočení v těchto jazycích: mezinárodní znakový systém, britský znakový jazyk, francouzský znakový jazyk, maďarský znakový jazyk, španělský znakový jazyk a holandský znakový jazyk. On-line přepis je možné využít se znalostí jednoho z dvou jazyků – anglického nebo francouzského jazyka. Díky tomuto projektu se sluchově postižení občané Evropské unie mohou opřít o jedno ze svých základních práv, kterým je právo na politickou participaci.
Hlavní organizací, která stála za vznikem tohoto projektu, je Evropská unie neslyšících ve spolupráci s pěti partnerskými organizacemi ze čtyř evropských států a za podpory Evropské komise. Více informací o tomto zajímavém projektu můžete nalézt na oficiálních stránkách projektu Insign: www.eu-insign.eu.

Jana Havlová, INFO-Zpravodaj, Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. ve spolupráci s Informačním centrem rodičů a přátel sluchově postižených, o.s. 5/2014

Blíží se 16. světová konference Deafblind International!

Rumunská Bukurešť se připravuje na velkou událost. Ve dnech 25. až 30. května 2015 se v hotelu JW Marriott Grand Hotel uskuteční 16. světová konference Deafblind International.

Konference nabízí účastníkům příležitost pro setkání lidí s hluchoslepotou, jejich rodin a profesionálů v oboru, kteří mohou navzájem sdílet své zkušenosti. Program konference bude upřesněn během listopadu, kdy budou známa témata jednotlivých prezentací. Do 1. listopadu má každý ještě možnost zaslat v anglickém jazyce přihlášku svého příspěvku. Konferenci bude doplňovat řada workshopů a samozřejmě také společenská setkání ve formě slavnostní recepce při zahájení a gala večeře na závěr.
Pro zájemce je připravena i řada výletů. Rumunsko je neprávem turisty tak trochu opomíjeno a organizátoři akce by rádi svou zemi představili v co nejlepším světle. S jejich bohatou historií a přírodními krásami mají jistě co nabídnout. Účastníci se mohou těšit na prohlídku Bukurešti, dvoumiliónové metropole, o které místní tvrdí, že je to „malá Paříž“. Dále je v plánu návštěva starobylého města Brašov, výlety na rumunské zámky a hrady (včetně toho Drákulova), ale i poznávání rumunského venkova, spojené s ochutnávkou místních specialit a vína.
Pro samotné Rumuny je konference jedinečnou příležitostí ukázat, jak se během posledních let zkvalitnila péče o hluchoslepé. Cristiana Salomie, ředitelka rumunské sekce Sense International, upozorňuje, že ještě v roce 2000, kdy organizace Sense International začala v Rumunsku působit, nebyli v této zemi oficiálně žádní lidé postižení hluchoslepotou. Lépe řečeno, nebyla jim věnována žádná pozornost. Od té doby ušla rumunská organizace velký kus cesty. Právem pyšní mohou být například na ustanovení středisek rané péče, které v roce 2007 iniciovali rodiče hluchoslepých dětí spolu se Sense International, učiteli a lékaři. Raná péče poskytuje služby dětem s hluchoslepotou do 3 let věku. V současné době střediska fungují ve 3 velkých městech (Bukurešť, Oradea a Timisoara) a pracují s cca stovkou malých hluchoslepých dětí.
Pokud máte zájem poznat Rumunsko na vlastní kůži a setkat se s hluchoslepými z celého světa, neváhejte a registrujte se na http://www.dbi2015romania.com/, kde najdete i podrobné informace o účastnických poplatcích a organizaci konference.

Hana Dvořáková
Zdroj: http://www.dbi2015romania.com/

Společenská kronika

Jubilea

 Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2014 oslaví svá životní jubilea tito klienti, členové a přátelé o.s. LORM:

40 – Silvie Vymazalová, Brno
45 – Marcela Dohnalová, Havířov
50 – Miloslav Kubiš, Brno
55 – Luboš Sychra, Praha
60 – Eva Drozdová, Praha
65 – Irena Honzáková, Letohrad
70 – Jana Linhartová, Kaznějov
70 – Ludmila Bajgerová, Nový Jičín
81 – Eva Scheichlová, Praha
86 – Marie Doležalová, Jihlava
86 – Vlastimila Jelínková, Přerov
88 – Marie Šestáková, Praha
90 – Otilie Štaffová, Ostrava
93 – Jaromír Kavan, Liberec
94 – Elena Krupská, Praha

Všem oslavencům přejeme do dalších let hodně zdraví, spokojenosti a co nejvíce pěkných a radostných dnů!

Záliby

LÉČIVÉ A AROMATICKÉ BYLINY: Řimbaba je vynikající lék proti migréně

Tato v českých zemích planě rostoucí aromatická rostlina byla v minulosti jako léčivá bylina opomíjena. Moderní vědecké výzkumy však prokázaly její vynikající účinky, především při léčbě migrény a bolestí hlavy. Řimbaba se pro nemocné může stát nepostradatelným přítelem a pomocníkem, doslova darem z lůna přírody.
Řimbaba obecná (latinsky Pyrethrum parthenium), zvaná též kopretina řimbaba, je vytrvalá, až 1 m vysoká bylina s přímou, větvenou a hranatou lodyhou. Dolní listy jsou řapíkaté, horní přisedlé, široce vejčité, se 2 až 5 jařmy peřenoklaných úkrojků. Květy v nevelkých koncových úborech bývají uspořádány v chocholičnaté latě, trubkovité květy mají barvu žlutou, obvodové jazykovité květy jsou bílé.
Pochází z jihovýchodní Evropy a jihozápadní Asie, u nás je odedávna pěstována na zahradách a místy zplaňuje, například na hřbitovech, podél zdí, na návsích, náspech, navážkách a v parcích. V přírodě se jí nejlépe daří na slunných a teplých místech, zvláště v propustných půdách bohatých na dusík. Kvete od konce května do září.
Pro léčebné účely se nejčastěji sbírá kvetoucí nať, nejlépe na začátku květu. Běžně se však užívají čerstvé listy, ojediněle i květy. V zahradách se řimbaba běžně pěstuje v mnoha vyšlechtěných odrůdách, nejvíce účinných látek však obsahují rostliny rostoucí ve volné přírodě. Protože se často vyskytuje na příměstských stanovištích, kde je hodně prachu a půda nasycena dusíkatými látkami, bedlivě dbáme na to, abychom vybírali ke sběru čistá místa, vzdálená od silnic. Nasbíranou nať sušíme v menších vrstvách na suchém stinném místě nebo v sušičce při teplotě do 40 °C. Po dokonalém usušení ji uchováváme v uzavřených nádobách nebo papírových pytlích na suchém a tmavém místě.
Z této silně aromatické a hořce chutnající léčivé rostliny se již v dávné minulosti připravovaly odvary, nálevy, obklady, čaje a výluhy, které se podávaly lidem na utišení bolestí různého původu. V současnosti se řimbaba nejběžněji užívá ve formě tinktury nebo tablet s výtažkem účinných látek z této byliny. Její obliba rok od roku stoupá, neboť má minimální nežádoucí účinky v porovnání s běžnými léky a pomáhá i při těžkých a dlouhotrvajících formách migrén a chronických bolestí. Dále působí proti horečce a revmatismu, rozšiřuje cévy, podporuje žaludeční aktivitu a má slabě projímavý účinek, tiší bolest zubů a používá se též při menstruačních bolestech či v šestinedělí. Kromě tinktury a nálevu jsou při migrénách rovněž doporučovány i čerstvé listy (v případě prevence 1 list denně, při samotné léčbě maximálně 5 listů denně). Čerstvého listu je možno použít i při zánětu středního ucha (list se jednoduše vsune do ucha). Nedoporučuje se však používání řimbaby těhotným ženám (negativně působí na dělohu) nebo pacientům trpícím chronickými depresivními stavy. U některých jedinců se může při přímé konzumaci objevit v ústech vyrážka (vřídky). V takových případech je samozřejmě nutné léčbu zastavit, nesmí se užívat ani v kombinaci s léky na ředění krve! Mezi dalšími nežádoucími účinky jsou uváděny například suchý a bolestivý jazyk, ztráta chuti, nepříjemná hořkost v ústech, bolesti břicha, průjem nebo nevolnost a zvracení. To však může být projevem přecitlivělosti při alergii na tuto bylinu. Pokud chceme užívat léčivých účinků čerstvých listů celoročně, lze ji také pěstovat v květináči, který na zimu přemístíme domů na světlé místo.

Zdeněk Sedláček

Vzkazy moudrých

„Chudí jsou ti, kteří tráví všechen čas prací jen proto, aby si vydělali na svůj nákladný životní styl, a stejně jim to nestačí.“

José Mujica, prezident Uruguaye

Recepty

Vážení čtenáři, milí kuchařové a kuchařinky,

máme zde podzim a s ním i sklizeň ovoce a zeleniny, které nás budou nejen zásobovat v zimě vitamíny, ale mohou nám pomoci i k vylepšení vzhledu. Nevěříte? Tak čtěte pozorně a hlavně vyzkoušejte. Já už jdu na to a jsem zvědavá, kolik kilogramů a let mi tato kůra vezme hned.
Nejprve dáme něco do bříška, potom balzám na líčka. A dobrou náladu k tomu – když by to náhodou nevyšlo, nevadí, příště se to něčím nezdravým nahradí.

Zdena Jelínková

Jablečný drink

Pokud potřebujete rozproudit trávení, osvěžit se a přijmout energii v rozumné podobě, vyplatí se sáhnout po jablečném drinku. Ten si připravíme z limetkové či citronové šťávy (použijeme 1 celý plod), lžičky medu, lžičky mátového sirupu a 3 dl čerstvě vylisované jablečné šťávy. Dobře promícháme, nalijeme do vysoké sklenice a necháme vychladit. Jablečný drink můžeme před podáváním dozdobit lístečkem máty a plátkem jablka.

Jablečná šťáva s podmáslím
Na tento výživný nápoj, který nahradí i snídani či svačinu, stačí rozmixovat velké oloupané jablko společně s 1 dl podmáslí, 3 lžícemi bílého jogurtu, lžičkou medu, špetkou mleté skořice a pár kapkami limetkové šťávy. Suroviny použijeme dobře vychlazené, abychom šťávu z jablek mohli ihned podávat.

Vypínací jablečná maska
Protože jablka obsahují vysokou dávku rostlinného enzymu pektinu, dokáží v podobě masky regulovat optimální zásobu vody v pleťových buňkách. Pravidelná aplikace jablečné masky podle níže uvedeného receptu pokožku vypne a dodá jí jas. Masku si připravíme následovně: Neoloupané kyselejší jablko nastrouháme na jemném struhadle a smícháme se 3 lžícemi kukuřičného škrobu. Masku naneseme v silné vrstvě na obličej, krk i dekolt. Necháme 20 minut působit a poté důkladně opláchneme.

Zdroj: vaření.cz

DOTEKY. Časopis o.s. LORM, Léto, číslo 80. Vychází čtvrtletně.

Vydává: o.s. LORM – Společnost pro hluchoslepé, Zborovská 62, 150 00 Praha 5. Vychází v elektronické podobě.

Sponzorství je vítáno a za sponzorské dary předem děkujeme.

Naše bankovní spojení: Komerční banka Praha Smíchov, číslo účtu: 19-1451940207/0100.

Šéfredaktor: Zdeněk Sedláček, Chlum 13, 264 01 Sedlčany, zdsedlacekdoteky@seznam.cz. Redakční rada: Zdeněk Sedláček (šéfredaktor), Zdena Jelínková (metodička), Mgr. Petra Zimermanová (ředitelka).

Za o.s. LORM: Mgr. Petra Zimermanová, Zborovská 62, 150 00 Praha 5, tel: 257 325 478 Grafická úprava: Michal Vondráček, Tomáš Zach a Fastr typo-tisk, Nad Buďánkami II./13, Praha 5

Osoby s hluchoslepotou a se zrakovým handicapem odebírají časopis Doteky v rámci informačního servisu, který je součástí jejich sociální rehabilitace. V elektronické podobě je časopis bezplatně zasílán na odbory sociální a zdravotní péče.

Doteky v elektronické verzi jsou zasílány všem zájemcům zdarma.

Starší i nová čísla Doteků jsou zdarma veřejnosti přístupná na bezbariérových webových stránkách o.s. LORM ve formátech HTML, doc a PDF.

Objednávky přijímá o.s. LORM, Zborovská 62, 150 00 Praha 5, email: kancelar@lorm.cz. Časopis je rozesílán na základě objednávky členům o.s. LORM a ostatním osobám a organizacím, včetně povinných výtisků. Na https://www.lorm.cz/cs/doteky/ je k dispozici elektronická objednávka i ve formátu k vytištění.

Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí pouze na vyžádání odesílatele.

Uzávěrka příspěvků do čísla 81 (Zima 2014) je 15. 11. 2014. 

   Doteky vychází s pomocí nadačního příspěvku Nadačního fondu Českého rozhlasu ze sbírky Světluška. DĚKUJEME.  

o.s. LORM

Zborovská 62      

150 00 Praha 5

tel: 257 314 012

tel/fax: 257 325 478